Lidovci opustili kabinet, Gross přežil díky komunistům
Už neplatí co za stara, náš Únor patří do jara. Mozaiku s touto pozoruhodně aktuální veršovánkou ve stanici metra Staroměstská dosud zakrývá kiosek, doba polistopadové cudnosti však definitivně končí. Stanislav Gross, sociální demokraté a unionisté minulý pátek prolomili patnáctileté tabu a založili své menšinové vládnutí na podpoře Komunistické strany Čech a Moravy. Sice nepřímé, protože 41 komunistů se při hlasování návrhu ODS na vyslovení nedůvěry vládě ve sněmovně „jen“ zdrželo, přesto právě tento postoj poslanců za KSČM rozhodl. Pouze o dva dny dříve lidovci Miroslava Kalouska vypověděli koaliční smlouvu a podáním demise tří lidoveckých ministrů z kabinetu skončila éra stojedničkové levostředové trojkoalice.
Zabránit tomuto vývoji mohl až do poslední chvíle premiér Gross. Ten však, přestože loni v červnu sám nazval demisi Vladimíra Špidly činem „velkého muže“, dva měsíce trvající požadavky na své odstoupení ignoroval. Ačkoli svou osobní aférou s bytem a podnikáním manželky Šárky zdevastoval vážnost premiérského úřadu, rozhodl se vysedět svou situaci stůj co stůj. I pomocí nereformované, poslední neostalinské komunistické strany v Evropě.
Kdo je kdo.
Aby uspěl, potřeboval návrh ODS na vyslovení nedůvěry vládě podporu nejméně 101 poslanců. Dostal však jen 78 hlasů (od všech 57 zákonodárců ODS, nezařazeného Tomáše Vrbíka a 20 lidovců - při absenci Viléma Holáně). Naopak Grosse a jeho tým v pátek podrželo 120 hlasů: přímo proti vyslovení nedůvěry bylo všech 69 sociálních demokratů (bez nepřítomného Antonína Macháčka) a sedm unionistů, zdrželi se unionisté Svatopluk Karásek, Robert Vokáč a Táňa Fischerová a všech 41 členů komunistického klubu. O interpretaci výsledku se podle očekávání ihned po hlasování strhl boj. Šéf klubu ODS Vlastimil Tlustý zdůraznil, že ve sněmovně každopádně sedí více poslanců, kteří vládě nedůvěřují (78), než těch, kteří ji věří (76). Z toho usoudil, že kabinet jasně ztratil dosavadní stojedničkový mandát. Tlustý řekl, že dosud si bral Gross jako rukojmí sociální demokracii, „dnes si jeho jako rukojmí vzali komunisté“. Šéfposlanec ČSSD Michal Kraus naopak uvedl, že se nestalo nic víc, než že nedůvěru vládě vyjádřilo 78 z celkem dvou stovek poslanců. Nejdelší aplaus ale sklidil místopředseda lidovců Jan Kasal, který sněmovně sdělil, že pravdy se lze dobrat jen tak, když premiér sebere odvahu a přijde sněmovnu požádat o důvěru.
Jenže i kdyby Grosse náhodou něco takového napadlo, pohoří. Alespoň předseda poslaneckého klubu komunistů Pavel Kováčik jasně do budoucna avizoval, že „tato vláda si naši důvěru vůbec nezaslouží“, a přidal ujištění, že ji „také nikdy nedostane“. Komunistická podpora by přitom byla nezbytná, protože ČSSD má jen 70 hlasů a US-DEU ještě v pátek oznámila, že bude prosazovat demisi celé vlády. V opačném případě rezignují její ministři. To bez ohledu na situaci učinil Vlamimír Mlynář už v sobotu. Reálně tak hrozí, že vyměněný Grossův kabinet bude rok a půl vládnout bez mandátu. Postoj při pátečním hlasování Kováčik obhajoval odpovědností KSČM. „Nelze, abychom my byli strůjci nebo přímými viníky dlouhodobé vleklé ústavní krize, ve které by nikdo nevládl, ve které by jenom jakýsi kýmsi jmenovaný vysoký úředník konal jenom ty nezbytné kroky při přípravě na příští volby,“ vysvětlil poslancům.
Klaus v roli Beneše.
Komunisté v pátek paradoxně podrželi vládu, v níž ještě oficiálně působila trojice odstupujících lidoveckých ministrů. Demisi Cyrila Svobody, Libora Ambrozka a Milana Šimonovského totiž prezident Václav Klaus ve čtvrtek od Grosse převzal, ale nepřijal. „Jsme asi jediná země, ve které se její ministři vyslovují proti vládě, ve které pořád jsou. Trošku mně to připomíná pacienta na operačním stole, který říká: Pánové, já tady nechci být, já chci jít do pitevny,“ komentoval kuriózní situaci ministr kultury Pavel Dostál.
Právě Klaus se po resuscitaci Grossovy vlády stal poslední pojistkou, jak zbránit přímému vlivu komunistů na vládu. Eso vytáhl z rukávu až v pátek odpoledne: Grosse požádal o veřejný slib, že vláda po rekonstrukci požádá „v patřičné době“ sněmovnu o vyslovení důvěry. Pokud slib nedá, odmítá prezident přijmout demisi lidoveckých ministrů. Na možnost průtahů s demisí či se jmenováním nových členů vlády se přitom prezident dobře připravil při nedávné aféře kolem jmenování nových soudců. Grosse tím vtlačil do neřešitelných kleští. Není šance, že by dostal ve sněmovně důvěru, a ve vládě se mu - jako Cimrmanovi horníci v dole - budou hromadit odstoupivší ministři. Rezignačním dopisem totiž zamával nestranický šéflegislativec Jaroslav Bureš, kterému vadí vládnout v závislosti na komunistech. V tomto týdnu se chce ještě rozhodnout ministryně školství Petra Buzková a v případě programových změn by vládu mohli opustit i ministři kultury Pavel Dostál, vnitra František Bublan a průmyslu Milan Urban. Třetí, dnes již téměř zapomenutou vlnu exodu, představuje dvojice z brněnského sjezdu sociálních demokratů, Jaroslava Palase by z kabinetu rád vystrnadil sám Gross, Zdeňka Škromacha naopak popudil triumf grossovců.
Zůstat ministrem.
Gross se pokusil Klausův požadavek odmítnout s tím, že jde nad rámec ústavních pravomocí hlavy státu. Dál uvažuje, koho instalovat na uvolněné posty: ministrem zahraničí by se měl stát velvyslanec u Evropské unie Jan Kohout, ministrem dopravy dosavadní šéf Fondu dopravy Pavel Švagr a ministrem životního prostředí poslanec Radko Martínek. V případě náhrady za Jaroslava Palase se začalo spekulovat o předsedovi zemědělského výboru sněmovny Ladislavu Skopalovi.
Pozoruhodné je, jak někteří ministři v zájmu setrvání v kabinetu postupně slevovali ze svých podmínek. Například nestraník vicepremiér Martin Jahn začal uprostřed minulého týdne tvrdit, že samotný odchod lidovců z vlády by pro něj nebyl důvodem k demisi. „Nebyl bych ale ve vládě, která bude dávat nepřiměřený prostor nebo podíl na výkonné moci komunistům,“ prohlásil. Podobně „gumovou“ podmínku si vymyslel i ministr financí Bohuslav Sobotka, který prý bude v Grossově zrekonstruovaném kabinetu ochoten působit jenom tehdy, pokud „bude fungovat na základě koaličního programu a nebude dělat žádné personální a programové obchody s komunisty“. Komu sestava tolerovaná komunisty naprosto nevadí, jsou Jiřího Paroubek nebo Milada Emmerová. Tím, že šéf komunistů Miroslav Grebeníček už ve středu rozdal polibky smrti Palasovi, Janu Kavanovi, Vladimíru Laštůvkovi (oba resort zahraničí) a Jitce Kupčové (spravedlnost), umožnil Grossovi tato jména při úvahách rekonstrukci vlády ignorovat a vyhnout se tím podezření, že snad jedná na základě nějaké tajné personální dohody s komunisty. Právě to ale naznačuje, jak se šéfové ČSSD a KSČM přes navenek demonstrovanou nevraživost dokážou sladit.
Pragmatičtí komunisté.
„Náš postoj je vcelku konzistentní: my jsme této vládě nedali už vlastně dvakrát důvěru, a to, co se stalo na sjezdu ČSSD, není tak zásadní a převratné, aby tento náš postoj měl nějakou modifikaci,“ tvrdil ještě v úterý Grebeníček. ČSSD se prý posunula tak doprava, že konkuruje ODS v tom, „kdo lépe bude obhospodařovat ten chlív, který tady bohužel v té republice. Ať je to ODS nebo KDU-ČSL, ale samozřejmě ČSSD, dehonestovaly českou politiku, a jestli i v zahraničí reagují na výsledky sjezdu tak, jak reagují, jenom to dokazuje, že nám ještě hodně chybí k tomu, abychom se zkultivovali a zaujali důstojné postavení v rámci Evropské unie“, pohoršoval se. S tou konzistencí to ale nakonec bylo jinak. Europoslanec Miroslav Ransdorf totiž zároveň říkal, že by bylo nejsprávnější, aby se KSČM opřela o volební výsledek z roku 2002 a od těchto počtů odvinula další úvahy. Tedy levicová koalice KSČM/ČSSD o síle 111 hlasů. Komunisté si ovšem také brousili zuby na možnost, že by Václav Klaus svolal jednání šéfů parlamentních stran, kde by nastínil, koho by jmenoval premiérem po pádu Grosse. „Když nám dá prezident najevo, a prohlásí to na diktafony novinářů, že bude znovu nominovat výraznou osobnost z řad vítězné strany v roce 2002, bude to sociální demokrat, tak se tím můžeme vážně zaobírat,“ prozradil Grebeníček, v jakém případě by KSČM podpořila návrh ODS na nedůvěru Grossově vládě.
I když komunisté věděli, že kabinet ČSSD/US-DEU nepotopí, přesto Grosse do poslední chvíle udržovali v napětí. Například tím, že s postojem čekali až na obsah Grossova projevu před hlasováním. Aby mohli tvrdit, že Gross mluvil právě tak, aby si to u komunistických poslanců nerozházel.
Gross vyšel vstříc.
A Gross se opravdu snažil. „Beru výtku od kolegů z KSČM, že jsme třeba toho neudělali dostatek pro to, aby se o tyto produkty (úspěchů ekonomiky - pozn. red.) měla možnost podělit nejen nějaká úzká desetiprocentní vrstva, ale aby se o tyto produkty alespoň v omezené míře mohla podělit celá poctivě pracující společnost. Myslím si, že ti, kdo dnes aktivně pracují, jsou poctiví nebo celý život poctivě pracovali a dnes jsou závislí na některém ze sociálních systémů, že jsme prostě povinni tuto prosperitu jim také zprostředkovat,“ přiznal premiér komunistickým zákonodárcům. Poslankyně Zuzka Rujbrová Grosse v rozpravě nařkla, že se štítí dvacetiprocentní voličské podpory KSČM. „Já chci říci, že se neštítím nikoho, kdo získal ve svobodných volbách poctivý mandát, a ať se mně to líbí nebo nelíbí, tak poslanci KSČM tento poctivý mandát získali. A platí slova Miroslava Kalouska, že nelze tuto politickou sílu ignorovat. Takže jasně říkám, že ji ignorovat nechci, i když každý má své hranice, kam může zajít v tom, aby vykonával nějaké poslání. A jasně říkám, že já ty hranice mám také,“ slíbil Gross. Politickou sílu komunistů ovšem premiér respektoval už při předcházejících jednáních s Miroslavem Grebeníčkem, také poslanecký klub ČSSD poslal kolegům z KSČM žádost ve znění určeném speciálně pro komunisty (viz box).
Zůstane jen ten bordel.
Václav Klaus má pravdu, když říká, že události uplynulého týdne nejsou žádným řešením vleklé krize, ale spíše jen jejím dalším dějstvím. A bude hůř. Prezident se teď s premiérem budou zřejmě přetahovat o ústavní pravomoci, možná se Gross obrátí na Ústavní soud. Za delší konec provazu přesto tahá hlava státu, protože vláda se třemi ministry visícími ve vzduchoprázdnu a s několika dalšími demisemi na krku nemůže dlouhodobě fungovat. Tanec kolem podpory zmrzačené vládní sestavě začíná připomínat frašku s hledáním zdrojů na financování premiérova bytu. Situaci vystihl Kalousek, když replikoval premiérův akcent na ekonomickou úspěšnost koaličního projektu. „Tato vládní krize přeci nevznikla jako ideový spor mezi politickými stranami, ale jako problém pana premiéra… Pokud si toto berete jako rukojmí, pak si vám dovolím říci, že nemáte takovou hodnotu, i když na jednu misku vah vedle své vlastní osoby položíte i účetní hodnotu nevěstince paní Barkové, pořád nemáte takovou hodnotu. A není prostě fér brát osud České republiky jako rukojmí svých osobních problémů, protože pokud to uděláte, zůstane tady jenom opravdu ten bordel,“ pronesl na adresu premiéra. Vývoj událostí posledních dnů dává těmto slovům za pravdu.
Dokument ČSSD žádá KSČM Dopis předsedy poslaneckého klubu ČSSD Michala Krause šéfovi klubu KSČM Pavlu Kováčikovi z 30. dubna 2005:
Vážený pane předsedo,
poslanecký klub ČSSD vyzývá poslance KSČM, aby v zájmu politické, ekonomické a sociální stability země nepodpořili návrh ODS na vyslovení nedůvěry vládě ČR.
Návrh ODS na vyslovení nedůvěry vládě je prvním krokem k uskutečnění programu ODS, který představuje reálné riziko likvidace sociálního státu a snížení životní úrovně většiny občanů ČR.
Poslanecký klub ČSSD považuje pokračování realizace programu vlády do řádných voleb za nezbytnou podmínku pro udržení a rozvoj moderního sociálního státu, zlepšení životních podmínek občanů a důstojnou roli ČR v evropském integračním procesu.
(Obdobný dopis obdrželi i předsedové klubů KDU-ČSL a US-DEU, těm však Kraus místo druhého odstavce určeného komunistům pouze sdělil, že „poslanecký klub ČSSD považuje koaliční projekt za produktivní a úspěšný pro celou ČR“. Kraus byl v letech 1986-1990 poslancem ČNR za KSČ.)
