Václav Klaus svůj boj s Lisabonskou smlouvou zřejmě definitivně prohrál.
Po verdiktu Ústavního soudu nemá asi moc šancí zabránit její ratifikaci v parlamentu. Poslední záchranou pro něj může být jen zatvrzelý postoj Irů, kteří budou donuceni hlasovat v referendu znovu. Nicméně ať už má Ústavní soud pravdu nebo ne, a ať už se příznivci evropské integrace zlobí nebo jásají, je nesporné, že Lisabonská smlouva bude uvedena v život nelegitimně a proti vůli většiny Evropanů.
Je naprosto evidentní, že všechny základní principy smlouvy jsou totožné s principy euroústavy, kterou zamítly v referendech občané Francie a Nizozemska. Podruhé už žádný národ Evropy nedostal šanci rozhodovat o tom, zda se chce zbavit naprosté většiny svého vlivu na rozhodování o mnoha svých domácích záležitostech ve prospěch politiků volených v jiných zemích. Irové zřejmě budou nuceni hlasovat opakovaně tak dlouho, dokud nedojdou ke správnému závěru. Lisabonská smlouva navíc mění dřívější smlouvy o EU, které byly v referendech vždy přijímány, ať už jde o smlouvu z Maastrichtu či z Nice.
Jestliže Evropské společenství vzniklo na základě sdílení společných hodnot, na jejichž prvním místě byl demokratický systém správy věcí veřejných, tak schválení a proces ratifikace Lisabonské smlouvy jsou s tímto principem naprosto neslučitelné. A to bez ohledu na samotná pravidla správy věcí veřejných v podobě, jak je Lisabonská smlouva upravuje. Z tohoto pohledu je úplně jedno, nakolik se uplatňuje právo veta a nakolik mohou do rozhodování Evropské komise zasahovat národní parlamenty.
Na základě velmi nedemokratického protlačení lisabonského přepisu regulérně zamítnuté euroústavy zákonodárnými sbory členských zemí proti vůli většiny Evropanů, těžko může vzniknout něco, co by mělo silný mandát pro správu unijních záležitostí.
Je tak velmi pravděpodobné, že příznivci Lisabonské smlouvy dosáhnou pravého opaku toho, oč usilují, tedy těsného politického propojení evropských zemí směřujícího k nějaké formě federálního superstátu. Místo zvýšení důvěry v bruselské orgány moci naroste v evropských občanech pocit nedůvěry a odcizení. Politici jim Lisabonskou smlouvou kradou vliv na to, jak se bude vládnout u nich doma, aniž by se jich zeptali. Takhle lze možná vybudovat koloniální impérium, ale rozhodně ne demokratickou evropskou federaci. Nehledě na to, že nemalá část občanů nadšení eurooptimistů pro Spojené státy evropské nesdílí a v dohledné době ani sdílet nebude.
To ještě zesílí, až se naplní principy Lisabonské smlouvy týkající se většinového hlasování a přesunu kompetencí na nevolené orgány EU. Zejména v posledních týdnech a měsících finanční krize jsme svědky toho, jak každému státu je košile vlastních voličů bližší než evropský kabát. Intervence státu do ekonomiky směřují k přilákání bankovních vkladů ze sousedních zemí tím, že vláda přijme garanci za vklady vyšší, než mají sousedé, a parazituje tak na strachu občanů o úspory. Množí se pokusy vytrhnout regulaci bankovnictví z rukou zemím, jako je Česko, kde banky nemají díky zodpovědné regulaci potíže a mají dost likvidity, a svěřit ji dohledu v zemi hlavní mateřské banky, která má potíže a má zájem stahovat co nejvíce peněz ze své české dcery, čímž sice pomůže sobě, ale uškodí české ekonomice.
Potom najdou podporu pro jedno či druhé odvětví v zemi, což samozřejmě deformuje společný trh a znevýhodňuje ty, kteří se chovají čestně. Země, které mají energetiku založenou na bezemisních technologiích, jako jsou jaderné a vodní elektrárny, silou tlačí klimatický balíček, který zpoplatní emise, protože jim přinese nezaslouženou rentu vyplácenou daňovými poplatníky ze zemí, kde v elektrárnách spalují uhlí.
Rozšíření většinového hlasování v EU a s tím spojený přenos kompetencí tohle prosazování zájmů usnadní. Daní pak bude narůstání rivality mezi členskými zeměmi Unie a uvnitř nich budou posilovat extrémistická politická hnutí, jejichž program se bude opírat o rostoucí nedůvěru občanů k Bruselu. Lepši impulz pro posílení nacionalistických a protidemokratických hnutí těžko vymyslet.
Společenství založené před půlstoletím na sdílení společných hodnot se promění v seskupení, kde jsou důležité společné zájmy, které lze protlačit silou kvalifikované většiny na úkor frustrované menšiny. Jestli je tohle směřování k evropské integraci a k posílení mírové spolupráce mezi evropskými národy, tak nás potěš pánbůh. Zarytí Evropané to asi neuslyší moc rádi, ale je to právě Václav Klaus, který jim svým odporem k Lisabonu chrání krk a bojuje za jejich ideály.
