Lihoviny značky Hobé patří mezi tradiční české výrobky 20. století.
Zpočátku je dodávala likérka v Praze-Modřanech (pozdější Orion), jejich opravdová sláva ale přišla teprve po roce 1929, kdy se výroba přesunula do pardubického lihovaru Ignáce Wertheimera.
Ačkoliv v první polovině 19. století zasáhla české země průmyslová revoluce, Pardubicím se vyhnula. Průmyslové podniky zde téměř neexistovaly, mezi řemeslníky bylo nejvíc krejčích, obuvníků a řezníků a větší počet lidí zaměstnávaly jen mlýny, měděný hamr, valcha a několik pivovarů.
Průmyslový rozvoj Pardubic přišel až ve druhé polovině 19. století. Velkou zásluhu na tom měla především železnice, která roku 1845 spojila město s okolním světem. Roku 1866 mohla proto vzniknout továrna na výrobu mlýnských strojů Hübner a Opitz, následovaná podobným podnikem Josefa Prokopa (Profit o něm psal v čísle 17/2007).
Roku 1869 vznikl v Pardubicích také cukrovar a roku 1870 lihovar, založený místním podnikatelem Ignácem Wertheimerem. Malý závod se postupně rozrostl v moderní rafinerii lihu, která ve 30. letech 20. století patřila k největším v republice.
Líh a ocet
IGNÁC WERTHEIMER
(1842-1899)
Narodil se 14. září 1842. S podnikáním začal roku 1867, kdy si v Pardubicích otevřel výrobnu lihovin. Po požáru v roce 1875 byl podnik přenesen k nádraží a postupně se změnil ve významný lihovar. Roku 1882 byla navíc zahájena i výroba octa, která znamenala další rozmach. Ignác Wertheimer vedl podnik více než třicet let. Zemřel 21. prosince 1899.
Židovský podnikatel Ignác Wertheimer se narodil roku 1842. S podnikáním začal ve třiadvaceti letech, když si v Pardubicích otevřel malou výrobnu lihovin. Výroba probíhala zpočátku studenou cestou (tzv. macerací), klasický lihovar vznikl teprve roku 1870.
O pět let později při velkém požáru podnik kompletně vyhořel a musel být znovu postaven. Majitel firmy ho přitom přemístil na nové pozemky nedaleko nádraží a okresní silnice do Přelouče. Roku 1882 byla k rafinerii lihu připojena i výroba kvasného lihového octa a závod získal na významu. Část produkce se totiž zpracovávala na octan olovnatý, který byl dodáván do řady papíren v celém Rakousku-Uhersku.
Ignác Wertheimer vedl podnik až do smrti v roce 1899. Závod poté přešel do vlastnictví vdovy Berty a synů Maxe a Huga.
Švýcarská pochvala
Vedení firmy se ujal Max Wertheimer, který zároveň zahájil další významnou etapu modernizace. Jeho prvním velkorysým počinem bylo roku 1904 rozšíření továrny o průmyslový lihovar na výrobu lihu z melasy (extraktu z cukrové třtiny). Závod byl vybaven destilačním přístrojem systému „Pampe“, prvním v rakousko-uherské monarchii.
Na počátku 20. století byla již jakost pardubického lihu všeobecně uznávána a označována jako prvotřídní. Kvalitu si pochvalovali mimo jiné i odběratelé ve Švýcarsku, kam se líh vyvážel pod značkou Schweizer Feinsprint.
Roku 1909 byla ústřední kancelář továrny přesunuta do Prahy a po vypuknutí první světové války do Vídně. V době válečného konfliktu se pardubická rafinerie potýkala s nedostatkem kvalifikovaných sil i výrobních surovin. Počátkem první republiky se ale její výroba opět naplno rozeběhla a ústřední kancelář se vrátila do Prahy.
Logo s panáčkem
MAX WERTHEIMER
(1872-1935)
Narodil se 12. června 1872. Po otcově smrti v roce 1899 převzal vedení rodinného podniku a roku 1904 ho rozšířil o průmyslový lihovar. Po první světové válce zavedl navíc výrobu kolínské vody německé firmy Johann Maria Farina a roku 1929 převzal i produkci likérů značky Hobé. Podnik vedl i po přeměně na akciovou společnost. Zemřel 5. března 1935.
Firma brzy po válce také výrazně rozšířila sortiment. Roku 1923 získala licenci na výrobu kolínské vody a kosmetických přípravků německé firmy Johann Maria Farina se sídlem v Kolíně nad Rýnem a stala se jejím generálním zástupcem v Československu. Charakteristické lahvičky této nejstarší kolínské vody, jejíž receptura vznikla již roku 1709, se spolu s dalšími výrobky objevovaly na pultech obchodů pod označením „Červená značka Farina“ a jejich ochrannou známku tvořil červený lotosový květ.
Roku 1924 byl rodinný podnik přeměněn na akciovou společnost s kapitálem 6 milionů korun, většina akcií ale nadále zůstala v majetku Wertheimerů. Významným byl také rok 1929, kdy byla do pardubického závodu z pražských Modřan převedena výroba značkových likérů Hobé. Firma se přitom stala i vlastníkem známého loga panáčka slinícího si prst. Tato ochranná známka byla později několikrát pozměněna, avšak základní motiv zůstal stejný.
Útěk před nacisty
Rozmach podniku nezastavil ani rozsáhlý požár, který v továrně vypukl roku 1930 po zásahu blesku. Zničeny byly všechny zásoby lihu, hlavní skladiště, 28 nádrží i jedna z obytných budov. Ihned po odklizení trosek se začalo s obnovou a již v dalším roce probíhala výroba normálně.
Roku 1931 byl v lihovaru postaven první odvodňovací přístroj, který vyřešil problém výroby bezvodého lihu. Dva roky poté se rozšířily prostory továrny a přestavěna byla i kotelna. Podnik následně převzal i výrobu zrušené rafinerie lihu v severomoravském Šenově a stal se jedním z největších podniků svého druhu v Československu.
Po smrti Maxe Wertheimera roku 1935 stanul v čele firmy jeho mladší bratr Hugo. Za něj byla roku 1937 dokončena nová octárna a roku 1939 vznikla i nová kvasírna. Ještě tentýž rok byla ale kvůli německé okupaci do podniku zavedena nucená správa a rodina Wertheimerů musela utéct do zahraničí. Hugo Wertheimer zemřel roku 1946 v uruguayském Montevideu.
Hobé se loučí
Za druhé světové války došlo k výraznému omezení výroby a roku 1942 byla pro nedostatek surovin zastavena i výroba kolínské. Znovu se rozběhla teprve roku 1945, ovšem již pod značkou Parkos (Pardubická kosmetika).
Hned v následujícím roce byl závod znárodněn a stal se základem podniku Pardubické závody lihovarské, pod který patřil ještě lihovar v Chrudimi. Roku 1948 změnil podnik název na Východočeské lihovary a octárny a roku 1955 byl zařazen do nově vzniklých Východočeských konzerváren a lihovarů se sídlem v Novém Městě nad Metují.
Osamostatnění přišlo teprve roku 1990, kdy vznikl státní podnik Hobé. Sortiment likérů se rozšířil o nové příchutě a přibyly i další výrobky. Privatizace však nebyla úspěšná a firma skončila roku 2002 v konkurzu. V následujícím roce bylo veškeré zařízení rozprodáno a historie pardubického lihovaru se tím po více než 130 letech uzavřela.
