Skupina expertů vedená finským centrálním bankéřem Erkkim Liikanenem představila plán reformy bankovnictví, jejímž smyslem je oddělení tradičních bankovních aktivit, tedy vkladů a úvěrů, od rizikového investičního bankovnictví.
Evropské deníky vnímají pozitivně samotný záměr, ale jako samospásné řešení Finův návrh rozhodně nevidí.
Vystupovat proti intenzivní regulaci bank asi není právě populární. Ale v poslední době se v tomto směru strhla lavina, která může mnohé zbořit, aniž vyřeší nějaké problémy. Ve složitých otázkách finančních trhů by dávalo větší smysl pídit se po správných principech než po detailních regulačních pravidlech.
Není například vůbec jasné, proč každá firma v případě platební neschopnosti či předlužení zamíří do insolvence, zatímco v případě peněžních ústavů schovaných za hesly o systémové důležitosti se tržní principy obracejí naruby. Nyní expertní skupina kolem šéfa finské centrální banky Erkkiho Liikanena navrhuje, aby se investiční bankovnictví oddělilo od zbytku bankovního podnikání.
Jenže rozdělit bankovnictví na „riskantní“ a „klasické“, nebo ještě hůř na dobré a špatné, není zdaleka tak jednoduché. Skutečnou kontrolou rizik by bylo, kdyby v případě, že se banka dostane do problému, byli akcionáři, věřitelé a manažeři peněžních institucí hnáni k finanční odpovědnosti. Ale konkrétní kroky tímto směrem nevidno. Nástroje pro reálné řešení jsou eliminovány. Místo nich jsou jako substituční droga předepisována stále nová detailní pravidla pro zástupné možnosti.
Der Standard: Substituční droga - regulace
Financial Times Deutschland: Černý den pro Deutsche Bank
Na první pohled vypadají návrhy Liikanenovy komise neškodně. Hovoří se o strukturálních reformách bank a větším bezpečí celého odvětví. Potud dobře. Kdo čte dále, zjistí, že pokud bude návrh schválen, pro velké relevantní bankovní instituce (v Německu se to týká jen Deutsche Bank) začne nová éra.
Megabanky sice návrh nezničí v klasickém slova smyslu, ale podmínky, které Liikanenova komise uvaluje na jejich investiční oddělení, jsou nehorázné. A to tak, že nové vedení Deutsche Bank bude muset revidovat své ziskové cíle. Investiční oddělení by podle návrhu nesměla být refinancována ze spořicích účtů retailového bankovnictví.
V takovém případě by se Deutsche Bank nevyplatil nákup Postbank, jejíchž 100 miliard eur na vkladech je pro investiční bankéře Deutsche Bank požehnáním. V budoucnu si je budou muset sehnat jinak. Ba co hůře. Bude jim zakázán i prodej cenných papírů jiným bankám, čímž má být zamezeno přílišné provázanosti, tudíž i zranitelnosti celého odvětví. A investiční divize bude smět prodat jen takové cenné papíry, které budou v případě problémů banky převedeny na vlastní kapitál.
Spektrum budoucích nákupčích cenných papírů investičních oddělení tak bude zahrnovat jen penzijní fondy, pojišťovny, klasické investiční fondy a hedge fondy. A ty si nechají riziko ztrát draze zaplatit, rozuměj, budou chtít enormně vysoké úroky za to, že si cenné papíry koupí.
Financial Times: Měli bychom bankám ulevit
V roce 2000 oceňovaly finanční trhy hodnotu světových bank na dvoj- až trojnásobek hodnoty jejich účetních aktiv. Tím vlastně tvrdily, že investor, který vložil do banky dolar, ztrojnásobil jeho hodnotu. Investoři se jen hrnuli, což vedlo k tomu, že knihy bank nabobtnaly.
Když v roce 2007 tato bublina praskla, stalo se totéž i tržním ohodnocením. Dnes je většina bank ceněna na méně, než činí jejich jmění. Když dnes investor vloží do banky dolar, vrátí se mu stěží 50 centů. Knihy bank proto povážlivě hubnou. Co s tím? Nízké ocenění bank je částečně dědictvím minulosti a částečně proroctvím. Dědictvím je převis nadhodnocených bankovních aktiv.
Zde je velký prostor pro regulátory, aby snížili nejistotu kolem oceňování tím, že podrobně projdou knihy bank a vypočítají skutečné hodnoty. Krušné proroctví investorů hovoří o budoucím oceňování samotných bank. Mnoho velkých bank je tvořeno komplexním portfoliem franšíz. Je těžké ohodnotit každou komponentu této skládanky i portfolio jako celek.
Dnes mají investoři z ohodnocení bank migrénu. Tržní hodnoty tvrdí, že bankovní dům jako celek má v mnoha případech mnohem menší hodnotu než součet jeho částí. Problémem investorů není ani tak „příliš velká na to, aby padla“, ale „příliš složitá, než aby se dala ocenit“. Právě tento problém by návrhy, jako je ten Liikanenův, mohly pomoci vyřešit, budou-li uplatněny rozumně.
Handelsblatt: Alespoň dobrý záměr
Krásný nový svět! Oddělíme gamblery z investičních oddělení od čistého zbytku bank a hrozba nutnosti zachraňovat banky bude zažehnána. Kdyby to bylo tak jednoduché! Návrh expertní skupiny kolem finského centrálního bankéře Erkkiho Liikanena separovat „vlastní obchody s cennými papíry a deriváty a s tím úzce spojené aktivity“ od ostatních bankovních služeb zní dobře.
Vypadá to, jako by peníze klientů měly být v bezpečí pro případ, že si „kluci z investičního“ budou chtít zaspekulovat. A že když si zaspekulují špatně, nebude to mít fatální následky pro celou banku či dokonce ekonomiku. Neznamená to však, že v realitě to půjde tak hladce. Zaprvé nikdo přesně neví, co je míněno „vlastními obchody“.
Čtěte také:
Poradci EU navrhují oddělit rizikové bankovnictví od retailu
ECB chce rozvolnit pravidla likvidity pro banky
Hedgeové fondy se snaží méně riskovat
Jde o nákup a prodej cenných papírů, deviz a derivátů, což je ale bankovní rutina. Ta by měla být oddělena od základní činnosti, pokud ji banka provádí na vlastní účet. Experti přehlédli, že německé banky se dušují, že jejich „vlastní obchody“ jsou vždy ve prospěch klientů.
Hranice mezi tím, kdy má obchod sloužit zájmu klienta a kdy vlastnímu zájmu banky, je velmi neostrá. A navíc tvárná, takže následkem ze strany bank bude kreativní interpretace vlastních aktivit. Druhý zádrhel představuje fakt, že investiční bankovnictví a retail pod jednou střechou povede rychle k neuspořádaným „rodinným vztahům“. Nepovedou-li se spekulace, investiční část nevyhnutelně zatáhne do problémů i zbytek. Důvěryhodnost společného domu bude v troskách.
