Petrochemický průmysl nebude schopen bioetanol spotřebovat
Předminulou neděli, na 1. máje, se vrátilo z několikadenního politického turné po Brazílii a Uruguayi šest poslanců: Josef Hojdar a Ladislav Skopal (oba ČSSD), Oldřich Vojíř a Miloslav Kučera (ODS), Karel Vymětal a Pavel Kováčik (KSČM). Kromě zdvořilostních setkání s jihoamerickými činiteli se prý na brazilské půdě často hovořilo o bioetanolu, protože Brazílie je největším světovým producentem i spotřebitelem lihu vyráběného pro dopravní účely (do automobilového benzinu dnes přidávají Brazilci přibližně 25 procent alkoholu). „Kromě jiného jsme jednali s některými brazilskými firmami, které dokonce projevily zájem k nám bioetanol dovážet. To ale my nechceme, protože bychom jej měli vyrábět sami a z domácích surovin,“ říká předseda zemědělského výboru Skopal. „Když jsem tam jel, měl jsem z toho značné obavy, ale po návratu jsem přesvědčen, že brazilský líh nás nijak zvlášť neohrozí, protože Brazilci jej dokážou bez problému zužitkovat ve vlastní zemi,“ myslí si poslanec Kučera.
V Česku se má líh povinně přimíchávat do automobilových benzinů od ledna roku 2007, a to v celkovém objemu dva miliony hektolitrů ročně. Povinnost přidávat biosložky do pohonných hmot (líh z obilí do benzinu a metylester z řepkového oleje do nafty) stanovuje s odkazem na směrnice Evropské unie zákon o ochraně ovzduší, respektive vládní nařízení, které k němu bylo přijato. Aby se český bioetanolový program mohl rozjet, musí ale stát vykonat ještě hodně práce na poli legislativním a firmy vynaložit investice v řádu několika miliard korun. Pokud se to nepodaří stihnout, může přijít na řadu i dovoz lihu brazilského, aby Česká republika své „eurozávazky“ v oblasti využívání obnovitelných zdrojů energie a snižování závislosti na fosilních palivech splnila, byť mnozí v tomto řešení jistě budou spatřovat ekologický i ekonomický nonsens.
Slówik: Brazílie je hrozba.
Ovšem náklady na výrobu lihu v Jižní Americe jsou nepoměrně nižší. Je to dáno hlavně tím, že z energeticky bohaté cukrové třtiny se vyrobí mezi 6500 až 7000 litrů bioetanolu na hektar, což je přibližně 3,6 krát více, než lze průměrně dosáhnout v podmínkách Česka, kde se má líh „pálit“ z obilí. „Brazílie v současné době staví další výrobní kapacity pro výrobu bioetanolu. Do roku 2010 plánuje vyrábět 240 milionů hektolitrů, z toho 190 milionů pro vlastní spotřebu a 50 milionů na vývoz. Za existujícího rozdílu výrobních nákladů a stavu jednání Evropskou unií, WTO/EU a MERCOSUR, je vysoce pravděpodobné, že dojde k dalšímu odstranění celních bariér pro zemědělské výrobky z Jižní Ameriky a tím se dovoz brazilského lihu stává reálnou hrozbou,“ uvedl ve své zprávě z březnové konference „Cukr a etanol“ v Sao Paulu bývalý poradce exministra zemědělství Jaroslava Palase Vojtěch Slówik, který se dlouhodobě osobně angažuje v přípravě českého bioetanolového programu. „Není mi jedno, jak to tady všechno dopadne. Není mi lhostejné, zda se líh nakonec bude dovážet,“ zdůvodnil Slówik svůj zájem týdeníku EURO. Dle vlastních slov také poskytl poradenské služby i některým investorům, kteří usilují o licence na nové lihovary a předal jim též prezentaci americké firmy Katzen, která již oznámila, že by měla dodat lihovarnickou technologii několika českým lihovarům, přičemž bude spolupracovat s českou firmou Omnipol (EURO 13/2003). „Katzen je o generaci dál než ostatní světoví výrobci,“ tvrdí Slówik. Nejde zdaleka jenom o výstavbu nových lihovarů, které má vybudovat pětice investorů vybraných na základě právě probíhajícího tendru vyhlášeného ministerstvem životního prostředí (první kolo skončilo minulý pátek, finalisté viz box). Pokud lihovary nebudou mít dostatek cenově dostupného obilí na vstupu a zajištěn odbyt lihu u výrobců, distributorů a dovozců pohonných hmot, systém fungovat nebude, byť by byly fabriky sebemodernější.
Zůstanou farmáři loajální?
Zemědělci dnes, kdy se stále potýkají s loňskou nadúrodou obilí, vidí v pálení alkoholu svou spásu. Zůstanou však k novému výrobnímu programu loajální, pokud budou mít poptávku odjinud a za lepší peníze? Ekonomiku lihovarů též výrazně ovlivní, zda se jim podaří najít odběratele pro obrovské množství odpadu z výroby, pro takzvané lihovarské výpalky (lze je zkrmovat hospodářským zvířatům, ale trh je velmi omezený).
Aby líh byl cenově zajímavý pro rafinerie, bude jeho cena ministerstvem financí regulována vždy „pod cenou benzinu“, což se samozřejmě musí odrazit i v cenách vykupovaného obilí, protože pro lihovary je zrno naprosto zásadní nákladovou položkou. Klesne-li na světových trzích cena ropy, akceptují zemědělci i nižší cenu obilí, či se vrátí k potravinářské produkci? Ve starých členských zemích (EU 15) je to jednodušší, protože k nepotravinářské výrobě je hojně využívána půda administrativně „uvedená do klidu“. Suroviny pro biopaliva mohou být levnější, protože zemědělci si ztráty kompenzují speciálními dotacemi, ale u nás tento model neexistuje (přímé platby se rolníkům vyplácejí zjednodušeným způsobem na každý hektar zemědělské půdy bez ohledu na to, co na pozemcích roste).
„Ideální by bylo, kdyby zemědělci lihovary spoluvlastnili, přispělo by to ke stabilitě systému. Vím asi o třech takových projektech, například ve východních Čechách u elektrárny Opatovice (projekt Východočeského bioenergetického sdružení Pardubice - pozn. red.). Jestliže ale rolníci v tendru licence nezískají, potom lze spolupráci s lihovary vyřešit jen na bázi dlouhodobých smluv, což nebude jednoduché,“ říká předseda Zemědělského svazu ČR Miroslav Jirovský. Asociaci soukromého zemědělství vadí nejen, že zemědělci zřejmě až na výjimky nebudou spoluvlastníky lihovarů, ale též skutečnost, že celý systém má být výrazně regulován. Spolu s dalšími upozorňuje na skutečnost, že líh se má vyrábět jen z hustě setého obilí, ač by se minimálně stejně efektivně mohl pálit z cukrovky až Evropská unie Česku sníží kvóty na výrobu cukru (pálení z obilí a cukrovky funguje třeba ve Francii). Soukromníci taktéž považují za nepřípustné, že je „zemědělcům diktován“ způsob pěstování obilí a použití pouze certifikovaného osiva. „I když je trh s biolihem v Evropě velmi perspektivní a například i v USA se velmi rychle rozvíjí, v České republice je postaven na špatném základě,“ říká zahraniční tajemník Asociace soukromého zemědělství Michal Pospíšil.
Komise se neschází.
Ve výrobě lihobenzinu se protínají zájmy několika ministerstev a podnikatelských skupin (osivářských firem, zemědělců, lihovarníků, petrolejářů,výrobců automobilů). Sladit všechny dohromady tak, aby se nikdo necítil poškozen, je téměř nemožné. Právě za tímto účelem byla zřízena meziresortní komise pro bioetanol, v jejímž čele stojí náměstek ministra zemědělství Karel Mach (KDU-ČSL). Právě ta by měla vzájemně sladit partikulární stanoviska. Týdeník EURO má však informace, že za rok a půl se sešla jenom dvakrát a vícero členů komise neskrývá názor, že celý program je zatím hodně na vodě. Zůstává množství otazníků v provázanostech mezi branžemi. „Některá již přijatá opatření popírají smysl jiných. Myslím, že by bylo efektivnější, kdyby vznikla nějaká koordinační skupina při úřadu vlády. Takto se z mnohých věcně správných legislativních návrhů spletitou cestou do parlamentu stává paskvil,“ říká tajemník meziresortní skupiny a zároveň tajemník Svazu průmyslových lihovarů Milan Křikava.
Ministerstvo zemědělství, které je garantem plnění příslušné směrnice Evropské unie, (ne)činnost meziresortní komise obhajuje. „Je pravda, že komise se scházela jen velmi sporadicky. Při těchto zasedáních totiž zjistila, že vzhledem k velkému počtu členů - přibližně třicet - a při velké názorové rozdílnosti, je velmi obtížné nalézt společný jmenovatel a docílit shodu. Proto se nyní scházejí menší skupiny zástupců, kteří mají k dílčím záležitostem nejblíže,“ tvrdí Hugo Roldán z tiskového odboru ministerstva zemědělství.
Mluvčí uvádí, že k tomu, aby bioetanolový program mohl začít fungovat, jsou potřeba ještě tři zásadní věci: schválit novelu zákona o lihu, úspěšně završit výběrové řízení na producenty bioetanolu a Evropská komise musí program notifikovat (žádost o notifikaci podalo Česko 20. dubna).
České dotace zahraničním farmářům?
Návrh novely zákona o lihu spojený s novelou živnostenského zákona už doputoval do sněmovny. Dle původního návrhu ministerstva zemědělství měl být doplněn i novelou zákona o spotřebních daních, která by nově upravila podmínky pro uplatňování nároku na vrácení daně, tak aby se vratka vztahovala jen na líh vyrobený v České republice, z českého obilí a z českého osiva. V návrhu bylo doslova uvedeno: „U zdaněných minerálních olejů obsahujících líh vzniká nárok na vrácení daně dnem jejich uvedení do volného daňového oběhu. Daň se vrací ve výši odpovídající množství kvasného zvláštně denaturovaného lihu obsaženého v minerálním oleji, pokud tento líh byl vyroben v rámci přiděleného stanoveného objemu podle zvláštního právního předpisu na daňovém území České republiky ze zemědělských plodin vypěstovaných na daňovém území České republiky z certifikovaného osiva uznaného podle zvláštního právního předpisu.“ Novelu daňového zákona však vláda neschválila. Hlavně ministerstvo financí prý v ní spatřovalo rozpor s komunitárním právem a argumentovalo, že nelze takové věci do našeho právního řádu zavádět před notifikací. Na vratce adekvátní části spotřební daně je postavena celá ekonomika bioetanolu, bez ní nemůže za současných cen český líh benzinu konkurovat (jeho přimíchávání by pro petrolejáře bylo neatraktivní). Dosavadní znění zákona o spotřebních daních říká, že o vrácení části daně může požádat jakýkoliv subjekt, který uvede na trh minerální oleje s obsahem bioetanolu. Žádná česká privilegia tam nejsou. Nic tak teoreticky nebrání, aby české rafinérie kupovaly líh brazilský, či německý. Tím by ale z našeho národního rozpočtu byli nepřímo podporováni zahraniční zemědělci.
Tvrdé sankce za neodběr.
Přesto však jsou již dnes (ještě před notifikací) domácí výrobci pohonných hmot k odběru českého lihu nepřímo nuceni jinou schválenou zákonou normou. Jde o zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů energie, v jehož rámci byl nedávno na popud komunistického poslance Filipa novelizován i zákon o ochraně ovzduší tak, že výrobci a distributoři pohonných hmot jsou povinni pod hrozbou velmi tvrdých finančních sankcí (ve výši jednonásobku ceny neodebraného lihu) vykoupit český líh v takovém objemu, který odpovídá jejich podílu na českém trhu s PHM. Líh nebudou brát přímo od lihovarů, ale od Správy státních hmotných rezerv (SSHR), která byla do systému vložena jako mezičlánek, jenž má bránit daňovým únikům a také údajně na přání bank financovat lihovary. Bioetanol sice účetně vykoupí SSHR a prodá jej dále rafinériím, ale fyzicky s ním hmotné rezervy zřejmě hýbat nebudou. „V současné době jednáme o tom, jak se s tím vypořádáme, ale předpokládáme, že líh vykoupíme. Zůstane však uskladněn a zapečetěn u výrobce,“ říká šéf Správy státních hmotných rezerv Jan Žižka. Sama správa byla vyňata z jednotné povinnosti přidávat biosložky do státních zásob nafty a benzínu (uložených převážně ve skladech podniku Čepro), protože biokomponenty jsou zjednodušeně řečeno kazivé a nesnesou dlouhodobé skladování. Líh a MEŘO se tak budou přimíchávat vždy až těsně před spotřebou (předtím než autocisterny odvezou PHM ze skladů k čerpacím stanicím).
Čepro peníze nemá a neví, kde je vzít.
Státem vlastněný podnik Čepro by měl hrát v celém systému naprosto klíčovou roli, protože přes jeho produktovodní a skladovací systém jde na český trh plných šedesát procent veškerých pohonných hmot (jak v Česku vyrobených, tak z dovozu). Vzhledem k sankcím za neodběr budou muset zřejmě i zahraniční prodejci pohonných hmot - jako třeba rakouská OMV dovážející PHM ze svých rafinérií - aditivovat paliva českým lihem v systému Čepro. „Toto je asi nejkritičtější místo českého bioprogramu, jak je současnou legislativou formulován. Stížnosti importérů na diskriminaci budou zákonité,“ prognózuje Ivan Ottis, ředitel pro strategické projekty firmy Unipetrol Rafinérie a zároveň šéf představenstva České asociace petrolejářského průmyslu a obchodu. Ve všech třinácti skladech Čepra by měly být vybudovány aditivační jednotky, v nichž se do benzinu a nafty budou přidávat biosložky. Samo Čepro náklady odhaduje na 1,2 miliardy korun. Generální ředitel Tomáš Kadlec ale zároveň upozorňuje, že podnik na to nyní rozhodně nemá peníze a Fond národního majetku, jeho akcionář, také ne. „O tomto problému mluvíme již rok a půl a nikdo to neřeší,“ říká Kadlec, přičemž není vůbec přesvědčen, že sankcemi vynucený striktní požadavek na odběr českého lihu by obstál před soudy a orgány Evropské unie. Upozorňuje rovněž, že příslušná unijní směrnice 30/2003, o níž se celý bioetanolový program opírá, hovoří pouze podmiňovacím způsobem o tom, že „členské státy by měly zajistit,“ aby na jejich trh bylo uváděno alespoň minimální procento biopaliv. Dále je v ní uvedena pouze referenční hodnota pro rok 2005 (dvě procenta) a rok 2010 (5,75 procenta). „Nikde není žádný striktní požadavek, jak to nařídily české zákony,“ říká Kadlec.
Víc než povolují technické normy.
Ivan Ottis z firmy Unipetrol Rafinérie poukazuje na zásadní rozpor: pro stanovenou roční kvótu výroby bioetanolu, která má být rovným dílem rozdělena mezi pět lihovarů, není v Česku dostatečně velké odbytiště, pokud nemají být překračovány normy určující kvalitu benzinu. To se týká i MEŘO v naftě. „Na rozdíl od jiných zemí, které uvažují a někde i legislativně připravují postupný nárůst průměrného procenta biosložek v pohonných hmotách, Česká republika zvolila přístup zpožděného, ale mohutného nástupu od 1. ledna 2007 zavedením takzvaných stanovených objemů biolihu ve výši dva miliony hektolitrů a MEŘO ve výši 200 tisíc tun, které se musejí přimíchat ročně do pohonných hmot. Teoreticky to znamená, že cíl Evropské unie pro rok 2010 by byl v České republice dosažen již v roce 2007. Bohužel, bez ohledu na technické normy. Maximálně povolený obsah lihu v automobilovém benzinu a MEŘO v naftě je pět procent, ovšem stanovené objemy by vyžadovaly přidávat do benzinu přibližně osm procent lihu a MEŘO do nafty asi šest procent,“ uvádí Ottis.
Jak připomíná, dodržení roční kvóty by předpokládalo plošnou aplikaci biosložek do veškerých pohonných hmot prodávaných v Česku, což je v roce 2007 naprosto nereálné, již kvůli situaci v Čepru a skutečnosti, že zásoby PHM ve státních hmotných rezervách líh a MEŘO až do roku 2009 obsahovat nemusejí. Část lihu tak nebude možné na českém trhu zužitkovat.
Otis říká, že firma Unipetrol Rafinérie ve svých střednědobých plánech sice vychází z termínu povinné aditivace k 1. lednu 2007, ale při bilancování potřeby biosložek se striktně drží současných technických norem. „Vzhledem k tomu, že není zatím jisté, zda a kdy Čepro vpustí pohonné hmoty s biosložkami do svého produktovodního systému, nebo zda a kdy začne aditivovat samo, plánujeme spotřebu biosložek pouze pro pohonné hmoty expedované na český trh přímo z terminálů našich rafinerií v Kralupech a Litvínově, což představuje asi šedesát procent naší celkové produkce,“ dodává Ottis.
Hrozba soudních žalob.
Každému z pěti nových lihovarů je sice v rámci probíhajícího tendru z národní dvoumilionové kvóty zaručován kontinuální odbyt pro 400 tisíc hektolitrů lihu ročně (po dobu šesti let s opcí na dalších šest let), přičemž petrolejáři jsou povinni alkohol zužitkovat, ale praxe bude zřejmě jiná. Už dnes je možno identifikovat řadu rizik: Naprosto reálně hrozí, že lihovary kvůli šibeničním termínům nebudou včas postaveny, stejně tak, že významnou část lihu producenti pohonných hmot nespotřebují. Případné náhrady škod kvůli promarněným investicím budou soukromé firmy nepochybně žádat po eráru, který vydával licence a přijímal zákony. Chtělo by se říct, to je tak, když v jednom státě levá neví, co dělá pravá. Finalisté v dresech Katzenu Z patnácti firem původně přihlášených do tendru o licence na výrobu bioetanolu se do prvního kola dostalo dvanáct (tři byly vyřazeny kvůli formálním nedostatkům, viz EURO 10/2005). Do druhého kola může hodnotící komise pustit minimálně čtyři a maximálně osm uchazečů. Minulý pátek, těsně před uzávěrkou prvního kola, říkaly informace týdeníku EURO, že téměř stoprocentní naději na postup má šest firem: ADW Bio (chce stavět lihovar v Krahulově na Třebíčsku), Aliachem (v areálu Synthesie Pardubice), Chebio (mezi obcemi Vintířov a Vřesová na Sokolovsku), Jihočeský zemědělský lihovar (Býšov u Temelína), Korfil (Hustopeče na Břeclavsku) a SWP Trading (Ostrava-Mošnov). Ve hře ale byly ještě další dvě firmy. Oficiální zprávu má ministerstvo životního prostředí zveřejnit počátkem tohoto týdne. Podle dostupných informací všech šest „jistých finalistů“ hodlá své lihovary osadit technologií americké firmy Katzen. Náklady na stavbu jednoho lihovaru se odhadují na jedna až 1,3 miliardy korun.
