Bratrsky pomůžeme, vzkazuje Rusko. Ukrajina přitom, alespoň zdánlivě, směřuje k situaci, již bychom mohli označit za relativně normální. Jediná fungující vrcholná politická instituce, Nejvyšší rada neboli parlament, pracuje, a to docela efektivně.
Prezident Janukovyč je definitivně ze hry, jeho Strana regionů se zřejmě rozpadá. Julija Tymošenková naopak stojí na prahu nové kariéry, která by mohla vrcholit úřadem hlavy státu. Také poměry na východě jsou zřejmě klidnější, než jsme se ještě o víkendu obávali.
Jenže se v plné nahotě ukázalo to, co se vlastně dlouho obecně tušilo a co teď jen pojmenoval úřadující dočasný prezident a předseda parlamentu Oleksandr Turčynov. Totiž že Ukrajina stojí na prahu státního bankrotu a peníze na běžný provoz státu zřejmě nemá ani do konce tohoto měsíce. Bez tohoto stínu by aktuální ukrajinská perspektiva po dramatickém čtvrtroce byla vlastně docela dobrá.
Za této situace proto není velkým překvapením projekt Prohlášení nejvyššího vedení Ruské federace k dění na Ukrajině, údajně z pera novináře Vitalije Treťjakova. Prohlášení, které zatím nemá oficiální podobu, mluví o „nelegitimní vládě či prezidentovi, kteří k moci přišli v důsledku státního převratu, či dokonce teroristických projevů neposlušnosti“.
Rusko by „nemělo uznávat vládu, na jejímž složení se tak či onak budou podílet skupiny a sdružení přímo navazující na rodokmen stran a ozbrojených uskupení, jež se v letech druhé světové války postavily na stranu nacistického Německa“. Rusko by také mělo upozornit, že se „všemi dosažitelnými způsoby a metodami zastane práv ruských občanů a ruské populace Ukrajiny (…) pokud budou tato práva státním převratem na Ukrajině nějak ohrožena“.
A tak dále, a tak podobně – to všechno známe, v naší zemi jsme „internacionální pomoc“ dokonce i na vlastní kůži zažili. Na konci návrhu prohlášení se naštěstí konstatuje, že dokud zmíněná práva nebudou na území bývalých svazových republik flagrantně narušována, bude Rusko situaci jen se znepokojením sledovat.
Pevně doufejme, že alespoň prozatím si Rusko s touto proklamativní pohrůžkou vystačí. A že nepodlehne pomyšlení na gruzínský scénář z roku 2008. Tenkrát totiž – a to je třeba v ukrajinském kontextu důrazně připomenout – tehdejší gruzínský prezident Saakašvili skutečně zahájil dobývání jihoosetského Cchinvali, čímž zavdal formální důvod k ruské invazi.
Ukrajinská realita podobné záminky rozhodně neskýtá, v čemž je její naděje. Ruský prezident prostě sklízí plody toho, co těsně před vilniuským summitem Východního partnerství sám zasel. Svého vyvoleného, nad nímž deset let držel ochrannou ruku, může, ba dokonce musí odepsat. Slušelo by se alespoň poskytnout mu politický azyl.
Autor je komentátorem Českého rozhlasu Plus
Čtěte také:
Ruský premiér Medvěděv: Dění na Ukrajině nerozumíme, ale ohrožuje naše zájmy
Ukrajinské otazníky: vztah k Rusku, ambiciózní politici i pouliční bojovníci
Nová ukrajinská garnitura rázně likviduje Janukovyčovo dědictví
