P o k l e s c e n s u r o v i n
Nepočítáme-li vliv inflace, je cena ropy v těchto dnech nejnižší za posledních téměř padesát let. Jsme navíc svědky velice neobvyklého jevu: zároveň dramaticky klesají ceny všech důležitých komodit. Současná cena surovin podle odborníků negativně ovlivní vývoj světové ekonomiky na příští rok. Do katastrofické ekonomické situace se mohou dostat státy Perského zálivu, ale zejména Rusko.
Reálná cena ropy je nyní už nižší než před čtvrtstoletím, kdy se státy Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) snažily pomocí snížení exportu a zvýšením cen pokořit západní země, především USA, které ve válce arabských zemích s Izraelem podpořily židovský stát. Zatímco krize tenkrát zasáhla západní dovozce, nyní se kvůli nízkým cenám do vážných potíží dostávají země vyvážející ropu.
V roce 1972 se barel (159 litrů) ropy nakupoval za 3,56 dolaru, v prosinci 1979 za více než 40 dolarů. Před rokem barel stál kolem 19 dolarů, nynější ceny se pohybují kolem deseti dolarů, ale spíše níž. V příštím roce britští odborníci očekávají pokles na šest až osm dolarů, bývalý ministr ropného a surovinového průmyslu Saúdské Arábie Ahmad Zaki Yamani mluví o rozpětí pěti až sedmi dolarů.
Po vojenském útoku USA a Velké Británie na Irák se sice cena spekulativně zvýšila až na 10,9 USD za barel, následovně však opět klesla pod deset dolarů poté, kdy OSN oznámila, že vojenským útokem nebyly dodávky irácké ropy přerušeny, a nadměrných zásob se tak svět nezbaví.
Psychologická hranice překonána
Na dně však není pouze ropa, negativní historické rekordy láme i zlato, měď, hliník, kaučuk, dřevo, kakao, pšenice. Čaj se nabízí za třetinovou cenu, cukr je levný jako před pěti lety. Podobný trend zaznamenaly i olovo, zinek, nikl a kobalt.
Burzovní index Bridge/CRB, který se skládá ze sedmnácti nejdůležitějších surovin, před dvěma týdny spadl na 190 bodů, což odpovídá úrovni z roku 1977. Kromě ropy největší pád - pod psychologickou hranici 1500 dolarů za tunu - zaznamenala měď (nyní se prodává za 1476 dolarů). Za takovou cenu se nabízela před dvanácti lety a analytici tvrdí, že polovinu světové těžby dnes lze prodat pouze už jen se ztrátou. Proto je prý nevyhnutelné, aby producenti omezili těžbu, avšak tento recept, stejně jako v případě ropy, nechce nikdo použít.
Měď se loni prodávala za 2500 dolarů za tunu. Nabídka nyní převyšuje poptávku o 100 tisíc tun a podobný osud zastihl i hliník, zejména kvůli recesi japonského průmyslu. Hliník se v polovině loňského roku obchodoval za 1700 dolarů za tunu, minulý týden však v Londýně spadl na 1255 dolarů.
Podle analytiků investiční banky Goldman Sachs rok 1999 na surovinových trzích oživení ještě nepřinese. Růst cen lze očekávat prý až na konci příštího roku, ovšem za odvážného předpokladu, že se ekonomiky asijských zemí, které nyní procházejí hlubokou krizí, vzpamatují a začnou růst.
Ale vraťme se k ropě, neboť její pád vyvolává největší hysterii a obavy z budoucnosti. Těžařské firmy sice ještě stále vydělávají, protože náklady na barel se pohybují kolem šesti dolarů. Ceny ropy ale s určitým zpožděním kopírují rafinérské a petrochemické produkty, proto se očekává pozdější krach některých rafinérií.
Pokud se ale pokles ceny ropy nezastaví, může být těžba pro řadu zemí nerentabilní. Například v Indonésii, Íránu a Nigérii se náklady na barel pohybují kolem šesti až osmi dolarů.
Rána přišla z Asie
„Hospodářský kolaps na Dálném východě, ruská měnová krize, potíže se zásobami v Nigérii, politický rozruch v Indonésii a v Iráku uštědřily těžkou ránu ropnému průmyslu, prohlásil koncem listopadu Zaki Yamani v Londýně. Připustil sice, že petrolejářské firmy vždy musely být připraveny na dramatické situace, avšak zároveň přiznal, že „současné výkyvy jej vyděsily .
Celkový příjem z vývozu ropy členských zemí OPEC v roce 1979, kdy cena byla nejvyšší, činil 673 miliard dolarů (v dnešních cenách). V roce 1986, kdy cena ropy poprvé výrazně klesla, se tato částka pohybovala kolem 114 miliard dolarů. Země OPEC mohou být rády, pokud jejich celkové letošní příjmy přesáhnou 100 miliard dolarů.
Avšak arabští a perští těžaři, kteří v OPEC hrají prim, si své velké ztráty v rozhodující míře ovlivnili sami. Vždyť to byla právě energetická krize v roce 1973, po které začaly rozsáhlé investice vedoucí ke vzniku dnešních nadbytečných těžařských kapacit a k nebývalé nabídce. Ve snaze zmírnit závislost na arabské ropě došlo k obrovským investicím, například v Severním moři, a k vývoji technologií, které snížily náklady těžby. Státy dovážející ropu začaly stavět atomové a plynové elektrárny.
Produkce ropy není již úměrná poptávce. V letech 1990 až 1997 světová ekonomika (včetně bývalého Sovětského svazu) ročně vzrostla v průměru o 3,3 procenta. Největší růst HDP v průběhu uplynulých deseti let vykazovali asijští tygři, kolem osmi procent ročně. Letos se však vše obrátilo a tygři budou rádi, když zaznamenají jakýkoliv růst. I kdyby se situace zlepšila, tyto země budou místo těžkého průmyslu zřejmě investovat do služeb a do technologií, které nespotřebují tolik ropy.
Při poklesu ceny ropy hrál důležitou roli i pokles světové spotřeby, který od roku 1953 do roku 1973 vykázal sedmiprocentní růst, v posledních deseti letech pouze dvouprocentní. Arabské těžařské společnosti obviňují Evropu, že se odvrátila od ropy. V Evropě se totiž začalo využívat i jiných zdrojů energie, než je ropa. Navíc po ropné krizi v roce 1973 drtivá většina průmyslových zemí (kromě USA) zareagovala zvýšením spotřební daně pohonných hmot a donutila své občany šetřit. V západní Evropě například zhruba 80 procent ceny benzinu tvoří různé daně.
Ve Velké Británii podíl daní na benzinu od roku 1986 do roku 1998 vzrostl z 64 procent na 87 procent, v Japonsku ze 44 procent na 56 procent. Znamená to, že galon benzinu v Londýně vychází na čtyři dolary, zatímco v texaském Houstonu na 90 centů. V České republice podíl celkového zdanění v konečné ceně benzinu činí 67 procent, avšak stát by již od příštího roku rád inkasoval až 73 procent. (O důsledcích poklesu ceny ropy na český trh pohonných hmot viz EURO 8/1998.)
Stagnující poptávka a nízká cena způsobily pokles zisku arabských těžařů, kteří nyní lákají do svých společností západní podniky, které po roce 1973 odmítali. O podobnou změnu strategie se snaží i Rusko, které se z obavy výprodeje surovinového bohatství země takovému kroku většinou bránilo.
Německá plynárenská skupina Ruhrgas vyhrála předminulý týden veřejnou soutěž na 2,5procentní podíl v ruském Gazpromu, ve kterém stát vlastní 40 procent akcií. Ruhrgas zaplatí za podíl 660 milionů dolarů. Ruská vláda hodlá v příštím roce vyhlásit nový tendr na další 2,5 procenta ze státního podílu.
Gazprom je největší ruskou společností a největším plynárenským koncernem na světě, navíc ovládá a spravuje čtvrtinu světových ropných zásob. Právě v této souvislosti je pozoruhodné, že rozhodujícími vlastníky Ruhrgasu jsou především britské a americké ropné společnosti, zejména Exxon a Mobil, které se letos v prosinci spojily mimo jiné právě proto, aby mohly společně čelit ropné krizi.
Vývoj cen ropy zemí OPEC
USD/barel
100 barelů/den
Světová produkce ropy
1000 barelů/den
Celková světová spotřeba ropy
1000 barelů/den
Pramen: Bloomberg
Britové ztráty z těžby nepřipouštějí
Zdá se, že pro vývozce ropy letos na delší čas skončila doba rych-lého zbohatnutí. Pro mnoho zemí však nízké ceny znamenají téměř katastrofu. Jen letošní tržby členských zemí OPEC z prodeje ropy klesly téměř o 50 miliard dolarů. Ruskému rozpočtu letošní pád ceny ropy způsobil výpadek ve výši čtrnáct miliard dolarů. Své investiční výdaje museli snížit na minimum i významní latinsko-američtí exportéři ropy, jako Venezuela a Mexiko. Mexičtí odborníci vypočítali, že klesne-li cena ropy o dolar, působí to výpadek v rozpočtu ve výši 850 milionů dolarů.
Příjmy ropného sektoru v Libyi letos klesly proti rozpočtovým plánům o 35 procent, to je na 2,36 miliardy dinárů (nyní 5,26 miliardy dolarů). V letošním rozpočtu počítala Libye s cenou osmnáct dolarů za barel. Libyjská vláda byla nucena kvůli poklesu cen omezit investice až o 80 procent, výjimku tvoří právě ropný sektor a některé energetické projekty.
S největšími potížemi však bojují země Perského zálivu, neboť ovládají téměř polovinu světových zásob ropy. Například v Íránu 80 procent z celkového devizového a skoro tři čtvrtiny veškerého státního příjmu pochází z ropy. Letošní příjem z ropného průmyslu poklesl o více než 40 procent, což zapříčinilo, že íránská centrální banka do konce září uhradila pouze deset procent z úvěru, který jí v hodnotě 255 milionů marek poskytlo německé bankovní konsorcium AKA. Italské banky dopadly hůř, protože z úvěru v celkové výši 600 milionů dolarů jim Írán splatil jen sedm milionů dolarů úroku. Teherán k 20. březnu 1999 musí splatit další 3,3 miliardy dolarů krátkodobých a 8,8 miliardy dolarů středně a dlouhodobých zahraničních úvěrů.
O něco lépe vypadá situace ve Spojených arabských emirátech, a to jen díky tomu, že tamní předvídavá vláda se na krizi připravila a nashromáždila výrazné finanční zásoby. Katar měl trochu štěstí, protože disponuje ohromnými zásobami zemního plynu a ropný výpadek kompenzoval z prodeje plynu. Avšak cena plynu je odvozena z ceny ropy, ale díky dlouhodobým kontraktům reaguje později.
Kuvajt z vývozu ropy inkasoval letos za devět měsíců 620 milionů dinárů (asi dvě miliardy dolarů) oproti loňským 958 milionům. Nutno dodat, že celkový kuvajtský vývoz za tři letošní čtvrtletí činil 7l2 milionů dinárů, což znamená, že státní rozpočet plní téměř výlučně z obchodu s ropou. Kvůli těmto problémům deficit státního rozpočtu na příští rok dosáhne dvě miliardy dinárů, a proto kuvajtská vláda zavedla restriktivní opatření. Země se snažila snížit těžbu o 225 tisíc barelů denně (z celkových 1,98 milionů barelů), aby se společně s ostatními producenty snažila zvýšit cenu.
Je pravda, že ropu netěží pouze země třetího světa, ale například i Velká Británie. Rozdíl je v tom, že stát má dost peněz k tomu, aby těžařským společnostem pomohl. British Petroleum očekává pokles ceny ropy na pět dolarů, a proto britské ministerstvo průmyslu vypracovalo materiál o taktice, jejímž cílem je nedopustit snížení ziskovosti ropného průmyslu v sektoru Severního moře. Vláda zamýšlí zavést částečné dotace pro ropné podniky a zároveň snížit jejich daňové zatížení.
Prognózy na příští rok nejsou růžové, protože věští zhruba dvouprocentní růst, což neznamená, že by cena ropy byla vyšší než dvanáct dolarů. V případě arabských zemí a Ruska miliardové výpadky v příjmu z exportu znamenají drastické snížení investic a sociálních výdajů, což vyvolá napětí a může destabilizovat společnost a příslušné regiony.
Avšak ani vyspělé průmyslové země, tedy ekonomiky, které ropu dovážejí, nemají vyhráno, i když by se dalo předpokládat, že nízké ceny ropy podpoří růst jejich hospodářství. Existuje totiž jiný problém. Ve globální ekonomice už neexistuje země, která na světových trzích pouze nakupuje. USA, Japonsko a země Evropské unie (EU) by totiž rády prodávaly své průmyslové zboží i v zemích, v nichž v důsledku poklesu cen surovin vzniká deficit v devizových příjmech. Klesne tudíž poptávka po zboží vyrobeném v zemích importujících suroviny. Analytici Goldman/Sachs vypočítali, že nízká cena ropy zcela jistě nedovolí vyspělým ekonomikám nabrat dech. Skutečnost, že barel ropy stojí dvanáct dolarů a ceny surovin také klesají, pomůže zemím EU pouze k 0,25procentnímu růstu, což stačí pouze na pokrytí negativních dopadů asijské krize na EU. Z tohoto ďábelského kruhu neexistuje jednoduché východisko.
Slabí tygři, slabá zima, slabý kartel
Fatální chybou se ukázalo rozhodnutí zemí OPEC z listopadu 1997, když se zvýšením těžebních kvót snažily získat větší podíl na trhu. V této době totiž existovaly přinejmenším tři vážné důvody, proč se měla OPEC tohoto plánu raději zcela vzdát. Bylo již jasné, že měnová krize asijských tygrů zabrzdí tamní růst ekonomiky a sníží spotřebu ropy; zima byla příliš mírná; zásoby ropy zemí OECD lámaly dvacetileté rekordy.
Program OSN s názvem „Potraviny za ropu navíc dovolila Iráku exportovat během šesti měsíců ropu za dvě miliardy dolarů. Bagdád navíc hodlá během deseti let otevřít dalších deset ropných polí a zvýšit těžbu z dnešních 3,5 milionu barelů na šest milionů. Podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) asijská krize snížila poptávku o téměř milion barelů denně, ale na druhé straně přesně tolik činila dodatečná nabídka iráckých těžařů. Podle nepotvrzených amerických zdrojů irácké přístavy navíc denně nelegálně opouští dalších sto tisíc barelů.
Ukázalo se tedy, že vytěžit ropu je mnohem snadnější než ji prodat. Před dvěma týdny se sešli v Madridu ministři ropného průmyslu Saúdské Arábie, Venezuely a Mexika a dohodli se, že budou i nadále striktně dodržovat současné omezení těžby. Ze zúčastněných zemí navíc Venezuela souhlasila s tím, že dosavadní omezení těžby prodlouží až do konce roku 1999. Minis-tři kartelu se rovněž dohodli, že budou iniciovat podobný krok i u ostatních producentských zemí, aby se i ony snažily přispět ke snížení výše zásob, a dosáhnout tak zvýšení cen ropy.
Avšak země OPEC, které se na celkové světové produkci podílejí necelými 40 procenty (v roce 1973 ještě 53 procenty), jsou kritizovány právě proto, že nedokážou dohody dodržet. Například letos za první čtvrtletí místo dohodnutých 2,5 milionu barelů denně země OPEC nabízely k prodeji o 1,5 milionu barelů více. Přesně takové množství ropy slíbilo letos v dubnu Norsko stáhnout z nabídky. I když Norové byli disciplinovanější než Arabové, cena po dvou měsících klesla rapidně dolů.
Pád cen ropy zřejmě donutí vlády ropných zemí Perského zálivu omezit výdaje a začít otevírat své tradičně uzavřené ekonomiky. „V této části světa se dá čekat pomalé vršení krize, které neskončí, dokud se nenastartují skutečné reformy, tvrdí londýnský expert na tento region Gary Sick. „Pokud budou nízké ceny ropy pokračovat, bude dosavadní předpoklad, že země Perského zálivu jsou imunní vůči ekonomickým zákonům gravitace, podroben zkoušce, dodává Sick. Na obzoru přitom nejsou žádné známky úlevy.
Dnes se už stále více odborníků přiklání k názoru, že ani výrazně studená zima neotočí cenový trend. Podle některých analytiků by pokles cen zastavila pouze „zima století ve spojení s výpadem celoročního ruského vývozu. To však jednak díky El Nino a globálnímu oteplování, jednak díky hladu ruského státu po valutách zcela jistě nenastane.
