Jean-François Copé je sice už týden šéfem největší francouzské pravicové strany UMP, ale od té doby ho opustily desítky poslanců, poražený rival neuznal prohru, straníci chtějí referendum a bývalý prezident Nicolas Sarkozy ho nutí ke smíru. Podle listu Le Figaro jsme svědky sebevraždy strany v přímém přenosu.
Zvítězit může být lehčí než vítězství udržet. Boj o post nového předsedy největší francouzské pravicové strany Svazu pro lidové hnutí (UMP) vyšel Jeanu-Françoisovi Copému výborně. Byl sice generálním tajemníkem strany, ale všeobecně platil za kandidáta do počtu proti úspěšnému expremiérovi Françoisovi Fillonovi.
Dynamickou kampaní a tvrdými postoji proti imigraci a kriminalitě začal favorita postupně dohánět. V neděli 18. listopadu večer po volbě všechny šokoval svým prohlášením: „Vyhrál jsem!“ Jenže od té doby jde všechno z kopce. Fillon odmítl těsnou porážku uznat a odtrhl z poslaneckého klubu UMP 72 poslanců pro svou novou formaci. Copé mezitím dál tvrdohlavě odmítá návrhy na opakování volby, vypsání stranického referenda i nabídky na smír s Fillonem.
Zatím poslední drb, který prosákl do francouzských médií, zní, že bývalý prezident Nicolas Sarkozy dal Copému ultimátum: buď do úterý přistoupí na smír, nebo proti němu vystoupí i on.
Le Penová se směje
Jediný, kdo má z Copého počínání radost, je šéfka krajně pravicové Národní fronty Marine Le Penová: „Vše, co se děje, nám dává naději, že vstupujeme do nové éry.“ Copého vítězství by podle Le Penové mohlo rozmetat deset let starý projekt UMP, kde se pod vlajkou umírněné většinové pravice sešli gaullisté, konzervativci, křesťanští demokraté i liberálové. Oficiálně se všichni v UMP chtějí stále dohodnout, ale tento týden začne poražený Fillon v Národním shromáždění vystupovat v čele svých odpadlíků ve třetím nejsilnějším parlamentním klubu s názvem Sdružení-UMP.
Copé už proti tomu vyhlásil tvrdou politiku: „Červená čára byla překročena a já z toho vyvodím důsledky.“ Kromě extrémní pravice mohou mít z Copého počínání radost i vládnoucí socialisté v čele s prezidentem Françoisem Hollandem. Co se nyní děje, je ale zřejmě moc i na některé vládní politiky. Podle ministra zahraničí Laurenta Fabiuse nemůže být zcela rozvrácená opozice v zájmu žádné vlády: „Lidé jsou naštvaní. Máme pocit, že tohle je o něčem víc než o válce dvou eg.“
Bébé Chirac
Copé se podle všeho hned tak nevzdá. Jeho touhu po moci ilustruje historka, kdy údajně na své první svatbě v roce 1991 rozjařeně říkal hostům: „Máte štěstí. Jste na svatbě budoucího prezidenta.“ Až do letošní porážky Nicolase Sarkozyho v prezidentských volbách dokonce věděl, jak se do Elysejského paláce dostane. Sarkozy měl být podle něj znovuzvolen, Copé měl ovládnout Národní shromáždění a v roce 2017 pak úspěšně dobýt nejvyšší úřad v zemi. Vše ale změnilo vítězství socialisty Hollanda.
Kdyby šlo vše podle plánů ambiciózního starosty středofrancouzského města Meaux, tak by v roce 2017 Francouzi skoro žádnou změnu nepoznali. Po Sarkozym měl nastupovat další pravicový politik. Stejně jako Sarkozy i Copé loví hlasy hodně napravo a populisticky. I původem jsou si blízcí. Zatímco Sarkozyho předci utekli za druhé světové války z Maďarska, Copého předci utekli v téže době z Rumunska. Po otci má v sobě židovskou krev z Besarábie, po matce židovskou krev z Alžíru. Rodina se za války skrývala díky dobrodiní odvážných Francouzů i v nové vlasti a právě tento silný rodinný příběh prý Copého později podnítil ke vstupu do politiky.
Syn z bohaté doktorské rodiny získal vzdělání na Institutu politických studií v Paříži a na známé elitní škole pro úředníky ENA. Později svou politickou kariéru paradoxně postavil na odporu k elitářství a například svou biografii nazval „Vše, co jsem se nenaučil na ENA. Dobrodružství jednoho starosty.“ Schopný ekonom a později i certifikovaný advokát se uchytil v nejrůznějších státních úřadech, k tomu s přestávkami učil ekonomii na různých univerzitách.
Svou politickou kariéru začal po boku Jacquese Chiraka, někdejšího prezidenta, a nikdy ho neopustil. I proto se Copému až dosud říká „bébé Chirac“, Chirakovo děcko. „Nikdy neopouštím své přátele. Prostě nemůžu, nemohl bych se potom podívat do zrcadla,“ prohlašoval o svém spojenectví k Chirakem, které mu nebylo vždy ku prospěchu.
V roce 1995 se v pouhých 31 letech stal starostou Meaux, kde od té doby nepřetržitě vládne sám nebo přes své loutky. To když zastává funkce v celostátní politice. Rok 1995 byl ale podstatný pro mnoho dnešních hráčů v bojích o vedení UMP. V roce 1995 totiž v prezidentských volbách kandidoval napravo jak Chirak, tak expremiér Édouard Balladour. Za jednoho se mimo jiné postavil Copé, za druhého Sarkozy. Jména se tak během dekád mění, ale nenávist mezi pravicovými frakcemi přetrvává.
V roce 1995 nakonec Chirac vyhrál a jeho „dítěti“ se otevřela cesta k moci. V roce 2002 Copé dostoupal do ministerských křesel a vystřídal posty od mluvčího vlády po rozpočet a vnitro. Jakmile se ovšem stal v roce 2007 prezidentem Sarkozy, kariéra Copého rázem vzala za své. Prezidenta ale okopával v parlamentu a ve straně natolik výrazně, že mu Sarkozy v roce 2010 navrhl vzájemně výhodný obchod - funkci generálního tajemníka největší pravicové strany za to, že Sarkozyho podpoří v dalších prezidentských volbách. Copé souhlasil a dobře udělal. V nové funkci vyrostla jeho celostátní popularita. Po Sarkozyho prohře v prezidentských volbách je jejich dohoda už minulostí.
„Pravičák bez komplexů“
Jestliže Sarkozyho kritici obviňovali, že vede většinovou pravici příliš doprava, tak Copé tímto směrem přímo chvátá. Už v Meaux se předvedl jako tvrdý bojovník proti kriminalitě. Obšancoval město kamerami a docílil poklesu kriminality o dvojciferná procenta. V roce 1997 však pochopil, že musí ještě více vyjít vstříc tématům krajní pravice. Tehdy totiž prohrál boj o poslanecký mandát s kandidátem socialistů a kandidátem krajní pravice – dva pravičáci se navzájem poprali a socialista se smál.
Proto Copé do svého slovníku zařadil i tvrdou antiimigrantskou rétoriku. V roce 2011 zaútočil na muslimy, oběti „neúspěchu integrace“ (umírněný Fillon mu oponoval). V nynějším boji o křeslo šéfa UMP pak přišel dokonce s varováním před „protibělošským rasismem“, což ještě dokořenil „vtipem“ o děcku, kterému během postního ramadánu tlupa ukradne i čokoládový croissant. Kritici ho viní, že z UMP dělá krajní pravici.
Copé odporuje, že jen tvoří „pravici bez komplexů“.
Tři kohouti na jedny volby
Celý boj francouzské pravice směřuje k datu 2017. O nominaci může znovu soupeřit letos poražený exprezident Sarkozy, jeho populární expremiér Fillon a právě Copé, který posílil svým zvolení do čela strany. Sarkozy se zatím jasně nevyjádřil, zda do boje znovu půjde. Podle výzkumu agentury BVA by Francouzi ze zbývajícího páru jako nejlepšího protivníka socialisty Hollandeho tipovali jednoznačně Fillona. Jenže to jeho rivala nezajímá. Dokud se UMP definitivně nerozpadne, Jean-François Copé bude nejspíš neustále opakovat své: „Vyhrál jsem!“
Jean-François Copé
» narodil se 5. května 1964 na předměstí Paříže do doktorské rodiny, jeho předci byli přistěhovalci, z otcovy strany z Rumunska, z matčiny strany z Alžíru
» vystudoval Institut politických studií v Paříži a elitní školu pro úřednictvo ENA, pracoval v různých státních firmách, vyučoval ekonomii na několika univerzitách
» v roce 1995 se stal v pouhých 31 letech starostou Meaux, pak poslancem a od roku 2002 i několikanásobným ministrem
» od roku 2010 byl generálním tajemníkem strany UMP, prosazuje tvrdou antiimigrační politiku a varuje před „protibělošským rasismem“
» nyní byl zvolen rozdílem pouhých desetin procenta hlasů do čela strany, poražená frakce Copého vítězství neuznává
» z prvního manželství má tři děti, rozvedl se v roce 2007, z nynějšího partnerství má další dítě
Čtěte také:
Francouzi hledají zachránce pravice
Francouzští konzervativci čekají na lídra
Francouzská levice završila vítězné tažení triumfem ve sněmovně
