Vůbec se nezměnili – pořád stejně hluční a plní sebedůvěry, pokud to chcete charakterizovat vlídně. Oproti dobám, kdy ropa byla vysoko, ubylo Rusů, a naopak přibylo Orientálců, zvláště Číňanů. Stejně jako v Praze chodí jako myšky po skupinách a všude a všechno fotí.
Jelikož jsem si památkovou turistiku odbyl už před lety a nehodlám snášet čtyřicetistupňové vedro uprostřed davů, natož pak čekání ve frontách, beru s velkým povděkem letošní volbu klidného spočinutí v opravdu odlehlé venkovské usedlosti.
„La Conca“, jak se ten na týden pronajatý, pět set let starý domek, jmenuje, totiž leží tři kilometry po prašné cestě od městečka Sansepolcro v kopcích nad údolím horního toky Tibery, těsně na hranici východního Toskánska s Umbrií.
Agropoetika
Má ten „agriturismo“ něco do sebe, v tomhle konkrétním provedení zvlášť. Rodina, u které bydlíme, třicet let postupně skupovala lesy a polnosti včetně starých domů, které postupně opravili a dnes je pronajímají. Přestože mají dohromady tři sta hektarů v nadmořské výšce od čtyř set padesáti až po tisíc metrů nad mořem, nejsou to žádní latifundisté, celá rodina majetek spravuje sama a pracují od rána do večera.
Muži udržují nemovitosti, obdělávají pole s vojtěškou a ječmenem, ošetřují olivovníky a opravují patnáct kilometrů plotů. Celý areál je totiž oplocený a ještě vnitřně rozdělený na sérii obor s divokými prasaty, daňky, muflony, srnci a vysokou. Každé tři měsíce přeženou zvěř z jedné obory do druhé a nechají les odpočinout, a podrost zregenerovat.
Chovají také jezdecké koně a plavý dobytek zdejšího plemene Chianina. Jeho maso je vysoce ceněné, oproti „generickému“ hovězímu stojí dvojnásobek. Jenže správná bistecca Fiorentina, tedy půl až sedmisetgramový t-bone připravený na grilu, jenom potřený olivovým olejem, a ochucený rozmarýnem, se z ničeho než z dobře vyzrálého kusu Chianiny dělat nesmí.
Protože do celého areálu vede pouze jedna přístupová cesta s automatickými bránami na klíček, nikde se nezamyká, ani v obchodě a kanceláři
Matka s dcerou provozují kancelář, starají se o turisty a malý obchod se zdejšími produkty. Víno mají od příbuzného z údolí (Merlot, Sangiovese a kupáže), ale olivový olej je vlastní, stejně jako med, uzeniny, omáčky s lanýži, hřiby a v sezóně zvěřina.
Pozemek je tak velký, že má čtyři značené turistické trasy různého stupně obtížnosti, můžete tady pozorovat zvěř z vyhlídkových věží, plavat, rybařit, jezdit na koni, horském kole, a bohužel (jediná výtka) také na terénním motocyklu.
Protože do celého areálu vede pouze jedna přístupová cesta s automatickými bránami na klíček, nikde se nezamyká, ani v obchodě a kanceláři. Při plném obsazení se do pěti od sebe vzdálených usedlostí vejde tak padesát lidí, kteří mohou být hyperaktivní, aniž by se (s výjimkou těch motocyklů) jakkoli rušili, anebo jenom číst, psát, či nechat jen tak běžet čas daleko od hlučícího davu, přemýšlet a vzpomínat.
Zemřel mi tento týden v pouhých třiapadesáti letech spolužák a starý kamarád, Michal Větrovský, bankéř a finančník, s nímž jsem absolvoval gympl, vysokou, vojnu a spoustu velkolepých historek. Nebudu na jeho pohřbu, o to víc na něj myslím, protože vím, že by se mu tady líbilo. Cestu sem najdeš snadno, a nemůžeš jí minout, Míšo – zdejší adresa je Località Paradiso 16.
Čtěte další komentáře autora:
A co medúzy, Františku, štípou? Řecko před referendem
