Libkovický syndrom

Mít pod domem uhlí je jako žít v sousedství sopky. Musí být skličující probouzet se s obavami, že právě padly územní těžební limity a život v Černicích a Horním Jiřetíně se navždy zastaví. Všechno nasvědčuje tomu, že se ta chvíle blíží. Elektrárenský mamut ČEZ musí co nevidět přijmout strategické rozhodnutí, zda z poloviny obnovit fond uhelných elektráren, nebo z uhelné energetiky vycouvat. Také Severočeská uhelná nekoupila Mosteckou uhelnou společnost (MUS) jen pro to, aby ji vedla k útlumu jejího největšího povrchového dolu. Po celou komunistickou éru tyto dva resorty celému kraji diktovaly každodenní režim, vynutily si zbourání takřka stovky vesnic, a dokonce i likvidaci starobylého okresního města Mostu. Jen nenapravitelný naivka pochybuje o tom, že i dnes tyto resorty všemi možnými způsoby ovlivňují hospodářskou politiku regionu. Jak silný ten vliv je, se jistě prokáže při schvalování územního plánu Ústecka, jehož odborný návrh Ateliéru T-plan se z mnoha rozumných důvodů o ekologické limity těžby naopak opírá.
Strašidlem pro politiky kraje je vysoká nezaměstnanost. Při jejím posuzování však velice často propadají zjednodušeným počtům a mylným závěrům. Převálcování dvou obcí se dvěma tisíci lidmi není univerzálním návodem na záchranu zaměstnanosti, jak bývá často citováno. V obcích samých totiž při jejich likvidaci zmizí desítky nenápadných pracovních míst v malých dílnách a podnicích, které už prokázaly schopnost pružně reagovat na místní potřeby. Přerušení tradičních cest do Krušných hor ohrozí konečně se rozvíjející turistický průmysl a odřízne od světa místní historickou dominantu - zámek Jezeří. To opět škrtá pracovní místa. Ve výhledu hrozí střet o prostor i o zaměstnanost s třetím gigantem Mostecka, Unipetrolem. Snaha vytěžit uhlí až po plot místních chemických závodů, musí nutně narážet na jejich rozvojové plány. Protože nikde v celé republice není tak vstřícné prostředí pro další výstavbu nových chemických technologií jako právě na severu. Chemička však stojí také na uhlí, a kdyby projevila slabost, kdo ví, co by nastalo. Už tu taky bývaly plány na její přestěhování.
Co severočeský politik, to důlní rozvojář. Zatím se nenašla žádná viditelná politická síla, která by se brala za dva tisíce obyvatel ohrožených vystěhováním a za existenci zdejších dílen a pracovních míst. Občané to tedy vzali do vlastních rukou a vyhlásili referendum. Dosáhli rekordních čísel: 96 procent hlasů pro zachování obcí při pětasedmdesátiprocentní volební účasti. Posměváčci poznamenávají, že si po přestěhování budou moci výsledky zarámovat a hrdě ukazovat potomkům. Demokratické projevy občanů se v Česku nenosí. Vládní zmocněnec pro severozápadní Čechy Vlastimil Aubrecht (ČSSD) si z výsledků dokonce odvodil, že čtvrtina občanů, kteří nepřišli k urnám, se těší na přestěhování. A považuje to za významné pro další rozhodování. Proč dle této logiky nevrátil po vlastní poslanecké volbě, tradičně zatížené nízkou voličkou účastí, svůj poslanecký mandát?
Peskovat svobodomyslné občany za úspěšné referendum se odvážila dokonce protistrana. Představitelé Mostecké uhelné společnosti vytýkají jiřetínským zastupitelům, že s vyhlášením referenda nepočkali, až jim oni předloží svou nabídku nových domů v nové obci. „Lidé zkažení komercí nejsou schopní pochopit, že nám nejde o novostavby kdesi, ale o domovy tady. S důvěrně známými stromy, rybníkem, školou, do které chodí kdovíkolikátá generace zdejších dětí. Podobné výroky z nás dělají hlupáky, kterým jde jen o výhody a požitky. Ale takoví nejsme. Kdo by chtěl jít za lepším, ať si jde. My chceme zůstat doma,“ odpovídá dolům organizátor referenda, jiřetínský zastupitel Vladimír Buřt. Nejde ovšem jen o domov pana Buřta, s Černicemi a Jiřetínem by úplně zmizel poslední kousek místního typu vesnického osídlení. Totální vygumování historického regionu.
Co práce muselo dát politické zabezpečení podpory těžby. A najednou přijde referendum s tak silným mandátem, který nepochybně zkomplikuje připravované těžební změny v územním plánu. Horničtí podnikatelé se navíc musejí potýkat s dědičným hříchem za krutou a neopodstatněnou likvidaci obce Libkovice. Předchůdci dnešních šéfů MUS se na tu nespravedlivost klidně dívali, protože je nic nestála. Soukromé firmě ji prostřednictvím zbytkového podniku platil stát. Přitom zastavení vysoce ztrátové hlubinné těžby už viselo ve vzduchu. Horníci brzy následovali obyvatele. Po Libkovicích zbyly jen velké osobní křivdy a trauma z paneláků.
Avšak ani obyvatelé nově postavených rodinných domků u Hoyerswerdy nejásali nadšením. Také jim chyběli králíci a venkovský způsob života. Uhlí, které jim změnilo život, přitom už dávno vyletělo komínem.