Nový stavební zákon
Prvního ledna 2007 vstoupil v účinnost nový stavební zákon. Ministerstvo pro místní rozvoj, odpovědné za jeho přípravu, slibovalo, že zrychlí i zjednoduší celý proces povolení výstavby. První zkušenosti z praxe jsou však přinejmenším smíšené. Zákon se snaží přistupovat k jednotlivým stavbám kvůli jejich zrychlení diferencovaně - v závislosti na jejich velikosti a složitosti. To však mělo za následek více než zdvojnásobení rozsahu nové úpravy. O zjednodušení lze tedy mluvit jen ztěžka. Nikoho proto nepřekvapuje, že stavební úřady i odborná veřejnost si nové postupy zatím dostatečně neosvojily a v mnoha případech tápou.
Chyba zákonodárce.
Dalším podstatným rysem je, že se zákonodárce neodhodlal výrazněji posílit odpovědnosti stavebních úřadů a omezit vliv ekologických organizací, dotyčných státních orgánů a dalších účastníků řízení. Použití zrychlených povolovacích postupů je často podmíněno konsenzem všech dotyčných osob, který je však v praxi často jen iluzorní. Na několika příkladech si ukažme, jaké jsou první zkušenosti a nečekané záludnosti, na něž lze narazit.
Novinka.
Jednou z nejpodstatnějších novinek v novém zákoně bylo zavedení nezávislé profese - autorizovaných inspektorů, kteří měli odlehčit přetíženým stavebním úřadům. Na inspektory stát přenesl pravomoci vyhrazené dosud jen státním orgánům. Když si investor nechá přezkoumat projektovou dokumentaci autorizovaným inspektorem, není již třeba žádat o stavební povolení. Místo něj stačí inspektorův certifikát a oznámení stavebnímu úřadu. Jde o jeden z prvních případů privatizace výkonu státní správy.
Institut, který se osvědčil například v sousedním Bavorsku, však u nás stále čeká na své naplnění. Důvodů je několik.
Role inspektora.
Především zkoušky potřebné pro výkon profese složilo zatím jen zhruba třicet uchazečů. Osvědčení o jmenování však v době přípravy tohoto článku neobdržel žádný z nich. Dále je podstatné, že se stavební úřad procesu neúčastní pouze tehdy, neuplatní-li ani jeden z účastníků řízení námitky. To však v praxi nastává jen výjimečně. Zazní-li protesty a nepodaří-li se je vyřešit dohodou, arbitrem je opět stavební úřad. A nakonec účast inspektora nezbavuje investora povinnosti shromáždit všechna pověstná razítka. Přesněji řečeno stanoviska dotyčných orgánů, což je v mnoha případech největším problémem.
Najmutí autorizovaného inspektora však může být občas pro investory zajímavé, neboť díky tomu lze efektivně zabránit obstrukčním taktikám některých ekologických organizací. Ekologická sdružení totiž do stavebního řízení vstupují na základě své přihlášky, k čemuž se jim v případě účasti inspektora nedostává příležitosti.
Konzervativní praxe.
Nový zákon umožnil, aby navazující a související řízení byla spojována do jednoho. V praxi lze požadovat především sloučení územního a stavebního řízení. To bylo dříve možné jen u jednoduchých staveb. Jedinou podmínkou je, aby byl v lokalitě schválený územní plán. Tím se zabrání zdržení, jež způsobuje konání dvou řízení, i opakovanému uplatnění týchž námitek odpůrci stavby. Praxe je však zatím poměrně konzervativní a tuto možnost zatím příliš nevyužívá. To je nepochybně škoda.
Problémy.
V rámci stavebních řízení týkajících se souborů staveb narazilo mnoho stavebníků na nečekané problémy. Chtěli-li totiž stavět například kancelářskou budovu, museli požádat o stavební povolení ohledně hlavní budovy. Některé vedlejší stavby a přípojky inženýrských sítí však museli ohlásit odděleně. Stavební úřady totiž dovodily, že každá z těchto staveb vyžaduje jiný typ povolení. Problém by měla odstranit novela, která se právě projednává v Poslanecké sněmovně. Dle ní by současně s povolením hlavní stavby měly být povoleny i všechny s ní související.
Změna.
Nový stavební zákon přesunul mnoho staveb do kategorie, pro niž stačí ohlášení. Velmi známým příkladem je rodinný domek do 150 metrů čtverečních plochy, který se stal reklamním sloganem pro nový zákon. Když do 40 dnů stavební úřad nezareaguje na ohlášení, považuje se stavba za povolenou. Podstatnou změnou je, že na povolení stavby v režimu ohlášení nyní existuje právní nárok. Dosud mohl stavební úřad kdykoli rozhodnout, že trvá na procesu standardního stavebního řízení. Dokumentace, která nyní musí ohlášení doprovázet, se však z velké části shoduje s tou pro stavební povolení, a proto i v tomto případě je usnadnění života investorů do značné míry iluzorní.
Zásadní problém.
Na závěr lze uvést, že některé z uvedených nedostatků vyřeší nepochybně čas. Novela zákona odstraní zjevné chyby i výkladové nejasnosti a pracovníci v praxi si osvojí všechny podstatné změny a novinky. Prudký rozvoj stavebních technologií, který se nepochybně nezastaví ani v budoucnu, však jen zvýrazní problém spočívající v tom, že získání všech potřebných povolení si vyžádá více času než sama stavba. Na tomto trendu nový stavební zákon jen ztěžka něco změní. To vyžaduje koncepčně zcela novou a podstatně liberálnější úpravu. Lze jen doufat, že se na ni nebude čekat příliš dlouho a odpovědné státní instituce k ní budou mít potřebnou energii i odvahu.
