Šestina jazyků celého světa (celkem 1043 jazyků) je soustředěna na jediném ostrově, na Nové Guineji, kde žije jedna tisícina světové populace (šest milionů lidí). O tomto světě stovek primitivních kmenů již několik let úžasně píše biolog Vojtěch Novotný. „Teprve Evropané byli schopni projít Novou Guineu křížem krážem a spočíst všechny její jazyky. Příchod bílých cizinců přinesl domorodcům možnost cestování. Tím také předznamenal zánik většiny jejich jazyků. Erozi novoguinejských kultur urychluje sice mnoho zámořských vlivů, počínaje dovozovými náboženstvími a konče dovozovým spotřebním zbožím, ty ale nejsou rozhodující. To zdánlivě nevinný nápad opustit rodnou vesnici a projít se trochu po svém ostrově je tím polibkem smrti pro tradiční společnosti. Pohyblivá populace šesti milionů lidí, přelévající se z vesnic do měst a mezi městy, nemůže dnešních tisíc jazyků udržet při životě. Z rozmanitosti lidských kultur se nelze těšit beztrestně. Jejich poznávání a zánik jsou jen dvě strany téže mince,“ píše Novotný v právě vydané knize Papuánské (polo)pravdy (strana 19), sbírce sociologických esejů, které napsal profesionální biolog, placený za zkoumání brouků žeroucích tropické palmy. Tyto eseje, z nichž část již byla publikována dříve (převážně v měsíčníku Vesmír a týdeníku Respekt), prokládají „malarická intermezza“ – osobní vzpomínky na běžnou a zákeřnou tropickou nemoc.
Na pražském Knižním veletrhu jsem při hledání důstojného společníka pro Novotného polopravdy natrefil na jinou knihu o tomtéž ostrově: souborné vydání tří cestopisů z Nové Guineje z per cestovatelů Hanzelky, Zikmunda, Stingla a Švaříčka Tamtamy času, které připravilo brněnské nakladatelství Jota.
Tamtamy času jsou hned na první pohled mimořádným nakladatelským počinem, a to formou i obsahem. Více než tři sta stran kvalitního křídového papíru o formátu 24 krát 30 centimetrů, svázaných pevnou vazbou, dává téměř dvoukilovou bichli, z které brzy těžknou ruce i zkušenému čtenáři. Kniha je prodávána společně se stylovým nástěnným kalendářem a vonnými tyčinkami a podle majitele vydavatelství vyjde letos na podzim její již třetí vydání, tentokrát s kalendářem na rok 2005. Obsahově je unikátní tím, že se v ní spojují texty cestovatelských legend: dua Hanzelky a Zikmunda s indiánologem Miroslavem Stinglem.
„V žádné z předchozích třiasedmdesáti zemí se nám totiž nestalo, že by po nás nikdo nechtěl nějaké papíry. Ani pas, ani vízum, ani zdravotní certifikát, ani valutovou ohlášku, ani hraniční průvodku, ba ani novinářské průkazky. První den to člověka poněkud znepokojí, ale když po něm nikdo nechce papíry ani druhý, ani pátý, ani poslední den, jen si trpně vzdychne – hele, vždyť takhle by to vlastně mohlo být všude na světě,“ píší Hanzelka se Zikmundem, kteří navštívili západní část ostrova před více než čtyřiceti lety, ve dnech, kdy Nizozemsko pouštělo jednu ze svých posledních kolonií a předávalo správu nad Novou Guineou, respektive Západním Irianem, Indonésii (strana 33). Byla to jen krátká, novinářská cesta. Zato Miroslav Stingl cestoval po Papui-Nové Guineji v uplynulých pětatřiceti letech několikrát a vydával se i hlouběji do vnitrozemí ke kmenům dosud žijícím v době kamenné. Nejmladší z cestovatelů Rudolf Švaříček se Melanésií prodíral v posledních letech a z jeho textů je sestavena většina knihy.
Tamtamy času však lze nejen číst, ale i prohlížet. Jsou totiž plné velkých barevných fotografií, často celostránkových. Pro představu o tom zvláštním světě jsou obrázky stejně důležité jako písmenka.
Pro první seznámení se s papuánskými kmeny, uvědomění si rozměrů jejich zvláštností a až neskutečné šíře lidských kultur je nejlepší začít s třicetistránkovým příspěvkem Miroslava Stingla. Po něm musí asi v každém čtenáři zůstat přesvědčení, že tamti – papuánští divoši žijící v době kamenné - jsou totálně jiní než my Středoevropané. Etnolog Stingl píše nejen o kanibalech, ale i třeba o „Ostrovech sexu“ s jejich sadomasochistickou skupinovou erotikou, o kamenných sekerách a podivných kultech či o tykvi na penisu jakožto jediném obleku domorodců. Tutéž exotiku popisuje ve svých esejích i biolog Vojtěch Novotný, ale dívá se na ni již jinak. Snaží se přiblížit čtenářům, že při kritickém pohledu se začne jevit, že rozdíly mezi námi a jimi nejsou zas až tak dramatické. Ukazuje, jak mnoho z papuánského uvažování a způsobu jednání je nám v české kotlině těsně blízké. Třeba esej Hrabiví, vpřed končí srovnáním: „Průkopníci to mají vždycky těžké, průkopníci majetkové nerovnosti obzvláště. Novoguinejští pěstitelé kávy i čeští porevoluční podnikatelé by o trablech se svými soukmenovci mohli vyprávět.“ (strana 72)
Novotný, V.: Papuánské (polo)pravdy. (Dokořán, Praha 2004)
Zikmund, M., Hanzelka, J., Stingl, M., Švaříček, R.: Tamtamy času. Nová Guinea. (Jota, Brno 2003)
Vojtěch Novotný (40) je biolog a vede výzkumnou stanici na Papui-Nové Guineji. Zkoumá tropický hmyz, a žije tak střídavě na březích Bismarckova moře a Vltavy (přednáší na Biologické fakultě Jihočeské univerzity a bádá v Entomologickém ústavu České akademie věd v Českých Budějovicích).
Miroslav Zikmund (85), Jiří Hanzelka (zemřel v únoru 2003 ve věku 82 let) byli významní cestovatelé. V letech 1947-1950 podnikli vozem Tatra 87 cestu po Africe a Jižní Americe, v letech 1959-1964 procestovali Asii, Austrálii a Oceánii terénními vozy Tatra 805. Ze svých cest napsali řadu knih a natočili několik filmů.
Miloslav Stingl (74) je etnolog a cestovatel. Napsal desítky knih (například Za poklady mayských měst, Indiáni bez tomahavků), které byly přeložené do třiceti cizích jazyků. Svoji pozornost věnoval zejména Indiánům.
Rudolf Švaříček (32) je cestovatel, horolezec a majitel cestovní kanceláře Livingstone. Jeho knižní prvotinou byl Africký deník.
