Hrozba trvá. Jen zmutovala a má trochu jinou podobu
Amerika oslavila likvidaci Usámy bin Ládina jako nějaké vítězství v baseballu. Skutečnost je však taková, že kromě prezidenta Baracka Obamy nemá vlastně nikdo příliš co oslavovat. Hrozba představovaná al-Káidou vyprchala o nějakou dobu dřív než život z Usámy, a hlavně, Americe to ztracených deset let už nevrátí.
Teď ovšem trochu jinak: není pochyb, že dopadení nejhledanějšího teroristy světa je velkým úspěchem. Že zvyšuje věrohodnost USA jako světové síly. Že je to velmi výchovný vzkaz, protože ukazuje, že Amerika nezapomíná ani po deseti letech.
Ale přesto přišlo pozdě. Hned ze tří důvodů.
Život už je jinde
Ten první je patrný, jakmile se pozorně ohlédneme za posledními deseti lety. Usáma nakonec prohrál, ale přesto svým způsobem vyhrál. Jeho existence byla nepříjemnou připomínkou, že všemocná supervelmoc není schopná dostat jediného muže – středověkého blouda, o němž si navíc dlouho myslela, že se skrývá v jeskyních.
Tím, že pořád žil i přes všechno vynaložené úsilí, chytré bomby, satelity a vypsané odměny ve výši 25 milionů dolarů, oslaboval Západ a posiloval svůj fanklub vousatých a nebezpečných. Proto byl nakonec Usáma už jen prostým faktem, že přežil deset let, úspěšnější. I když jinak, než si i přes svá velkohubá prohlášení představoval.
Druhý důvod je patrný, když se ohlédneme za tím, co bylo před deseti lety, a co máme teď. Byl to jiný svět a jiná Amerika. Byl mnohem uvolněnější, svobodnější. George Bush správně říkal, že nedovolíme teroristům, aby nám vzali naše svobody – nedovolili jsme jim to, ale vzali jsme si je do značné míry sami. Začali jsme se bát a život se stal paranoidním. Jistě, hodně z toho muselo být, protože jistota je jistota, ale podstatné je, že politici se dopustili omylu a velká část médií a veřejného mínění to papouškovala po nich: ale al-Káida ve skutečnosti nebyla pro celou západní civilizaci hrozbou srovnatelnou s nacismem a komunismem.
Svět byl takový, protože taková byla Amerika. Spojené státy už nejsou zemí, jakou byly ještě večer 10. září 2001. Amerika se kvůli Usámovi začala chovat iracionálně, bála se stínů a nakonec si v Iráku pustila žilou pokud jde o životy, biliony i vlastní věrohodnost. Chytala duchy, zatímco kolem sílili a rostli její skuteční soupeři. Ztratila čas a zabloudila do slepé uličky. To je něco, s čím nemůže pohnout ani nejodvážnější komando Navy Seals.
Třetí důvod uvidíme, když se ohlédneme jen několik let dozadu. Bin Ládinův konec byl sice světová zpráva, ale stal se jí kvůli události, nikoliv kvůli dlouhodobému dopadu. Svět nezmění, protože ten už se mezitím změnil sám. Usámův konec přišel ve chvíli, kdy už byl Usáma na vedlejší koleji. Je to, jako by druhá světová válka sice skončila v roce 1945, ale Hitler uprchl a dostali ho až v roce 1955. Byla by to zpráva číslo jedna a zadostiučinění, ale život by byl mezitím jinde.
Svět má totiž úplně jiné starosti.
Nové hrozby
Bojíte se víc teroristů než finanční krize? Myslíte víc na al-Káidu, nebo na ceny u benzinových pump? Dělá vám větší starost budoucnost a teroristé, nebo budoucnost a penze?
Tyhle otázky jsou samozřejmě zjednodušující. Ale obecné problémy, z nichž jsou odvozeny, samozřejmě existují. A začínají dominovat debatám: západní státy znervózňuje jejich zadlužení, globální finanční stabilita, stárnutí populace a ztráta konkurenceschopnosti ve prospěch ekonomických tygrů zítřka, mezi něž nepatří zdaleka jen Čína.
Ale proč se zabývat jen západním světem. Vůdci v tom rozvojovém sledují arabské jaro, protože jim připomnělo, že pro ně jsou mnohem nebezpečnější naštvaní lidé v ulicích než nějaké teroristické buňky.
Tohle nikdo moc neviděl, protože zvětšená hrozba terorismu působila jako koňské klapky na očích.
A tak nejcennější na zabití Usámy bin Ládina je to, že dává Americe příležitost, aby konečně začala myslet směrem dopředu a ne nahoru, jestli tam zase neletí nějaká letadla.
Ztracená dekáda
Amerika byla tak posedlá kulturou strachu a úzkosti, že na vojenské výdaje dává víc než všechny ostatní země světa dohromady. Zatímco před deseti roky měla rozpočtový přebytek, nyní hospodaří se schodkem čtrnáct bilionů. Nejmocnější země světa se nedávno dokonce musela bát, že bude muset oficiálně vyhlásit insolvenci. Taky se začala štěpit: 11. září ji sice spojilo, ale pak se začala rozdělovat, polarizovat a nesnášet jako málokdy předtím.
Zatímco Amerika ochromovala sama sebe v Iráku i doma, Čína jela na divokém hřebci: průměrný růst za dekádu činil každoročních deset procent. A podle Mezinárodního měnového fondu bude největší ekonomikou světa dřív, než se čekalo: už v roce 2016. Číňané měli spoustu času udělat řadu strategických rozhodnutí, mohli investovat nebo si přímo kupovat země, zatímco Amerika svou posedlostí a černobílým pohledem spíše odrazovala.
Teď záleží na tom, jestli prožije katarzi a pohne se jiným směrem. Hodně to závisí na prezidentovi Obamovi, protože země se octla v přechodném stavu a jde o to, kam ji začne sunout. Bude ale mít málo času. Jeho triumf s bin Ládinem mu sice dodal krátkodobě elán a sílu, ale ta nevydrží tak dlouho, jak si představují někteří analytici. Tedy zejména ti, kteří tvrdí, že mu zabití Usámy už vyhrálo příští prezidentské volby. Ty jsou až za rok a půl a Amerika brzy začne znovu přemýšlet přes peněženku.
Obama může hodně. Ale ani on nemůže vrátit vrátit ztracenou dekádu.
Nebezpečná jako mamba
Otázka je, kam se posunou teroristé. Usáma bin Ládin udělal po 11. září chytrou věc, která se však nyní obrací proti al-Káidě. A současně jí i prospívá. Aby ji Američané tehdy nemohli jedním náhodným úderem setnout hlavu, změnil ji z organizace v myšlenku. Byla jako střelecký klub, kam si může zajít každý, když se mu líbí jeho stanovy, a může si v jeho dresu zastřílet, kdekoliv se mu zlíbí. Žádný šéf nahoře, každý si dělá, co chce.
Jenže teď se to z jedné strany ukazuje jako chyba. Dokud bin Ládin žil, měla al-Káida jasnou ikonu a inspiraci. Usáma byl svorník, dostatečně charismatický a respektovaný, aby kočíroval vzájemně soupeřící skupiny. Zanechal však po sobě rozptýlenou, amorfní al-Káidu, jejíž pohlaváři sledují své vlastní agendy a pokud máme věřit zprávám tajných služeb, docela dost se nemají v lásce.
Ale neradujte se předčasně: likvidace Usámy bude mít na další existenci al-Káidy jen okrajový vliv. Je decentralizovaná a jednotlivé skupiny či buňky operovaly bez jeho řízení nebo dokonce velení už celé roky. Uvnitř skupiny už dlouho nebyl hlavním hybatelem. Z vojenského hlediska zřejmě nemá jeho smrt převratný význam.
Svým způsobem se svět nechal zmást temnou magií Usámova jména: jeho „podřízení“ byli mnohem nebezpečnější a výkonnější než on sám. Jádro al-Káidy kolem něj bylo oslabeno roky amerických útoků. Nezorganizovalo úspěšný útok na západní cíle od londýnských atentátů v červenci 2005. Zato odnože se činí. Největší riziko pravděpodobně představuje skupina, která si říká al-Káida na Arabském poloostrově. Vede ji Jemenec s americkým občanstvím Anvar Aulákí, chlapík, který vystudoval počítače v Americe a nyní využívá toho, že Jemen je v podstatě rozpadlý stát, jsou tam rozsáhlé oblasti, v nichž vláda nemá moc.
Snaží se také severoafrická odnož al-Káidy. Právě teď, když Západ s neomylným pudem přidělávat si problémy rozvrtal Libyi, větří nevšední příležitost.
Hlavně kvůli takovým skupinám zůstává al-Káida nebezpečná jako mamba.
Celosvětová frančíza
Protože jsou decentralizované, hůř se sledují, vyžaduje to více úsilí, a hon na ně je tudíž náročnější. Skupina je tak i méně zranitelná, protože má podobu draka s mnoha hlavami. Její struktura jí tak zaručuje schopnost připravovat útoky na více cílů současně.
Současná filosofie al-Káidy zní „jeden muž, jedna bomba“. Už – zřejmě – zanechala pokusů o spektakulární, thrillerovou velkoakci typu 11. září. Docela jí stačí dovézt bombu na Times Square v New Yorku nebo ji snést po schodech do metra. Obojí se stalo a může vždy posloužit jako důkaz, že al-Káida je pořád čilá.
Skupina dnes funguje jako frančíza. Pryč jsou doby, kdy operace nebo přijímání a nábor nových členů řídili velcí bossové sami. Dneska je to jinak. Každý se může připojit tím, že někde položí a odpálí nálož. Nějakou dobu trvalo, než to Západ pochopil. A byl vyděšený, protože to vypadalo, že bin Ládinovy dlouhé prsty dosahují do každé ulice a není před ním úniku.
Dneska víme, že už to funguje jinak. Ale hrozba se tím nezmenšila. Stovky muslimů s evropskými pasy cestovaly do odlehlých částí Pákistánu, kam zřejmě nesahá moc centrální vlády. Tam proběhl výcvik. Pak se tito muži vrátili zpět do domovských zemí s tím, že budou čekat na správný okamžik. Když před několika týdny v Německu zatkli tři Maročany, kteří chtěli odpálit bomby na veřejných místech, úřady oznámily, že výcvik v Pákistánu absolvovalo na dvě stě německých občanů. Britská čísla budou pravděpodobně ještě zlověstnější. Ale je tady taky Francie, Skandinávie, Španělsko, Itálie.
Dobrá – a co nás tedy může čekat?
Máme důležitější starosti
Pokud slyšíte, že svět bez Usámy bude bezpečnější, tak si dřív, než si koupíte dovolenou v Pákistánu, vzpomeňte na první reakce. Na to, jak rychle americká a britská vláda varovala, že se možnost teroristického útoku zvýšila. Ty dvě informace se logicky vylučují, a pokud má člověk dost rozumu, bude spíš věřit té druhé.
Al-Káida cítí přirozenou chuť se pomstít, ale taky potřebuje dát najevo, že je pořád v kondici a kouše.
V téhle situaci je úplně jedno, že prohrála boj o srdce a mysli Arabů, kteří dali během arabského jara najevo, že je zajímá lepší život a ne odpalování bomb. Mimochodem to, že celý muslimský svět jen hoří touhou nás vyhodit do povětří, byl jen náš – západní sebeklam. Usáma k tomu sice vyzýval, ale drtivá většina lidí ho ignorovala.
Ale pár tisíc se připojilo.
Je vlastně jedno, jestli v metru vybuchnou bomby ve třech vlacích v rámci dlouhodobě připravované akce vedené nějakými šéfy, nebo jestli je tam přinesou tři horlivci, kteří se na tom domluvili před týdnem v záchvatu fanatismu.
Hrozba samozřejmě trvá, jen zmutovala a má trochu jinou podobu. To není novinka. Novinkou je to, že teroristé přišli o svého poloboha.
Ani to je nezastaví. Podstatné však je, že smrt bin Ládina nám snad konečně umožní vidět hrozbu teroru ve správné perspektivě. Pak možná postřehneme, že na nás už dlouho čekají naléhavější, a dokonce nebezpečnější problémy.
