Odchod Pavla Mertlíka je dokladem nekompetence premiéra
Zvláštní dojem muselo vyvolat vystoupení odstupujícího ministra financí Pavla Mertlíka na abdikační tiskové konferenci. Jako by prohlašoval, že jedním z důvodů jeho odchodu je skutečnost, že se vláda vydala na svou privatizační pouť po pěkně křivých cestičkách, a jedním dechem přitom přesvědčoval novináře, že se nic nekalého neděje. Jenže když se z nepochopitelných důvodů po–užívá nouzový paragraf zákona na výběr poradců, když se ještě před tímto výběrem určí jasný model privatizace, který je přijatelný jen pro velmi omezený okruh investorů, a když se zadávají velké zakázky, jako je financování stavby ostravské dálnice, bez veřejné soutěže, tak se děje dokonce mnoho nekalého. Tržby za privatizaci budou menší a zakázky budou dražší.
Kdo vytváří podmínky pro korupci a zlodějnu, jako by se jí sám účastnil. Tak to asi vyhodnotil Pavel Mertlík a raději si umyl ruce a odešel. Udělal to však o půl roku později, než měl. Kudy se ubírá privatizační vůle či spíše zvůle této vlády, bylo jasné hned po rozhodnutích o privatizačních modelech v energetice. Proto i týdeník EURO Mertlíka vyzval k rezignaci už 9. října loňského roku.
Uvidíme, jak se s tímto dilematem vyrovná Mertlíkův nástupce Jiří Rusnok. Má pověst důvěryhodného ekonoma. Obavy z jeho přemrštěně levicové orientace jsou liché a vycházejí patrně jenom z toho, že Rusnok byl nebližším spolupracovníkem sociálního snílka Špidly. Na rozdíl od svého šéfa měl však pohled většinou poněkud realističtější. Ideově jsou si odcházející i přicházející strážci státní kasy velmi blízcí.
Navíc to, co musí během předvolebního roku Rusnok udělat, by musel udělat jakýkoli ministr financí. Současný stav českého fiskálu je zcela neudržitelný. Nůžky mezi tempem příjmů a výdajů veřejných financí se nepřestávají rozevírat. Vláda musela odeslat Evropské komisi do Bruselu Předvstupní hospodářský program, z něhož vyplývá, že pokud bude tento vývoj pokračovat nezměněným tempem, vzroste veřejný dluh během nejbližších deseti let více než trojnásobně v poměru k hrubému domácímu produktu. Z nějakých třiadvaceti procent vysoko nad sedmdesát procent. Zřetelně by tak překročil maastrichtské kritérium. To sice platí pro vstup do měnové unie, a nikoli do samotné Evropské unie. Jenže všechny kandidátské země budou muset dříve nebo později euro přijmout za své, a tedy plnit i všechna kritéria. Lze proto očekávat, že až přijde v polovině června z Bruselu hodnocení našeho Předvstupního programu, bude to pořádný pohlavek. Bez jasného programu stabilizace veřejných financí nemůže být o uzavření vstupních rozhovorů vůbec řeč.
Škrtat se bude a jako obvykle nejprve investiční výdaje, k čemuž bude nejprve nutné knokautovat ministra průmyslu a obchodu Grégra. A možná nejen jeho. K úsporným balíčkům není nejvhodnější doba. Jednak je před volbami a navíc tolik oslavovaný růst ekonomiky je zcela zásadně závislý na konjunktuře v Německu, a ta evidentně pohasíná. Opět jsme v situaci, kdy bude vládní hospodářská politika působit procyklicky, tedy v době poklesu bude brzdit. Navíc pokud Evropa přibrzdí, přivře se i kohoutek přílivu zahraničních investic. Také se mohou probudit i zahraniční finanční trhy a všimnout si, že státní finance horší než v Česku jsou v Evropě už jen v Albánii.
Řešení této situace potřebuje patrně nejen podporu premiéra, ale možná i širší politický konsenzus. Ten je před volbami nedosažitelný. A tak v této souvislosti přes uznání kredibility Jiřího Rusnoka vyvstává otázka, jak tohle přepřahání v nejprudším kopci dopadne. Jako by premiér, jehož postoj k Pavlu Mertlíkovi o jeho osudu bezpochyby rozhodl, chtěl potvrdit své teze z projevu na nedávném sjezdu ČSSD. Mimo jiné tam prohlásil: „Přiznám se, že mi v této souvislosti (s posuzováním charakteru sociálnědemokratického politika - pozn. red.) nejvíce pomohla půvabná knížka George Petera The Principle of Incompetence (Princip nekompetence), která říká, že každý z nás stoupá v hierarchii až do pozice, v níž se stane nekompetentní. Nechce–li tuto pozici dobrovolně opustit, překáží rozvoji své organizace. Miloš Zeman totiž byl dobrým předsedou strany, který ji úspěšně přivedl do vlády. Tu však nikdy nedokázal odpovědně řídit, takže v ní vznikly nesmiřitelné rozpory, které vedly k odchodu Pavla Mertlíka a jeho lidí představujících zastánce racionální hospodářské politiky. Neschopní zůstali na svých místech. Premiérova nekompetence tak paralyzuje schopnost vlády řešit zásadní problémy země.
