Unijní představitelé jednají o vzniku diplomatického sboru EU, europarlament si klade podmínky
Lisabonská smlouva se uvádí v život nehledě na dosud nedokončený proces její ratifikace. Lze tak usuzovat z opětovné debaty o takzvané evropské službě vnější akce (European External Action Service, ESVA). Tou se v podstatě rozumí budoucí diplomatický sbor EU. Nadšení z tématu, jež v sobě obsahovala již takzvaná ústavní smlouva a následně také Lisabonská smlouva, po prvním referendu v Irsku utichlo a práce na implementaci se zastavila. Obnovení rozhovorů o diplomatickém sboru EU ale překvapivě iniciovalo švédské předsednictví EU hned týden po irském repete, které počátkem října reformu unie odsouhlasilo. Švédové předložili návrh toho, jak by měl vypadat systém unijních „ambasád“ ve světě. Minulý týden pak do hry razantně vstoupil Evropský parlament (EP), jenž projednával zprávu německého europoslance Elmara Broka právě o ESVA. Parlament se snaží zvýšit svůj podíl vlivu na tvorbě a chodu unijní diplomacie. Nehodlá proto přistoupit na potenciální možnost, že by ESVA měla zvláštní status a samostatný rozpočet. Poslanci by raději viděli diplomaty začleněné do systému Evropské komise, které mimo jiné schvalují financování.
**Diplomaté v modrém**
Reformní Lisabonská smlouva, jež má zjednodušit fungování sedmadvacítky, mimo jiné předpokládá ustanovení vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (alias ministr zahraničí EU). Tato funkce má nahradit úřad Javiera Solany a komisařky pro vnější vztahy Benity Ferrerové-Waldnerové. Nový „ministr zahraničí“ se zároveň stane místopředsedou Evropské komise. Jeho hlavním úkolem bude zastupovat EU navenek a předsedat setkání ministrů zahraničí. Ve výkonu mu má pomáhat diplomatický sbor. Ten se sestaví ze tří částí. První rezervoár lidských zdrojů nabízejí delegace Evropské komise za hranicemi EU. Dalším dílem skládanky se mají stát zaměstnanci generálního sekretariátu Rady EU. Poslední, avšak neméně důležitá komponenta spočívá v kapacitách diplomatů členských států unie. Tlačenice to bude jistě veliká. A malí se jako obvykle bojí velikých. Je přeci nemyslitelné, aby ve službě dominovali Němci, Britové nebo Francouzi. První konflikt ještě nenarozeného diplomatického sboru nabídla přestřelka z konce září mezi komisařkou Ferrerovou-Waldnerovou a Radou EU. Vrcholný orgán unie požadoval sloučení svého úřadu zvláštního zmocněnce a delegace komise v Afghánistánu. Rakušanka nakonec možnost sloučení připustila. Jako podmínku si stanovila, že prvním šéfem unijní mise v nestabilní zemi bude diplomat komise. To však členské země odmítly. Komisařka se logicky precedentního rozhodnutí obává. Mohlo by totiž ovlivnit kompozici ESVA. Lidé z okruhu generálního tajemníka Rady EU Solany vnímají slučování jako synergickou záležitost. Delegacím Evropské komise ve světě, kterých je na 130, se nabízí politická váha jinak úřednických pozic, a naopak Rada EU, jež má vlastní rozpočet, získá přístup k dalšímu štědrému zdroji peněz (rozpočet Evropské komise).
**Síla parlamentu roste**
A o slovo se nyní hlásí i Evropský parlament (ten zase rozhoduje o penězích pro Evropskou komisi). Jeho poslanci neváhají uplatnit zdržovací taktiku ve věci volby nové EK, pokud nezískají záruky, že se ESVA stane součástí instituce reprezentované Josém Manuelem Barrosem. Národní exekutivy pro změnu chtějí mít jistotu, že nepřijdou o pravomoci v bezpečnostní a obranné politice ve prospěch Bruselu. Naposledy se objevil na veřejnosti polský návrh, který by uvítala ESVA jako instituci sui genesis, něco na způsob výkonné agentury. Polovina zaměstnanců by měla být z členských zemí a druhá část 6000 pracovníků by přišla z Rady EU a Evropské komise. Poláci by dále uvítali pravidelné vyhodnocování lidských zdrojů, aby nedošlo k převaze diplomatů z velikých členských zemí. Britský liberál Andrew Duff, jenž zpracovává stanovisko EP k otázce jmenování nové EK, nedávno naznačil, že pokud od Barrosa nebo vysokého představitele EU nedostane záruky stran ESVA, poslanci komisi nezvolí. Europarlamentu hraje do karet také skutečnost, že Lisabonská smlouva nedává jasné instrukce, jak diplomatický sbor sedmadvacítky sestavit. Z dokumentu pouze vyplývá, že s evropskou službou vnější akce musí vyslovit souhlas členské státy. Učiní tak na základě návrhu od ministra zahraničí EU. Komise s návrhem musí rovněž souhlasit. Evropskému parlamentu náleží pravomoc vyjádřit pouze své stanovisko. Dle informací týdeníku EURO české ministerstvo zahraničí vyčlenilo v první fázi do zárodku evropské diplomatické služby přibližně patnáct Čechů.
**Brokova zpráva**
Požadavkům komise se velmi blíží zpráva europoslance lidovecké frakce Elmara Broka, jež vychází z předpokladu, že ESVA je důsledkem tří inovací obsažených v Lisabonské smlouvě. Jde o ustanovení stálého předsedy Evropské rady, který je na úrovni hlav států a šéfů vlád odpovědný za zahraniční politiku unie. Dále je to post takzvaného ministra zahraničí (vysoký představitel EU) a naposled je to také právní subjektivita EU. Zpráva vyzývá komisi, aby trvala na expertní povaze a účelovosti výběru osob do unijní diplomacie, a to otevřeným a transparentním způsobem. Brok, jenž léta předsedal zahraničnímu výboru EP, předjímá slučování úřadů a vznik „unijních ambasád“. Ty by na sebe v delším horizontu převzaly i vízovou službu včetně vystavování schengenských víz, což nevyloučila ani Ferrerová-Waldnerová. Zejména britští konzervativci však s podobnými vizemi nesouhlasí. „Velká Británie tak bude rozprodávat své ambasády,“ uvedl v narážce na ztrátu symbolu státní suverenity Charles Tannock, europoslanec konzervativní a reformní skupiny. Naopak belgická liberálka Annemie Neytsová-Uyttebroecková dokonce doporučuje, aby ESVA měla společnou unijní delegaci u mezinárodních organizací typu OSN, NATO nebo OBSE. Nejistotu ohledně rozsahu působnosti a organizace ESVA doplňuje hysterie okolo dokončení ratifikace Lisabonské smlouvy stejně mocně jako boj o její ovládnutí. Žokejů, kteří by si rádi zkrotili černého koně soutěže, je více. Nejčastěji se v souvislosti s unijním „šéfem diplomacie“ hovoří o švédském ministru zahraničí Carlu Bildtovi, britském exkomisaři Chrisovi Pattenovi a finskému zástupci v komisi pro rozšíření Ollim Rehnovi.
