Nejnavštěvovanější výstavou loňského roku byla přehlídka Františka Skály v Galerii Rudolfinum, kterou za dvanáct týdnů zhlédlo přes čtyřicet tisíc lidí. Několik dní před ukončením se dokonce venku před Rudolfinem tvořily fronty čekajících návštěvníků. Petr Nedoma stojí v čele galerie od jejího vzniku v roce 1994. Za tu dobu se mu podařilo vybudovat výstavní instituci, která v České republice prakticky nemá konkurenci. On sám v tom však vidí spíše handicap.
Do 24. dubna se v Galerii Rudolfinum koná výstava pozapomenutého malíře Aléna Diviše. Při úvodní tiskové konferenci jste se zmínil o plánu uspořádat v rámci doprovodného programu výstavy návštěvu věznice La Santé. Můžete vysvětlit, jak to vzniklo a proč to nakonec nevyšlo?
Snažíme se nesvazovat sebe samé nějakými formálními ohledy. Jestliže jedním z podstatných iniciačních momentů v životě Aléna Diviše byl nezasloužený pobyt v pařížské věznici La Santé, tak z toho automaticky vznikl nápad: pojeďme se tam podívat. Kolega Vomáčka, který má na starosti doprovodné programy, o to požádal francouzské ministerstvo vnitra, které věznici opečovává. Oni odepsali, a to trošku žertuji, že jedině s platným rozsudkem. Zkrátka ta věznice je stále užívána, a tudíž návštěva není možná. Proč bychom to ale nezkusili? Když to nevyšlo, domluvili jsme si alespoň návštěvu Pankráce.
V současné době pořádáte tři výstavy do roka. Je to hodně, nebo málo?
Vychází to z finančních možností. V roce 2000 jsme dělali šest výstav. Od roku 1994 do roku 2003 jsme od ministerstva kultury dostávali nominálně stále stejný příspěvek. Připočtěte si k tomu inflaci a zjistíte, jakou hodnotu ten příspěvek v roce 2003 měl. Když jsem si v roce 2003 postěžoval, ministerstvo zareagovalo tím, že mi to ještě o milion a půl snížilo. (Roční příspěvek od státu dnes činí 6,5 milionu korun - poznámka autora.) Můj roční rozpočet odpovídá přibližně rozpočtu na jednu výstavu v galeriích na Západě. Uvedu jeden příklad: v Kunsthaus Zürich teď probíhá výstava Monetovy zahrady. Výstava, upřímně řečeno, nic moc. Ale jenom její pojištění stálo dva miliony eur. To je něco, o čem já nemohu ani uvažovat. Jestliže vůbec realizujeme svůj program, a dokonce mezinárodní program, je to mnohdy na hranici zázraku, jak to celé ufinancujeme.
Čím to, že s výjimkou mediálních partnerů nemáte většinou žádné sponzory?
Neznám větší marnost na světě než obcházet šéfy velkých firem a shánět peníze. Výsledek je většinou nula celá nula. Sponzoring u nás firmy chápou jen jako jinou formu reklamy, nikoliv jako podporu kultury ve smyslu donátorství. Oni nechtějí podporovat kulturu, ale jenom sami sebe. Když se podaří nějakého sponzora sehnat, je to spíše náhoda. Kultura je pro firmy čím dál tím méně zajímavá. Když už něco podpoří, pak většinou charitu, zdravotnictví nebo sport. Druhým důvodem, proč sponzorství kultury v Česku příliš nefunguje, je, že tady skoro neexistují hlavní stany firem. Jsou to všechno pobočky poboček, dcery dcer, v podstatě malé firmičky, což znamená, že mají ve srovnání s centrálami na tyto účely k dispozici strašně málo peněz. Další věcí je samozřejmě chování státu. I když ministerstvo kultury má neustále plná ústa vícezdrojového financování kultury, z peněz, které získám, si stát okamžitě vezme 35 procent.
Loni navštívilo Galerii Rudolfinum 77,5 tisíce návštěvníků. Je to přiměřený počet?
Je to nejvíc, co jsme zatím měli. Standardně se návštěvnost pohybuje přibližně mezi 60 až 70 tisíci. Chtěl bych ale zdůraznit, že u nás je tento výsledek doložitelný výjezdy z počítače v pokladně. Protože máme vždy jen jednu výstavu, takže si návštěvník nekupuje lístek na dvě, tři výstavy současně, není možné s těmi čísly jakkoliv kouzlit. Všechna srovnání počtů návštěvníků považuji za velmi ošidná a moc bych se touto cestou nepouštěl. Musím nicméně říct, že obecný zájem o kulturu podle mě roste a že celkový počet návštěvníků, kteří chodí do galerií, fakticky stoupá. Nemohu to ale doložit tvrdými čísly.
Máte v Praze vůbec nějakou konkurenci? Poznáte, že někde jinde je nějaká atraktivní výstava, protože k vám přijde méně lidí?
Já bych byl strašně rád, kdyby v Praze byla větší konkurence, a vysvětlím, z jakého důvodu. Budova Rudolfina je historický dům s dřevěnými stropy, tudíž nemohu například pořádat sochařské výstavy. Kdyby tady byla instituce schopná se jich ujmout, kolegiálně a rád bych jí předával všechny nabídky na sochařské výstavy, které dostávám. Určitým konkurentem - vlastně spíše kolegou, který mi pomáhá, protože já to chápu jako pomoc a ne jako konkurenci - je Galerie hlavního města Prahy. Vzájemně se v dobrém slova smyslu vykrýváme: co neudělám já, udělají oni, a co neudělají oni, udělám já. Díky tomu nabízíme divákům rozšířený kontext. Když totiž uvidí jen jedinou výstavu bez jakýchkoliv dalších souvislostí, řekne jim méně, než když zhlédnou pět obdobných výstav na příbuzné téma. Jestli si budeme nebo nebudeme brát návštěvníky, to mi nepřipadá tolik důležité. Pro mě je zajímavý poučený divák nebo divák, který má chuť se něco dozvědět, protože ten se většinou vrátí. Náhodný divák, který přijde jen proto, že o tom psali v Blesku, pro mě zas tak důležitý není.
Střídáte divácky atraktivní výstavy, které lákají davy, s akcemi řekněme spíše pro minoritní publikum. Je to záměrné?
Myslím, že výstavy, které méně „uspějí“, jsou někdy důležitější než ty hodně populární. Jde spíše o to, že pouze některé akce dokážou vyvolat tu vibraci v davu, kdy pak do galerie běží i lidé, kteří by normálně nepřišli. Teď trošku s nadsázkou: každý ředitel galerie má sen a ten sen se jmenuje fronta u pokladny. Fronta u pokladny galerie je v našem prostředí v podstatě situací z říše snů. Samozřejmě, že je pro mě lepší, když je o výstavu velký zájem, nebudu tvrdit, že to tak není. Na druhou stranu, není to nejdůležitější kritérium.
Zmýlil jste se někdy v odhadu návštěvnosti?
Ano, třeba u Františka Skály jsem předpokládal polovičku. Věděl jsem, že to bude úspěšná výstava, ale že to bude nejnavštěvovanější výstava roku, jsem opravdu nečekal.
V jakém časovém předstihu plánujete program? Teď řešíte výstavy pro rok 2006, nebo 2007?
Začínám řešit rok 2008. Rok 2007 je už přecpaný a trochu si nevím rady, jak to tam udělám. Těch výstav je víc, než kolik jsme schopni pořádat. My jsme asi jako jediná česká galerie v situaci, kdy nám ze zahraničí jezdí nabízet výstavy. Jestliže mi sem ředitelka agentury Magnum přijede z Paříže osobně nabídnout výstavu…
… tak vy určitě řeknete: Milá dámo, lituji, ale mám plno.
A to jsem přesně udělal.
Odmítl jste Magnum?!
Ano, odmítl, protože ta výstava se mi prostě nezdála být dost dobrá. Jsme na tom sice relativně dobře, ale že bychom v povědomí Evropy byli na špici, to skutečně nejsme. A je si třeba uvědomit, že vstupem do Evropské unie se pro nás nesmírně ztížily podmínky. V tu chvíli jsme začali být považováni za rovnocenné partnery, a tudíž na nás byla nasazena podstatně tvrdší kritéria. K tomu se přidávají ještě předsudky - my jsme ti špinavci z východu, kteří se někam najednou cpou a kterým je třeba dát velmi jasně najevo, kde je jejich místo. Teď jsem se s tím setkal ve Švýcarsku téměř nepokrytě.
Nakolik se vám daří uskutečňovat své plány?
Před nedávnem jsem si znovu četl koncepci galerie, kterou jsem předkládal při konkurzu v roce 1993, a až na jednu věc ji doposud mohu klidně položit na stůl. Stále platí. Jsem si vědom, že jsem dostal příležitost, jakou nedostal žádný český historik umění po celé 20. století. Stručně řečeno: Nedomo, tady máš barák a nějaké peníze - moc jich sice není, ale ty si už určitě nějak poradíš - a dělej si, co chceš. Mně to připadá jako zázrak a skutečně děkuji Bohu, že jsem tuto příležitost dostal, a velmi si jí vážím. To je také důvod, proč jsem pod tím podepsaný tak „nahlas“. Chci nést plnou odpovědnost za všechno, co tady dělám, a nechci se schovávat za nějaké vědecké rady, komise, grémia a kolektivní orgány.
Petr Nedoma (54)
Historik umění Petr Nedoma stojí v čele Galerie Rudolfinum od jejího vzniku. Za jedenáct let galerie pod jeho vedením uspořádala přes čtyřicet výstav moderního a současného umění. Jako jedna z mála českých výstavních síní je schopna pořádat i přehlídky zahraničního umění. K nejvýznamnějším patřily výstavy fotografií Cindy Shermanové a Nan Goldingové, soch Louise Bourgeoise nebo výstavy věnované současné čínské malbě a fotografii. Z českého umění stojí za zmínku objevné retrospektivy Františka Drtikola a Josefa Váchala.
