Ani šest let od vstupu do EU se Čechům nedaří prosazovat své zájmy v Bruselu efektivně
Její jméno se v tisku naposledy objevilo před volbami v roce 2006. Vzbudila rozruch svým článkem uveřejněným v deníku MF DNES, v němž analyzovala programy politických stran v oblasti boje s korupcí. Našince nepřekvapí, že její závěry nebyly pro partaje příliš lichotivé. Avšak kvůli tomu, že byla evropskou úřednicí a pod textem chyběl dovětek, že článek vystihuje pouze soukromý názor autora, dostala od svého zaměstnavatele důtku. Karolína Kottová dnes pracuje v kabinetu eurokomisařky pro vnitřní věci Cecilie Malmströmové, kde má na starost vedle resortní agendy také energetiku, dopravu, životní prostředí a klimatické změny. Na její dveře ťukají nejrůznější lobbisté, kteří se snaží ovlivnit rozhodnutí největší unijní instituce. Při zmínce o korupci v řadách Evropské komise však Kottová jen nevěřícně kroutí hlavou a dodává, že v Bruselu na rozdíl od Česka fungují jiné standardy a lobbing tam není synonymem korupce.
EURO: Jak si Češi stojí v obhajobě zájmů v Bruselu? KOTTOVÁ: Když se s námi partneři dostanou na substantivní téma a probírá se například konkrétní návrh, tak se s Čechy lze dohodnout. Problém však způsobuje něco jiného. Často jsou naše postupy blokovány z ideologických důvodů typu „EU je něco špatného“, „EU je nutné zlo“. Ustálila se u nás rétorika, že tomu Bruselu je třeba pořádně ukázat. V unii přece jsme. Je to podobně paradoxní, jako kdybychom odmítali globalizaci a říkali, že se nám nelíbí.
EURO: Z unie se ale dá vystoupit… KOTTOVÁ: Jsme uprostřed Evropy. A i kdybychom v unii nebyli, stejně by naším zájmem a zájmem českých firem bylo sladit se s pravidly panujícími na vnitřním trhu, abychom tam mohli prodávat naše výrobky. Proto bychom se měli oprostit od ideologie a pokusit se jednat konstruktivně.
EURO: Politici a úředníci rádi používají slovo „konstruktivně“. Co tím myslíte konkrétně? KOTTOVÁ: Musíme mít čitelné zájmy, aby partneři věděli, co chceme. Často se totiž stává, že říkáme neustále ne, ale ostatní se ptají po důvodech našeho nesouhlasu. Dostane se jim stručné odpovědi: „Prostě ne!“ Vzpomínám si na jednání během českého předsednictví EU o klimaticko-energetickém balíčku se Svazem průmyslu a dopravy. Tehdy jsem pracovala na úřadu vlády. Definovala se pravidla týkající se emisních povolenek. Snažili jsme se konzultovat věci stejně, jako to dělali Poláci nebo Italové, abychom zjistili oblasti zájmu domácího průmyslu a nešli byznysu zbytečně „po krku“. Tehdy jsem se setkala s tvrzením: „Ten balíček je špatný a je potřeba ho shodit ze stolu.“ Tato pozice se později dokonce stala oficiálním stanoviskem ministerstva průmyslu a obchodu. Bylo pro mě šokující, když jsem si srovnávala materiály, které měli Němci a Poláci a na druhé straně ty z Prahy.
EURO: Jak by měli Češi postupovat, aby na unijním kolbišti něco vybojovali? KOTTOVÁ: V EU se nezastaví projednávání podobně velkých věcí jako například klimaticko-energetický balíček. Můžeme do Bruselu ale přijet třeba s tím, že náš papírenský průmysl nebude moci utratit za ekologicky šetrné technologie více než určitou částku. S tím můžeme oslovit Poláky, Němce i Evropskou komisi. Řekneme, že je to pro nás až do roku 2015 neprůchodné, že investice jsou nákladné a navrhneme pro partnery přijatelný kompromis. Velmi dlouho nám trvalo, než jsme se k podobným pozicím prokousali. A zpravidla už bylo pozdě.
EURO: Vnímáte nějaké posuny jednotlivých českých vlád v přístupu k Bruselu? KOTTOVÁ: Při jednáních s partnery je lepší, pokud máme vládu s jasným politickým mandátem. I sebelepší úřednický kabinet nebude mít sílu pustit se do zásadních negociací. Bude vždy přiškrcen zleva i zprava, což bylo ostatně vidět.
EURO: Projevilo se to nějak konkrétně za ministerského předsedy
Fischera?
KOTTOVÁ: Jakkoli byl Jan Fischer šikovný a vše se naučil rychle, bylo znát, že jde o technickou vládu. Když se setkáte například s italským premiérem Silviem Berlusconim a patříte do jeho politické rodiny, tak vás poplácá po zádech a řekne: „Ty jsi náš brácha, máme oba automobilový průmysl v potížích, ať si naši lidé spolu sednou a věc proberou.“ Osobní vazby na těch nejvyšších politických úrovních skutečně fungují. Ti lidé spolu nemusejí vždy souhlasit, ale je mezi nimi větší respekt a více si naslouchají. Před každou Evropskou radou se odděleně setkávají předsedové vlád, kteří patří do socialistického, konzervativního a liberálního tábora. Podobné pracovní obědy nebo večeře se konají den před zasedáním Evropské rady. Ne vždy se sejdou všichni, ale je vytvořen prostor pro to, aby se premiéři pobavili o ak-
tuálních tématech. Být součástí takového klubu má bezesporu své výhody.
EURO: Jaké konkrétní výhody máte na mysli? KOTTOVÁ: Pokud se premiér pravidelně setkává se svými evropskými kolegy a sdílí s nimi vyargumentované a čitelné pozice, které se v čase příliš nemění, může leccos ovlivnit. Všichni dobře víme, že jednotlivé evropské země bývají na některé otázky citlivé. V případě Dánska je to například oblast vnitřních věcí a justice. U Britů a Němců jsou to finanční záležitosti a rozpočet. Tyto vlády daná témata trvale promítají do svých pozic. Partneři tomu rozumějí a vědí, že na návrh ve zmíněných oblastech mohou očekávat dánské, britské a německé reakce.
EURO: A jaké citlivé oblasti jsou charakteristické pro Česko po šesti letech v EU? KOTTOVÁ: To není jasné. Na jedné straně razíme tvrdou liberální linii například v obchodní politice a na druhé straně otálíme s legislativou, která liberalizuje energetický či dopravní trh. Trvá nám velmi dlouho, než si vůbec nějakou pozici vytvoříme, a obvykle i přesto není jasné, co je náš dlouhodobý zájem. Často se mění. Mnoho zemí si takováto témata definovala, včetně například Maďarska, pro které je jasnou prioritou zemědělství.
EURO: Kdo to v Bruselu „hraje“ z menších členských zemí nejlépe? KOTTOVÁ: Myslím si, že bychom se mohli mnoho naučit od Holanďanů. Jsou aktivní v Evropském parlamentu i Radě ministrů a mají fungující stálé zastoupení. Tradičně liberální Holanďané například neříkají ne finanční regulaci v EU. Trvají však důsledně na její hospodárnosti. EURO: Jak jsou na tom Slováci, kteří odmítli finanční pomoc Řecku? KOTTOVÁ: To je v Bruselu samozřejmě vnímáno negativně. Slovensko si je toho dobře vědomo. A jejich téma? Rétorika o škodlivosti Bruselu se mezi tamní politickou elitou ani ve společnosti příliš neusadila. Díky tomu se nevyhranili ideologicky. Jejich zájmy navíc odpovídají velikosti Slovenska.
EURO: Mojmír Hampl z České národní banky nedávno prohlásil, že eurooptimista je člověk s nedostatkem informací. Souhlasila byste s touto definicí? KOTTOVÁ: Ne. Tak tomu rozhodně není.
EURO: Jste sama eurooptimistka? KOTTOVÁ: Ano, jinak bych nepracovala v Evropské komisi. Jsem přesvědčena, že evropský projekt má smysl. Realita je taková, že kolem sebe máme obchodní partnery typu USA, Brazílie, Indie a Číny. Máme-li mít ve světě nějaký hlas, tak jedině prostřednictvím velikého evropského trhu. Samozřejmě se nesmíme ztratit v detailech, legislativních sporech a kompetenčních hádkách mezi unií a členskými státy. Smyslem EU je, že se členství všem vyplatí. Stane-li se EU globálním lídrem, zajistíme si tak nové pracovní příležitosti a investice.
EURO: Určitě si pamatujete na počátek finanční krize, která se z USA přelila do Evropy a kvůli níž některé členské země EU okamžitě přijaly ochranářská opatření. To příliš nepřipomínalo evropskou solidaritu… KOTTOVÁ: To byla do značné míry populistická reakce. Najednou vznikla potřeba koordinace. A to se nakonec podařilo. Během českého předsednictví v únoru 2009 k tomu byla svolána zvláštní Evropská rada, aby se nastavila pravidla, která zabrání porušování vnitřního trhu. Musí platit, že pokud se zachrání automobilka v Německu, tak to zároveň nesmí položit výrobce vozů v Itálii.
EURO: Pracovala jste v české exekutivě. Nyní jste evropskou úřednicí. Podporují Češi doma Čechy v Bruselu? KOTTOVÁ: U nás funguje praxe, že pokud někoho neznám, tak ho nepodpořím, i když o něm mohu mít dobré reference. A to je chyba. To by Francouzi nikdy neudělali. Podporují soukmenovce zevnitř evropských institucí a vůbec jim nevadí, že se nejedná o zaměstnance ministerstva v Paříži. Měli bychom se snažit zmapovat, kdo, kde a jak pracuje. Pokud si bude stálé zastoupení při EU vést například seznam lidí, kteří rozumějí obchodu, může tuto informaci využít při sestavování kabinetů jednotlivých komisařů. Vláda ze seznamu vybere tři nejlepší kandidáty a ministr průmyslu zavolá eurokomisaři Karlovi de Guchtovi. Řekneme mu, že bychom rádi do jeho týmu prosadili Čecha výměnou za Belgičana, který by se uplatnil v kabinetu českého eurokomisaře.
EURO: Dnes taková praxe není?
KOTTOVÁ: Ne. Dělají to všichni okolo nás. Češi v institucích postupují v ka-
riérním žebříčku po vlastní ose.
EURO: Zeptám se provokativně. Proč se Česku vyplatí mít v týmu komisařky pro vnitřní věci vlastního člověka? KOTTOVÁ: Protože vedle zmíněné agendy mám na starost telekomunikaci, dopravu, energetiku a životní prostředí. Připravuji v těchto oblastech pro svou komisařku pozice, jež hájí na jednání eurokomisařského kolegia. Kdykoli nějaký komisař předloží legislativní návrh ve zmíněných oblastech, připravuji komisařce argumenty pro a proti. Jinými slovy mám za úkol zformovat to, co si komisařka myslí. Je běžné, že nám poskytují informace zástupci byznysu. V žádném případě to ale pro nás není zavazující.
EURO: Jak se lobuje v Bruselu? KOTTOVÁ: Člověku, který má rozhodovací pravomoc, se poskytnou informace o tom, jak se na to dívá ten či onen hráč na trhu, jenž bude navrhovanými legislativními změnami ovlivněn. Komise není vševědoucí a stává se, že si něco vyhodnotí špatně.
EURO: Může komisař zablokovat iniciativu jiného kolegy? KOTTOVÁ: Samozřejmě. Neprobíhá to ale fyzicky na zasedání komisařů. Takové věci se řeší na úrovni kabinetů.
(Vyjádřené postoje jsou osobním názorem Karolíny Kottové – pozn. red.)
