KOMENTÁŘ K čemu je dobré nazývat sudetské Němce svými krajany Překročení hranice v šumavském Alžbětíně je stále jako přestup mezi dvěma odlišnými světy. I čtvrtstoletí po pádu ostnatých drátů tady opona zůstává. Není železná, ale neviditelná. Přetrvává v myšlení lidí.
Ačkoli obě zdejší obce Železná Ruda a Bavorská Ruda od sebe dělí pouhé dva kilometry, lidé na obou stranách hranice se spolu moc nebaví. Sanitky vozí nemocné ze Železné Rudy do padesát kilometrů vzdálených Klatov. V bavorském Zwieselu, který je jen 17 kilometrů daleko, je přitom také nemocnice. Přetrvávající rozdělení někdejšího společného města Eisenstein se projevuje i na tváři obou Rud. Zatímco na bavorské straně si můžete zajít i do kadeřnictví, na české straně je problém najít slušnější restauraci. Vše podtrhuje vizuální efekt při přejezdu hranic, který ještě dnes tvoří asijské tržnice, nevěstince i nové obrovské kasino.
Když o tom mluvím se starosty obou Rud, shodnou se na jednom: za vším je „opona“ v myšlení lidí. V Železné Rudě se málo podniká, město proto žije hlavně z heren, které dodávají do rozpočtu ročně až deset milionů korun. A podniká se málo, právě protože tu jsou herny. Je to zakletý kruh, který během posledních 26 let nikdo nedokázal vyřešit. Někteří Češi se raději stěhují do Bavorské Rudy, kde už tvoří dokonce několik procent obyvatel a mají svého zástupce i v místním zastupitelstvu. Turistický ruch v bavorské obci vzkvétá, a tak se tady daří drobnému byznysu. Češi tu patří k nejaktivnějším podnikatelům.
Oslovit sudetské Němce „milí krajané” (liebe Landsleute) je tak dnes to nejmenší, co můžeme udělat pro vzájemné vztahy, ale také hlavně sami pro sebe. Ministr kultury Daniel Herman, který se takto obrátil na sudetské Němce na jejich nedávném sjezdu, si zaslouží uznání alespoň za odvahu. Přijel tam jako historicky první člen české vlády. Až po sedmdesáti letech od vyhnání. Sudetští Němci kvůli tomu nejdřív museli vypustit ze svých stanov majetkové nároky. Udělali první zásadní krok ke smíření. Navždy se vzdát naděje vrátit se domů je přitom stálo hodně přemáhání. Často si při pomyšlení na opatrné kroky z české strany vzpomenu na Günthera Meiera, mladého potomka sudetských Němců z bavorského Plattlingu, který mi už před lety v rozhovoru řekl: „Umím si představit ty nešťastné osudy lidí, kteří odsun zažili. Ale mladá generace nechává minulost minulostí.
Chceme najít novou formu spolupráce s českými sousedy. Podle mě se v Sudetech opravdu odehrála nespravedlnost, ale kdo rozpoutal druhou světovou válku Jenom blázen mohl být tehdy překvapen, že násilí vyplodilo další násilí.“
Bylo by přehnané podobnou vstřícnost čekat i od české vlády a hlavně od českých lidí v pohraničí Češi by o tolik nepřišli, kdyby Němce pozvali na oběd a přitom se jich zeptali, jak společně udělat Sudety zase příjemným místem k životu.
Zatímco na bavorské straně si můžete zajít i do kadeřnictví, na české straně je problém najít slušnější restauraci.
O autorovi| JAN NOVOTNÝ novotny@mf.cz
