Ficova vláda chce zalátat rozpočtové deficity na úkor firemních zisků. Může být úspěšná, rozhodující zápas se ale hraje na jihu eurozóny
Proč máme být v Česku rádi, že pod Tatrami poprvé vládne „čistá“ levice? Protože můžeme sledovat, co nás pravděpodobně čeká, respektive čeho se ještě můžeme vyvarovat. I když pomineme historické vazby, stále platí, že Slovensko je nám strukturou hospodářství nejbližší zemí – připomeňme třeba jen klíčovou roli automobilového průmyslu. Zajímavost srovnání ve stylu „co by, kdyby“ zvyšuje také fakt, že sousedé platí eurem a jsou ještě více otevřenou ekonomikou (zahraniční obchod má na výkonu hospodářství vyšší podíl než v ČR).
Nikdo asi nepředpokládal, že Robert Fico po březnovém zisku nadpoloviční většiny v parlamentu roztočí výdajový kolotoč. Před jeho Směrem – sociální demokracií stojí těžký úkol, jak v době turbulencí v eurozóně dostát závazkům Bruselu a stlačit v příštím roce veřejný schodek pod hranici tří procent HDP. > Fico si tak nemůže dovolit ani to, co prováděl při svém prvním, ještě koaličním vládnutí v letech 2006 až 2010.
Hlavním stratégem při hledání nových rozpočtových příjmů je ministr financí Peter Kažimír. Bývalý podnikatel (v minulosti investoval také do menší developerské firmy se sídlem v Brně) si v posledních letech upevnil pozici v hierarchii Směru, když obsadil funkci místopředsedy strany. Nyní se snaží vystupovat spíše jako expert, který nechce prvoplánově kritizovat své předchůdce. Je příznačné, že na post hlavního analytika svého resortu nechal jmenovat mladého ekonoma Martina Filka, který předtím radil Ivetě Radičové. Právě Filko reprezentuje fiskální politiku vlády v odborných debatách. Jeho východisko je ve zkratce následující: Podíl veřejných příjmů a výdajů ve slovenské ekonomice se za poslední desetiletí snížil výrazně pod evropský průměr. Rozdíl mezi nimi zůstal neudržitelně vysoký. Plošné škrty výdajů se vyčerpaly v minulém roce a potřebné strukturální změny v jednotlivých sektorech (ceny léků, veřejné zakázky) si vyžadují delší čas. Sekera v rozpočtu se proto nedá snížit jinak než vyššími příjmy (viz graf).
Směru hodně ulehčil situaci předchozí kabinet Ivety Radičové. Čtyři pravicové strany se sice hádaly tak dlouho, až samy svoji vládu pohřbily, nechaly ale za sebou aspoň částečně zameteno. Deficit veřejných financí se podařilo okřesat z osmi procent (v roce 2009) na loňských 4,8 procenta a ekonomika se po skoro pětiprocentním propadu vrátila do velmi slušného tempa. Na rozdíl od svých předchůdců ale Fico nechce pokračovat v dalších škrtech, pozornost se soustředí hlavně na příjmovou stránku. Ostatně s ujišťováním, že nebude dál utahovat opasky, vyhrál předčasné volby.
Zakrojení do zisků
Míra dopadu na voliče, tedy na střední a nižší vrstvy, je asi tou nejožehavější proměnnou, kterou Směr musí brát při hledání potřebných 1,5 miliardy eur v potaz. Hraje se o důvěru milionu lidí, kteří v březnu uvěřili slibům o zachování jistot. Také proto se nepočítá například se zvýšením DPH, ke kterému sáhla Nečasova vláda. Zvyšování daní a odvodů se bezprostředně týká hlavně firem, nejvíce bank a regulovaných odvětví, která mají kromě vyšší daně z příjmu (počítá se se zvýšením z 19 na 23 procent) posílat do státní kasy ještě zvláštní odvody (bankám se rozšíří odvod ve výši 0,4 procenta z vkladů, spolu s elektrárnami, plynárnami nebo telekomunikačními operátory potom budou platit navíc 4,2 procenta ze zisku). Hůře na tom budou i slovenští živnostníci, kterým stoupnou vyměřovací základy a omezí se paušální výdaje.
Je přirozené, že se banky i podnikatelské svazy proti vyšší daňové zátěži ozvaly. Obavy zazněly i z centrální banky. Ta v připomínkovém řízení kromě jiného navrhla, aby se bankám pro mimořádné odvody stanovila horní hranice ve výši celkového čistého zisku, jinak bude hrozit, že finanční instituce budou hradit odvody ze ztráty. Ministerstvo financí se však s touto námitkou vypořádalo stručným konstatováním, že „připomínka je v rozporu se záměrem předkladatele“. Pikantní je, že na sdělení připomínek k nové úpravě měly banky pouze jediný den.
Kdo na to doplatí
Kritici fiskálních plánů nové vlády často skloňují námitku, že zvýšenou porci odvodů ponesou na svých bedrech v konečném důsledku spotřebitelé. Týká se to zejména klientů bank. Je naivní si myslet, že banky nepromítnou vyšší odvody do svých produktů (ačkoli vládní úředníci vmontovali do příslušného zákona paragraf, který tomu má zamezit). Někteří analytici rovněž zpochybňují plánované výnosy, které si vláda Směru z nově navýšených příjmů slibuje. Například z navýšené daně z příjmu pro firmy to má být plus zhruba 360 milionů eur (více než devět miliard korun). Ekonomický týdeník Trend varoval, že velké společnosti mohou zareagovat přesunem daňového domicilu do zahraničí nebo odklonit zisky prostřednictvím transferových cen. Zvýšení daně by tak postihlo hlavně střední a menší podniky. Vymýšlení kliček, přes které budou chtít firmy uniknout před vyšší berní, se dá očekávat také u odvodů ze zisku v regulovaných odvětvích, například přes zřizování účelových firem. Nelze opomenout ani vliv na celkový dojem v zahraničí. Slovensko by mohlo začít pozvolna sestupovat z pozice někdejšího středoevropského tygra, který lákal investory na rovnou daň a dlouho patřil na špici ekonomického růstu v EU. Varování v tomto duchu už vládě poslali například členové Slovensko-německé obchodní a průmyslové komory. „Nová daňová zátěž podniků není jen negativním signálem pro potenciální nové investory, ale hrozí také útlum rozšiřování už etablovaných firem,“ prohlásil Guido Glania, výkonný člen představenstva komory. Připomeňme, že Německo je největším obchodním partnerem Slovenska (Česká republika je druhá).
Důchodová protireforma
Některá z plánovaných konsolidačních opatření se zatím dostala pouze do fáze hrubých obrysů. Platí to například pro oblast penzijního systému. Už teď je ale jasné, že se potvrzuje z pohledu budoucích důchodců nepříjemná zkušenost – pokud penzijní reforma není aspoň v zásadních bodech posvěcena dohodou napříč politickým spektrem, systém čeká postupné překopávání v závislosti na té či oné vládě.
Zhruba před osmi lety pravice rozdělila povinné odvody na stáří rovným poměrem mezi státem spravovaný průběžný systém a penzijní fondy, do prvního i druhého pilíře směřovalo po devíti procentech z hrubé mzdy. Finanční instituce podnikly na Slováky doslova kobercový marketingový nálet (někteří se dnes možná pousmějí při vzpomínce na slova herce Milana Lasici v reklamě jedné z pojišťoven, která jim slibovala „švýcarské důchody“), ruku v ruce s tím zněly politické apely od tehdejších vládních stran. Přešly ale volby v roce 2006 a Ficův první kabinet druhý pilíř oslabil – hlavně tím, že spořitelům umožnil na přechodnou dobu ze systému vystoupit. Za Radičové se parametry opět vrátily k původní podobě. Teď se schyluje k asi největšímu zásahu. Podíl odvodů do soukromých správcovských společností – tedy vlastně do penzijních fondů – se má zúžit na tři až čtyři procenta, další procento by si lidé mohli přidat z vlastních zdrojů. Připomíná vám to český model? Správně, slovenské ministerstvo práce a sociálních věcí říká, že se českou cestou nechává inspirovat.
Konkrétní podoba modifikovaného penzijního systému ještě není na světě, už první informace o snižování odvodů ale vyburcovala opozici k protestům. Prapor odporu zvedl jako první předseda poslaneckého klubu pravicové SDKÚ-DS Ľudovít Kaník, jenž důchodovou reformu před lety uvedl v život (prý si tehdy nedělal velkou hlavu s matematickými podklady a prostě rozdělil odvody stejným dílem). „Je to tak bezprecedentní útok na soukromé peníze občanů a tak výrazné ochuzení pracujících, že to nemá obdobu v chování žádné vlády od časů Klementa Gottwalda,“ prohlásil Kaník a začal sbírat podpisy pro petici na obranu úspor.
Kaníkova filipika je samozřejmě motivována hlavně politickým efektem. V době, kdy podpora SDKÚ-DS lavíruje díky sebezničujícímu stylu jejího zakladatele a expremiéra Mikuláše Dzurindy nad hranicí pěti procent, je to pochopitelné. Některé argumenty ovšem znějí pádně a mohou mít přesah i na západ od řeky Moravy. Například ten, že první pilíř bude pod rostoucím deficitním tlakem a bude nutné sáhnout k výraznému navýšení důchodového věku, kupříkladu podle polského vzoru na 67 let. Bývalý ministr také varuje, že na změny nejvíce doplatí lidé s nižšími příjmy, protože 80 procent střadatelů ve druhém penzijním pilíři má nižší než průměrnou mzdu.
Inspirace od sousedů
Zda se slovenské vládě podaří zalátat stanovenou část deficitu bez nuceného zatáhnutí výdajové brzdy, bude lépe odhadnutelné asi během jednoho roku. Pravda se ukáže zejména v tabulkách s měsíčními údaji o plnění daňových příjmů. Z tohoto pohledu je dobré, že se volební cykly v Česku a na Slovensku nepřekrývají. Tuzemská alternativa čistě levicové vlády (například ČSSD s tichou podporou KSČM) dostane, v Lidovém domě možná ne až tak žádanou, ukázku z praxe v předstihu.
Jak už přitom bylo naznačeno v úvodu, největší rizika pro Fica a spol. neleží na Slovensku, nýbrž v eurozóně. Ať budou sociální inženýři v Bratislavě sebešikovnější, eskalace krize v EU může veškeré jejich piplání zmařit. Například bankrot Řecka by se podle kalkulací slovenského ministerstva financí projevil na jednorázovém zvýšení schodku veřejné správy o jedno procento HDP. Jak by to vypadalo, pokud by platební neschopnost vyhlásilo Španělsko, analytici raději ještě nezveřejnili.
