CHOV SKOPOVÉHO - Ovce jsou nejlepší biosekačky trávy v horských a vysokohorských oblastech. Skopové maso je lehce stravitelné, oblíbené jsou ovčí sýry. Díky mnohostrannému užitku a vysoké odolnosti vůči klimatu se ovce na dnešním území Česka chovaly od 9. století. V posledních osmnácti letech ale jejich chov málem skončil.
Chov ovcí prošel na území Česka řadou krizí. „Z více než dvou milionů ovcí chovaných v roce 1837 klesl počet zvířat v roce 1935 na 40 302 kusů,“ uvádí Stanislav Staněk z Výzkumného ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi. Za socialismu však toto odvětví zažilo opět vzestup, nejvyšší stavy ovcí tak v roce 1990 dosáhly dokonce 429 714 kusů. Pak ale toto užitečné zvíře z českého venkova málem úplně zmizelo.
Budoucností chovu ovcí se zabýval Jaroslav Oplt z ministerstva zemědělství v článku s názvem Co bude s ovcemi? v třináctém čísle Profitu v roce 1993. „V České republice je v současnosti asi 200 tisíc ovcí, zatímco ještě před dvěma lety jich bylo 300 tisíc. Toto rapidní snížení je důsledkem řady příčin, jež znásobily nezájem chovatelů o tuto živočišnou produkci,“ konstatoval tehdy Oplt.
Důvody propadu rovnou vysvětlil: „V minulosti byl chov ovcí orientován zejména na produkci vlny. Byla stimulována státním příplatkem k nákupní ceně vlny včetně dotací na zpracování vlny v průmyslu. Příplatky byly poskytovány i na jatečná jehňata. To v souhrnu vytvářelo relativně příznivou situaci pro chovatele ovcí, i když tuzemská vlna nemohla z hlediska ceny i kvality trvale konkurovat dovážené vlně zejména z Austrálie a Nového Zélandu. Odstraněním příplatků přestala být domácí vlna schopna konkurence. Výsledkem je postupné zastavení výkupu, nebo jeho omezení za světově srovnatelné ceny, tedy asi za 30 korun za kilogram vlny v potu. Zpracovatelský průmysl sice tržně zareagoval, ale s ohledem na ztrátovost chovatelů – orientovaných na produkci vlny – došlo ke snižování početních stavů ovcí nebo k jejich úplné likvidaci,“ vysvětloval pracovník ministerstva zemědělství v Profitu.
Podle Stanislava Staňka poškodil české chovatele po roce 1989 podpis smluv s Austrálií o nákupu levnější vlny. „Austrálie měla v té době nadprodukci kvalitní a levné vlny. A tímto krokem došlo k likvidaci našeho vlnařského průmyslu a k výraznému poklesu stavu ovcí, které odkupovali spekulanti a prodávali je do sousedního Německa na porážku za minimální ceny,“ vysvětluje.
Bylo nutné přejít na masná plemena
Jaroslav Oplt zdůvodňoval konec dotací českým chovatelům už před patnácti lety: „Řada chovatelů se ptá, proč stát nechrání tuzemský trh s vlnou před dovozy a nemá zájem o chov ovcí. Odpověď najdeme ve všech státech západní Evropy. Zde podobný restrukturalizační problém prodělali již v sedmdesátých letech. V důsledku konkurence dovážené vlny specializovali chovy ovcí na masný a kombinovaný typ – hlavním zaměřením je produkce masa a vedlejším produktem vlna. Tím se tyto země vyrovnaly s problémem, který vznikl po odstranění dotací. Chov ovcí nebyl tedy zlikvidován a ani by to nebylo žádoucí.“ Ale v Česku se to málem stalo.
Muselo se to stát? – ptal se už před patnácti lety Profit. „Ano, protože přechod na tržní hospodářství je logicky provázen i u chovu ovcí nutnou změnou struktury chovů při nezbytném snížení produkce. V dalším období bude chov ovcí zaměřen na produkci kvalitního masa,“ odpovídal tehdy kritikům Oplt. A brzy ke změně skutečně došlo. Ještě v roce 1990 bylo téměř 63 procent ovcí vlnařských plemen, 36 procent plemen s kombinovanou užitkovostí, 0,6 procent masných plemen a 0,1 procenta plodných a dojených plemen. „V roce 2007 po restrukturalizaci chovu ovcí tu již nebyla žádná zvířata vlnařských plemen a populace chovu ovcí v Česku byla tvořena z 52 procent plemeny s kombinovanou užitkovostí, 39 procenty masnými plemeny a devíti procenty plodnými a dojnými plemeny,“ uvádí nyní Pavel Bucek z Českomoravské společnosti chovatelů.
I Staněk dnes uznává, že přeměna chovu byla nutná, protože vlnařská plemena by již v budoucnu neměla své opodstatnění. „Ale likvidací mnoha tisíců zvířat se toho mnoho nevyřešilo. Jednou z cest mohlo být převodné či vyhlazovací křížení, kdy by se vlnařská plemena zapouštěla masnými plemeny a během několika generací by při zachování stavů došlo ke změně skladby plemen,“ dodává. Za pravdu mu dává dnešní situace, kdy Česko v porovnání s dalšími zeměmi Evropské unie značně pokulhává v počtu ovcí chovaných na 100 hektarů zemědělské půdy. „Neuspokojivou úroveň stavů je nutné hodnotit negativně ve vztahu k údržbě krajiny,“ dodává Pavel Bucek.
Ale už před patnácti lety uznával Jaroslav Oplt v Profitu, že „na ovce se není možné dívat skrz prsty“. Zájem státu na rozvoji chovu skotu odůvodňoval udržováním ekologie krajiny zejména v podhorských a horských oblastech, které jsou pro ostatní zvířata nepřístupné.
Chov ovcí se příliš nevyplácí
Počty ovcí sice v Česku stoupají, ale jen velmi pomalu. Jejich chov se totiž stále příliš nevyplácí. Ceny masa při výkupu jsou nízké. „Jsou ovlivněny zejména nízkou spotřebou, vysokými dovozy a nízkou produkcí,“ vysvětluje Bucek. Ovčí mléko mlékárny nevykupují. Poklesly i ceny ovčích kůží ze 60 na 45 korun, za vlnu nedostávají chovatelé téměř nic (kilogram vlny se vykupuje za 15 korun). „Malochovy se absolutně nevyplácejí,“ potvrzuje chovatelka z Rožnova pod Radhoštěm, která chová 35 ovcí. „Prodávat za 40 korun kilogram masa živé váhy nemá smysl, navíc ani zpracovatelé nechtějí od malochovatele maso vykupovat, vlna je v podstatě odpad,“ dodává. A proč tedy vlastně ovce chová? „Máme pozemky v chráněné krajinné oblasti, ovce nám pomáhají udržovat krajinu, získáme na to dotace,“ vysvětlila. Vypásáním se totiž udržuje ekologie krajiny, jinak by se změnilo složení porostů a nastala devastace, proto stát alespoň tohle podporuje.
Podle odborníků má přesto chov ovcí budoucnost. „Domácí spotřebu jehněčího a skopového masa by bylo vhodné podpořit balíčkováním masa a přípravou polotovarů určených k rychlé přípravě oblíbených kulinářských specialit,“ doporučuje Bucek chovatelům a zpracovatelům. Ale možnosti vidí i ve větším využití ovčího mléka. „U výrobků z ovčího mléka není v současné době dosahována nadprodukce a ovčí mléko není předmětem regulace Evropské unie. Cena hrudkového sýra se pohybuje na úrovni kolem 150 až 190 korun za kilogram, cena tvrdých sýrů začíná na hranici 210 korun za kilogram. Při těchto cenách je dojení ovcí a zpracování ovčího mléka ekonomicky zajímavé. Ovčí mléko lze zpracovávat v domácích podmínkách na tvaroh, jogurty, kefírové mléko, ochucené mléko i zmrzlinu,“ říká Bucek.
Chovatelka z Valašska však tvrdí, že hygienické předpisy jsou dnes tak tvrdé, že malí chovatelé nemají šanci je splnit. Přitom v chovu ovcí převládají v Česku převážně malá stáda. Z údajů Českomoravské společnosti chovatelů vyplývá, že z celkového počtu 5777 podniků chovalo 67,5 procent z nich méně než 20 ovcí, 27 procent firem 20 až 100 ovcí a jen 5,3 procenta podniků mělo víc než 100 ovcí.
