Nedávno se v médiích debatovalo o regulovaném nájemném, respektive o jeho protiústavnosti. V pozadí této rozpravy přispěchalo ministerstvo práce a sociálních věcí s návrhem na zvýšení minimální mzdy z 5700 na 6200 korun. Nájemné asi zatím neporoste, mzda nejspíše ano. Socialista jásá, liberál si zoufá. Proč se ale zabývám současně dvěma tématy (nájmem a mzdami)? Není to příliš velké sousto? Ne. Zamyslíme-li se nad oběma fenomény současně a srovnáme-li je, dojdeme k jednotnému závěru: paradox nad paradoxy.
Právo platí pro všechny.
Pronajímatel poskytuje službu nájemci (bydlení) a ten mu za ni platí. Stejně tak zaměstnanec poskytuje službu zaměstnavateli (práci) a také za ni dostává zaplaceno. Zaměstnanci a pronajímatelé jsou tedy na nabídkové straně a zaměstnavatelé a nájemci na poptávkové. Teď však do hry vstupují státní úředníci a regulují.
U jednoho typu služby - nájmu - stanovují maximální cenu: regulované nájemné, případně u bytů s neregulovaným nájemným cenový výměr, umožňující maximální tempo růstu ceny. U druhého typu služby - práce - stanovují však státní úředníci minimální cenu: minimální mzdu, případně opět nařízení, ukládající minimální růst.
Proč dochází k tomuto zřejmému paradoxu? Už slyším možné námitky levicověji smýšlejících lidí: „Ale vždyť přece vztah pronajímatelů a nájemců, případně zaměstnanců a zaměstnavatelů, není rovný.“ Vážně? Právo přece platí pro všechny! Výsledná cena jakékoli služby, tedy i nájemné a mzda, je výsledkem dohody dvou subjektů. Nedá se jednou ze stran „vnutit“.Námitka: „Ale já přeci práci potřebuji, když mne zaměstnavatel nezaměstná (nekoupí mojí službu), nevydělám si.“ Protiargument: Pak tedy já, jako majitel nemovitosti nájemce potřebuji. Když si nepronajmou můj byt (nekoupí mojí službu), pak si také nevydělám. Nebo naopak: „Pokud mi někdo nenabídne v daném městě možnost bydlení za cenu, kterou jsem schopen zaplatit (rozuměj - neprodá mi službu), pak to můžu zabalit.“ A opět protiargument: Když mi nebude za mnou nabízenou mzdu ochoten do mé firmy nikdo nastoupit (neprodá mi službu), pak to mohu také zabalit.
Poptávka - nabídka.
Nejzávažnější námitkou je, že na trhu s nájemními byty je převis poptávky nad nabídkou, kdežto na trhu práce je tomu naopak - nabídka předhání poptávku. Ale z jakého důvodu? Pokud budu mít 20 milionů korun, postavím za ně dům a můj zisk bude vinou cenového výměru pouze jedno až dvě procenta, pak svůj kapitál raději vložím do banky, kde bude zhodnocení vyšší. Proto se nestaví nové domy, proto je vyšší poptávka než nabídka. U mezd je tomu podobně: pokud můj zaměstnanec vytvoří hodnotu 18 000 korun, jsem mu po zaplacení daní, započítání nákladů a zisku ochoten zaplatit 6000 korun. Pokud mi zákon nařídí zaplatit mu 6200 korun, pak ho raději nepřijmu. To znamená, že nevyrovnání nabídky s poptávkou na obou sledovaných trzích je důsledkem jejich regulace, nikoli příčinou.
Výstřely z Aurory.
Je tedy zřejmé, že ačkoli jsou určité skupiny vystaveny velmi podobným situacím, přístup státních úředníků se neřídí logikou, ale jinými motivy. Obecně vzato - zaměstnanci a zaměstnavatelé, stejně jako pronajímatelé a nájemci, se navzájem potřebují - jedni nemohou být bez druhých. Naši volení zástupci však do této symbiózy zasahují a snaží se tyto skupiny postavit proti sobě (dokonce pan Křeček, poslanec za ČSSD, vyhrožuje ukončením „sociálního smíru“ - už slyším výstřel z Aurory!). Jejich motiv je jednoduchý. Zeptejme se: Koho je více - zaměstnanců, nebo zaměstnavatelů? A v čí prospěch hovoří minimální mzda? A koho je více - pronajímatelů, nebo nájemců? A kdo získává na regulaci nájemného? Motiv je tedy jasný: Nejde o paradox, ale o zamýšlené „uplácení“ větší skupiny voličů na úkor té menší. Na toto nebezpečí upozorňoval již James M. Buchanan ve své práci Veřejné
finance v demokratickém systému. Pokud bude současný trend pokračovat, pak jednoho dne zjistíme, že se bez ČSSD neobejdeme. Stane se skutečně „neodvolitelnou“. To však již budeme národem ekonomicky i duševně zbídačených lidí, kterým se snadno vládne. A o to zřejmě jde.
Nyní již tedy známe motivy, které vedou naše volené zástupce k likvidaci svobodného trhu, schované za hesly o „sociálnosti“, „solidaritě“ a „veřejném blahu“. To, že víme, proč jednají tak jak jednají, a čeho tím chtějí dosáhnout, však nezmenšuje (alespoň u mne) pocit mrazení v zádech z takovéto politiky.
