ČESKO VERSUS UNIE Není lobbing jako lobbing. Zatímco v Česku si tuto činnost většina lidí spojuje s korupcí, v Unii se jedná o téměř prestižní činnost. Lobbování v Evropské unii je prý jiná záležitost, než v Česku. Toto tvrzení zaznívá s železnou pravidelností během každého rozhovoru s libovolným zástupcem konzultantské firmy působící v Bruselu.
ČESKO VERSUS UNIE Není lobbing jako lobbing. Zatímco v Česku si tuto činnost většina lidí spojuje s korupcí, v Unii se jedná o téměř prestižní činnost.
Lobbování v Evropské unii je prý jiná záležitost, než v Česku. Toto tvrzení zaznívá s železnou pravidelností během každého rozhovoru s libovolným zástupcem konzultantské firmy působící v Bruselu. A není divu - vždyť zatímco v tomto centru evropského dění je povolání lobbisty považováno za vysoce prestižní a výběrové, našinec by všechnu podobnou sběř nejraději preventivně šoupnul za mříže. Čím to?
Unie, stejně jako například Spojené státy, svazuje tuto profesi a činnost řadou omezení, lobbisté jsou pod ostrou kontrolou veřejného mínění, a jejich působení tak má jasně dané meze. V Bruselu je pověst lobbisty vše - žádný úředník nebo politik si nepřeje být byť jen vzdáleně spojován s firmou či jedincem pochybné pověsti. I například dárky nad několik desítek eur jsou tabu. Lobbuje se prostřednictvím co nejlepší a nejdůraznější prezentace klientova názoru. Zodpovědným úředníkům jsou předkládány průzkumy dopadu jejich nařízení, prezentují se nevýhody, jaké bude třeba určitá zelená legislativa mít na zaměstnanost, ekonomický růst. A v Česku?
Ať už jde o „pět českých na stole“ nebo o jiný případ, vždy je pojem lobbista spojován s korupcí. Zodpovědné osoby mlží, veřejnost nicméně jejich jednání čte jasně. S tím souvisí jeden zajímavý fakt - Česká republika je jedinou evropskou zemí, která dosud nepředložila nebo neschválila rozumnou normu regulující tuto profesi.
Loňský návrh, vycházející z německé praxe, poslanci shodili ze stolu. Ale ještě jednou srovnávejme s okolním světem. Aféra amerického lobbisty Abramoffa vedla k razantnímu zpřísnění pravidel. Unie v reakci na tuto aféru a pod tlakem řady nevládních organizací sleduje podobný cíl. Česká politická elita však jakékoliv aféry podobného typu řeší po svém. Lobbing podle ní neexistuje, ergo jej není nutné regulovat.
Vtipně pak působí výsledky loňského průzkumu agentury Factum Invenio pro agenturu Donath-Burson-Marsteller mezi zhruba dvěma tisícovkami politiků. Výsledek? „Ano, lobbisté by nám měli sdělovat, pro koho pracují. Ale sdělovat to veřejnosti už považujeme za naprosto zbytečné,“ míní politici.
Samozřejmě, pravidla chování, povinná registrace nebo vykazování příjmů a výdajů jsou všechno nástroje, které lze obejít a porušit. Ani američtí, ani evropští lobbisté nejsou svatí a příklady hříšníků by se našly. To je ale, s prominutím, jen velmi chabý argument pro to, aby se lobbování neřešilo v Česku vůbec. Mimochodem, sousední Slovensko zavedlo lobbing jako registrovanou živnost s poměrně jasnými pravidly.
