„Narodil jsem se jako originál a zemřel jako kopie.“ Kolika z nás by tenhle nápis slušel na náhrobním kameni! I když vědci tvrdí, že sdílíme 80 procent genů s myší, přece jen jsme na začátku našeho života nepopsaný list papíru. Nejen proto, že máme unikátní DNA nebo otisky prstů. Na likvidaci naší originality pracuje kdekdo. Ve škole vítězí ti, co nejdokonaleji memorují předkládané texty. Jako teenageři se snažíme dokonale splynout s partou, do které patříme. Oblečení, účesy, chování, vše na protest proti konformitě, kterou tím paradoxně pomáháme vytvářet. Církve nás dusí dogmaty, přikázáními a vzory chování. Móda a hlavně peníze stojící za ní nám diktují, kdo je a kdo není in. Kdo nemá mobil, iPod nebo e-mail, neexistuje. Byznysové strategie tvrdí, že vítězí nejpřizpůsobilejší. Historie nás přesvědčuje, že vystoupit z řady je trestné. Stydíme se vyslovit svoje názory, abychom nebyli za blbce. Konzumní společnost do nás valí výrobky, které nepotřebujeme a které se odlišují jen obalem nebo tím, která celebrita je propaguje. Slídíme klíčovou dírkou bulvárů a žijeme cizí životy. Sedíme u bedny a koukáme na sté pokračování hloupého seriálu a chroupáme zaručeně české brambůrky nebo zdravé sušenky. Nadáváme na politiky, které jsme zvolili buď přímo, nebo protože jsme nešli k volbám. Trpíme anorexií nebo bulimií, když kopírujeme ideály z fotek nebo filmů. Měníme se ve workholiky, i když neznáme nikoho, kdo by na smrtelné posteli litoval, že víc nepracoval. Splynutí s davem je ideální stejně jako nechat se ovlivňovat táborovými řečníky. Přestože jsme stejní, spojuje nás závist k těm, kteří se podle obecných kriterií odlišují. Hlásíme zásady: „Chraň si svoji kůži, buď neviditelný!“ Dá se nějak vzdorovat, nebo se budeme alibisticky ospravedlňovat prostředím? Co se snažit víc ŽÍT než MÍT! Dokážeme ještě jako v Andersenově pohádce volat: „Císař je nahý?“ Pochybovat se dá nejen o dogmatech, ale i o axiomech. Sympatičtější jsou určitě „vynálezci perpetua mobile“ než ti nerozeznatelní, co se snaží být stále in. Ani jedno, ani druhé se nepodaří, ale ti první jsou alespoň nepřehlédnutelnou individualitou, ti druzí jen šedivou masou. Motivace musí být vnitřní, individuality dělají chyby, za které jdou na pranýř, vizionáři jsou upalováni a ocenění přichází většinou až po smrti. Přibudou ti, kteří zpívají: „Krásné není stejné“? Nebo se úvodní motto na náhrobcích bude lišit jen velikostí a provedením ve zlatě?
