Lincoln, Kennedy, Reagan: když konvent měnil osud USA

22. 7. 2016

Donald Trump už je schváleným kandidátem, Hillary Clintonová bude brzy následovat. Poslední dekády se nominační sjezdy Republikánské i Demokratické strany USA až na výjimky konají prakticky jen pro formu, vše je dohodnuto dlouho dopředu. Nebylo tomu tak vždy. Historie pamatuje několik zásadních momentů, které politickou situaci ve Spojených státech zásadně proměnily.

Letošní sjezd Republikánské strany žádné velké drama nepřinesl. Delegáti byli vázáni výsledky primárek a ani neměli jinou možnost, než za prezidentského kandidáta vybrat Donalda Trumpa. Žádné problémy nebyly ani se schválením jeho pravé ruky. V případě vítězství v listopadových volbách bude viceprezidentem dosavadní guvernér Indiany Mike Pence.

Největší ohlas tak vzbudil projev Trumpovy manželky Melanie, konkrétně několik pasáží, které nápadně připomínaly vystoupení Michelle Obamové z konventu demokratů v roce 2008. Představitelé republikánské strany obvinění z plagiátorství nejprve odmítli, aférou se ale pár dní bavila americká média. Nakonec na sebe vzala zodpovědnost členka Trumpova štábu Meredith McIverová. Ve stínu této události zůstal jeden pozoruhodný fakt: po čtyřiceti letech chyběl na republikánském konventu člen rodiny Bushů.

Cleveland se před sjezdem republikánů obával nejhoršího

Sjezd republikánů v Clevelandu. Město se chystá na nejhorší

Střet příznivců a odpůrců Donalda Trumpa v Chicagu (Zdroj: čtk)

O tom, že sjezd proběhne bez dramat a zvratů, se rozhodlo už během prvního dne. Frakce nespokojená s Trumpovou nominací se marně snažila změnit pravidla konventu tak, aby se kandidatura realitního magnáta zkomplikovala. Trumpa příliš nevzrušil ani fakt, že jej oficiálně odmítl podpořit Ted Cruz, poražený soupeř z primárek, kterého většina delegátů vybučela.

Při projevu po oficiálním přijetí republikánské nominace se Trump označil za kandidáta „práva a pořádku“ a poté už zaútočil na svou rivalku v boji o Bílý dům, Hillary Clintonovou. Kvůli její účasti ve vládě Baracka Obamy ji přímo obvinil kromě jiného i za zodpovědnost za rozšíření Islámského státu v Sýrii a Iráku.

Velké komplikace se nečekají ani na sjezdu Demokratické strany, který se bude konat 25.-28. července ve Philadelphii. Bernie Sanders, konkurent Hillary Clintonové, sice dlouho vyhrožoval, že bude o zdánlivě ztracenou nominaci usilovat i na konventu, nakonec však ustoupil a favoritku oficiálně podpořil.

V dřívějších dobách ale dokázaly sjezdy obou rivalských stran se situací pořádně zamíchat a několikrát i předpoklady postavit úplně na hlavu.

Od roku 1832, kdy se v Baltimoru konal první nominační sjezd Demokratické strany, až do roku 1910 nebyl žádný systém primárek a delegátů. Strany si své kandidáty volily až na místě. To vyústilo ve vypjaté souboje, které často trvaly několik dní a řadu kol hlasování.

1860: Spory demokratů umetly cestu Lincolnovi

Demokratická strana se stavěla kladně k otázce otroctví, v roce 1860 se ale v tomto ohledu rozdělila. Někteří členové vedení strany věřili, že by si jednotlivé státy měly samy určit, zda otroctví zachovají, nebo ne, jiní chtěli držet kontrolu nad Jihem za každou cenu.

Na sjezdu v Charlestonu proběhlo 57 kol hlasování, ale vyčerpaní hlasující se stále nemohli dohodnout na kandidátovi. Delegáti z Alabamy, Mississippi a Jižní Karoliny na protest konvent opustili. Na druhém sjezdu v Baltimoru, o šest týdnů později, byl zvolen Stephen A. Douglas, který měl v otázce otroctví spíše umírněný postoj – podporoval myšlenku, aby si jižní státy samy určily, zda otroctví na svém území zakážou.

Abraham Lincoln těžil z rozhádanosti Demokratické strany. (Zdroj Wikimedia Commons)

Nespokojená skupina 110 delegátů z Jihu si ale uspořádala vlastní sjezd, kde vybrala svého kandidáta – Johna C. Breckinridgea. Tímto způsobem se hlasy demokratů rozštěpily a Abraham Lincoln se dočkal hladkého vítězství. V součtu přitom měli Douglas a Breckinridge více hlasů než on.

1940: Roosevelt potřetí

Prezident Franklin Delano Roosevelt byl v osmém roce svého prezidentství v nelehké situaci. Kvůli válce v Evropě panovala v USA nejistota, která se promítla i do konventu demokratů v Chicagu. Podle zvyklostí měl Roosevelt po druhém období v úřadě končit, což i sám předpokládal. Přesto se objevily spekulace, podle kterých by snad měl usilovat o znovuzvolení.

Protože nebyl Roosevelt osobně přítomen, vzkázal ústy senátora Kentucky Albena Barkleyho, že nikdy nevyjádřil touhu po dalším období v prezidentském úřadě. Dodal, že delegáti mohou hlasovat, pro kohokoliv chtějí.

Tím však vyvolal zmatek, protože někteří delegáti si vyložili vzkaz po svém: když kohokoliv, tak kohokoliv. Netrvalo dlouho a začalo se ozývat stále hlasitější skandování: „My chceme Roosevelta!“ A volání bylo vyslyšeno. Druhého dne dostal Roosevelt 86 procent hlasů, když favorité sjezdu – John Nance Garner a James Farley – obdrželi každý méně než sedm procent.

Dodnes se neví, zda šlo o promyšlený plán Rooseveltových stoupenců nebo skutečně o spontánní akci. Důležité je, že Roosevelt byl zvolen prezidentem i potřetí a USA pak provedl Druhou světovou válkou.

1956: Kennedyho štěstí v neštěstí

V roce 1956 vyhrál Adlai Stevenson podruhé nominaci Demokratické strany a na sjezdu nechal delegáty, aby mu vybrali viceprezidenta. Během dvou hlasování se přetahovali senátoři Estes Kefauver a John Fitzgerald Kennedy, který byl už jen pár hlasů od vítězství.

Jazýčkem na vahách byla podpora pro senátora Tennessee Ala Gorea sr. Delegace z jednotlivých států po jeho vypadnutí apelovaly, aby mohly hlasovat znovu. První bylo vyzváno právě Tennessee, které podpořilo Kefauvera.

Pro Kennedyho to bylo štěstí v neštěstí. Později totiž přiznal, že kdyby s ním v „sestavě“ prohráli demokraté tak drtivě, jak se jim to nakonec stalo, byl by to podle něj důkaz, že katolíci jsou politicky pořád nepřijatelní. Negativně by to ovlivnilo jeho (nakonec úspěšnou) prezidentskou kampaň o čtyři roky později.

1968: Aktivizace společnosti

V Chicagu se konal vyhrocený sjezd demokratů, poznamenaný válkou ve Vietnamu. Ve společnosti ten rok navíc panovalo velké napětí, které bylo ještě vystupňováno zavražděním Martina Luthera Kinga.

V otázce války byla přitom rozdělena sama strana. Jejím velkým odpůrcem byl například Eugene McCarthy, který vedl frakci hlasitě prosazující ukončení války. Kvůli odlišným názorům se delegáti na sjezdu poprali, na zemi skončili i někteří novináři. Ideový souboj vyhráli stoupenci války, ale strana tím hodně utrpěla a následné prezidentské volby prohrála.

V ulicích Chicaga se mezitím shromáždily desetitisíce aktivistů podporující McCarthyho a proti válce protestovaly. Bylo nasazeno 12 tisíc městských strážníků a dalších 15 tisíc státních a federálních policistů, aby se o vše postarali. Vyřešili to po svém. Situace se rychle vymknula kontrole, pořádkové síly začaly shromážděné mlátit a pouštět na ně slzný plyn. Zbili i některé novináře a doktory, kteří přišli na pomoc.

Politologové dnes říkají, že právě po tomto sjezdu se aktivizovala společnost, která už přestala slepě podporovat všechny kroky vládnoucí garnitury.

1980: Reagan solitér

Ronald Reagan měl nominaci Republikánské strany zajištěnou dlouho dopředu. Dva dny před sjezdem v Detroitu se ale rozšířila spekulace, podle které by se bývalý prezident Gerald Ford stal Reaganovým partnerem, ovšem ne jen typickým viceprezidentem.

V rozhovoru pro CBS Ford připustil, že by mohl být jakýmsi spoluprezidentem. Reagan přitom Forda před čtyřmi lety téměř porazil v primárkách. Stoupenci obou mužů už dokonce vyjednávali detaily možné dohody, Ford měl například dostat pod patronaci zahraničí, čímž by se otevřela cesta zpět pro Henryho Kissingera, kterého Reagan vždy tvrdě kritizoval.

Nakonec Reagan vystoupil sám před novináře a jasně prohlásil, že nic takového se konat nebude. Za kandidáta na viceprezidenta si zvolil George Bushe, kterého ten rok porazil v primárkách.

2004: Obamova předzvěst

Na sjezdu demokratů zaujala řeč Baracka Obamy, tenkrát nepříliš známého kandidáta do senátu za stát Illinois. „Není žádná liberální Amerika a konzervativní Amerika. Není černá Amerika, bílá Amerika, asijská Amerika. Jsou Spojené státy americké,“ prohlásil tenkrát Obama.

Proslov sklidil velký ohlas a předznamenal zrod velké politické hvězdy. Obama vstoupil do povědomí lidí a připravil si půdu pro svou kandidaturu v roce 2008.