V České republice má dojít v souvislosti s reformou veřejných financí zároveň k reformě daňové. Zatím není jasné, jaké parametry bude daňová reforma sledovat v konečné podobě schválené parlamentem. Ať už se ale úvahy jejích tvůrců spolu se zákonodárci budou ubírat jakýmkoli směrem, neměli by zapomenout na daňovou reformu, která se odehrála v roce 2000 v Rusku.
V České republice má dojít v souvislosti s reformou veřejných financí zároveň k reformě daňové. Zatím není jasné, jaké parametry bude daňová reforma sledovat v konečné podobě schválené parlamentem.
Ať už se ale úvahy jejích tvůrců spolu se zákonodárci budou ubírat jakýmkoli směrem, neměli by zapomenout na daňovou reformu, která se odehrála v roce 2000 v Rusku. Přestože je v materiálu věnovaném zamýšlené reformě veřejných financí informace o reformních opatřeních na Slovensku, v Polsku či ve Švédsku, o Rusku zde nepadlo ani slovo. A to je chyba. Lze jenom spekulovat o tom, zda záměrná. Právě ruský případ totiž zcela jasně prokazuje v praxi určité teoretické postuláty týkající se výše daní a s ní spojené daňové výtěžnosti. Jedná se o takzvanou Lafferovu křivku. Ta prokazuje, že výše daňových příjmů od určité míry zdanění stagnuje, či se dokonce může výběr snížit. V e hře je totiž několik faktorů, které bilanci mezi daňovou zátěží a příjmy z daní ovlivňují. Nemusí to být pouze objektivní fakt, že daňový poplatník nemá kvůli vysokým daním prostředky na osobní spotřebu či na investice. Svou roli sehrává i subjektivní pocit plátce daně, který poměřuje svoji povinnost vůči státu nabídkou veřejných statků, jež mu stát za jeho peníze poskytuje. Ruský prezident Vladimír Putin byl řadou ekonomických odborníků ze svého okolí varován. „Reforma, kterou hodláte prosadit, bude znamenat kolaps příjmů státního rozpočtu,“ tvrdili mu. A přece do neznámé vody nejenom že vstoupil, ale přímo skočil. Razantně totiž snížil přímé daně na třináct procent, a to jak u fyzických, tak právnických osob. V elice rychle se ukázalo, že měl Putin pravdu. Když v osmdesátých letech snížil daně Ronald Reagan, efekt se dostavil až v průběhu několika let. V Rusku se však daňový výběr ve srovnání s rokem 2000 zvýšil hned v následujím roce o celých 46 procent. Zlepšila se platební morálka nejenom běžných daňových poplatníků, ale do Ruska se začínají opět vracet oligarchové, kteří z něj před časem odešli do daňových rájů. Pokud se podaří zajistit lepší právní prostředí a bezpečnost investic, může se stát poměrně v krátké době Rusko atraktivní i pro nejrůznější světové firmy a osobnosti, kterým se nebude chtít platit vysoké daně v domovských zemích. Daňová reforma se pozitivně podepsala i na růstu ruského HDP, protože občanům i firmám zbývá více peněz na spotřebu a investice. Loňské pětiprocentní tempo růstu se pro letošní rok podle odhadů zřejmě nepodaří udržet, ale stále by mělo být alespoň čtyřprocentní. Ruská zkušenost by se tak měla stát příkladem i pro nás. Ohlášený pokles sazby z daně právnických osob z 31 % na 28 % je pouze slabou náplastí. Obzvláště proto, že ve všech okolních kandidátských státech jsou již dnes tyto daně nižší a mají se nadále pohybovat směrem dolů. Otázka je, co s ruskou reformou čeká především Evropskou unii. To ostatně bylo znát z odmítavých reakcí na vystoupení ruského delegáta v průběhu nedávné konference Daňová konkurence a konkurenceschopnost, která se konala v litevském hlavním městě V ilniusu. Zaklínadla o daňovém dumpingu ze strany daňově liberálnějších států, který údajně narušuje nekalým způsobem, mají zakrýt fakt, že evropským politikům chybí odvaha k reformám, které by sociální a další neefektivní výdaje státu přiblížily skutečným potřebám a možnostem ekonomiky. Na summitu v Barceloně se EU rozhodla po chruščovovsku „dohonit a předhonit“ do roku 2010 USA. I když je zatím iluzorní představa, že by mohla o současnou stříbrnou medaili přijít, Rusko jí nepochybně začne dýchat na záda. A to především díky rozumné daňové reformě.
