Jak úředníci škodí veřejnosti
Když byl George W. Bush ještě guvernérem v Texasu, říkalo se o něm, že je lenoch. Jeden novinář z The New York Times se chtěl přesvědčit, jestli je to pravda, a požádal o nahlédnutí do Bushova kalendáře, kde je detailně rozepsaný jeho denní program.
Novinář zjistil, že pan guvernér Bush chodí do práce v devět a opouští ji v pět hodin, na oběd si dělá dvouhodinové pauzy a na studium podkladů před vynesením rozsudku smrti, které musí podepisovat, si nechává jen patnáct minut. Informace The New York Times zveřejnily.
Ve Spojených státech mají občané na tak detailní přehled o tom, co dělají státní úředníci, kteří jsou placeni z daní, nárok díky zákonu Freedom of Information Act, který byl přijat v roce 1966. Podobný zákon sliboval v Německu kancléř Gerhard Schröder již v roce 1998 a po šesti letech na něj konečně došlo: má se jmenovat Zákon o informační svobodě a předložen Bundestagu má být do konce listopadu. Zpravodajský časopis Der Spiegel však vyjádřil obavy, aby ze zákona nezbyl jen krásný název, neboť vrchnostenské tradice v Německu jsou příliš staré a úředníci se budou vehementně bránit.
Naznačují to již první signály: například ministerstvo financí chce, aby se za informace platilo, a ne málo. Ministerstvo obrany zase požaduje, aby se ho zákon vůbec netýkal. Odborníci poukazují na to, že už jen zmínka o tom, že věci týkající se bezpečnosti státu by měly zůstat tajné, by v takovéto obecné formulaci byla snadno zneužitelná. Hlavně - podotýká Der Spiegel - není možné nechat na úřednících, aby sami rozhodovali o tom, co je tajné či důvěrné a co ne. V tom, zdá se, bude zřejmě největší problém. Expertní skupina, která návrh zákona připravuje, ale zatím nenašla, jak řekl mluvčí parlamentní frakce pro bezpečnostní otázky za stranu SPD, tedy sociální demokracii, Dieter Wiefelspütz, žádné rozumné řešení.
Zásadní ustanovení, které návrh zákona ale bude obsahovat, je, že každý úřad bude mít povinnost požadovanou informaci poskytnout do čtyř neděl.
Mluvčí žurnalistické organizace v Německu Manfred Redelfs se obává hlavně detailní regulace, která by mohla popřít duch zákona. Spolkový svaz průmyslníků naopak vyvinul silný lobbing proti tomuto zákonu. Jde o to, aby privátní firmy, které mají smlouvy se státními úřady, nebyly povinné předkládat veřejnosti smlouvy. Přimlouvají se za právo veta.
Další připomínka, která se velice často ozývá, zní: Úředníci, jejichž stav se stále snižuje, by byli přetíženi. Na tento problém ale již existuje zcela jasná odpověď: čtyři spolkové země, a sice Berlín, Braniborsko, Šlésvik-Holštýnsko a Severní Porýní-Vestfálsko už takové zákony mají a nikdo z úředníků si na přetížení nestěžoval.
V České republice platí zákon č. 106/959 Sb. O svobodném přístupu k informacím od 1. ledna 2000, ale přesto se „povinné subjekty“ povinnostem vyhýbají. Hledají nejkrkolomnější právní konstrukce, jak si zařídit pohodlný život.
Dne 29. září vyhlásila česká Otevřená společnost výsledky druhého ročníku soutěže Otevřeno x Zavřeno (více na www.otevrete.cz). První tři ceny za nedodržování či překračování zákona obdržel Magistrát hlavního města Prahy za soustavnou dezinterpretaci zákonů, Stavební úřad v Rumburku za maření přístupu k informacím a Ministerstvo financí České republiky a Generální ředitelství cel za odepírání korupčně významné veřejné informace a odstrašování žadatelů.
V říjnu jsme mohli mezi takto vyznamenané porušovatele zákona zařadit i ministerstvo zdravotnictví, zejména paní ministryni Miladu Emmerovou, za opakované lživé tvrzení, že nemocnicím zákon zakazuje zveřejňovat údaje o kvalitě péče a zdravotní dokumentaci předávat pozůstalým.
Nejen, že zákon mluví zcela jasně, jak uvedla zástupkyně ombudsmana Anna Šabatová, cituji z MFD z 23. října: „Postup ministerstva nemohu hodnotit jinak než jako nerespektování povinností uložených mu zákonem, stejně jako nerespektování usnesení vlády.“ Vládní usnesení je už rok staré, ale mluvčí paní ministryně sotva před několika dny znovu opakoval, že zveřejnění údajů o kvalitě péče i nahlížení do zdravotní dokumentace nemocným a později pozůstalým zákon jednoduše zakazuje. Poradce pro otevřenost veřejné správy Oldřich Kužílek ale tento nárok dovozuje i z Listiny práv a svobod a mezinárodních smluv, které neznají a nepřipouštějí jako důvod omezení obavu paní ministryně, že informacím lidé neporozumějí.
Hejtman Karlovarského kraje Josef Pavel, který se musel podobným problémem zabývat v souvislosti s vydáním dokumentace manželce tragicky zahynulého Ivana Hlinky, došel rovněž po prostudování právních norem k závěru, že vydání dokumentace nic nebrání a příslušné dokumenty paní Hlinkové jakožto pozůstalé nechal předat.
Kancelář ombudsmana už podle paní Šabatové vyčerpala všechny možnosti, které jí poskytuje zákon, a proto se rozhodla informaci zveřejnit a ministerstvo pranýřovat.
Poradce Kužílek v tomto případě dokonce hovoří o hlubokém nepochopení logiky právních předpisů a uvádí příklad: Je to, jako když zákon o policii stanoví, že do bytu smějí bez souhlasu uživatele nebo soudu vniknout v určitých případech jen policisté, a nějaký ministr by z toho vyvodil, že uživatel bytu do něj nesmí, protože není uveden v zákoně. Zdravotní dokumentace musí být primárně přístupná těm, jichž se týká, a jejich pozůstalým.
My bychom ale měli dodat, že jedna možnost ještě zbývá, a ne nepodstatná: teď jsou na tahu občané a novináři, na jejichž straně je zákon a mohou příslušné nemocnice nebo snad i ministerstvo zdravotnictví žalovat. I v tomto případě platí stará zásada, že svobodu nám nikdo nedaruje. Morální kapitál v naší zemi je tak mizerný, že jenom zákony, které pak nikdo nedodržuje, nic nezmění.
