Loď jménem Mayflower letos v červnu přeplula Atlantik. Podruhé. První Mayflower tuhle odvážnou cestu podnikla před 402 lety, když vezla Otce poutníky z anglického Southamptonu do Ameriky. Dřevěná galeona se po dobu dvou měsíců sunula rychlostí šesti kilometrů v hodině a přepravovala celkem 102 cestujících a 30 členů posádky. Mayflower 400 z dílny společnosti IBM a výzkumné neziskovky ProMare, nazvaná dle výročí cesty své předkyně, s ní má společného maximálně tak to, že obě lze považovat za lodě.
Mayflower 400 měří na délku 15,2 metru a vedle hlavní paluby má po stranách dvě menší. Pluje více než třikrát tak rychleji co její jmenovkyně a neveze… vůbec nikoho. Její elektromotory na solární pohon běží samy a za virtuálním kormidlem sedí umělá inteligence.
Jedná se o podobný systém jako u samořízených aut. Jeho základ tvoří šestice kamer po obvodu plavidla doplněná o 45 senzorů, které počítači podávají informace o okolí. Podle nich se pak algoritmus rozhoduje, kudy se ,koráb‘ vydá. Dokáže se například vyhnout bouřím, k dispozici má palubní radar, GPS navigaci či měřiče hloubky vody.
Jenže to mají i běžné lodě, a stejně nemohou plout bez dobrého kapitána. Ten umělý se proto učil plavidlo řídit na 400 petabytech dat, přičemž podle popisu IBM jeho systém pracuje na základě programovacích podmínek if/then a modelů strojového učení rozpoznávajících vzorce, kteréžto schopnosti umělá inteligence ještě dále rozvíjí. Dle inženýrů se algoritmus dokáže poučit z následků svých rozhodnutí, odhadovat pravděpodobnou budoucnost podle vlastních zkušeností a využívat nabyté znalosti v praxi. Také umí v reálném čase zpracovávat mnohem více vstupů, než kolik jich svými smysly pojme člověk.
„Toto je velká příležitost pro test integrace AI/ML a deterministického rozhodování založeného na pravidlech. Spojení palubního počítače Mayflower s pobřežím je pomalé, takže všechna rozhodnutí se musí učinit na palubě. Existují symbiotické vztahy, které umožňují lodi fungovat na moři nezávisle, a sice školení modelu umělé inteligence, systémová integrace a provozní COLREGy,“ uvedl Rob High z IBM.
Prostor pro zlepšení
Inženýři kapitána cvičili například k tomu, aby se dokázal vyhnout jiné lodi, ztracenému kontejneru anebo plovoucím odpadkům. Překonal tak bez posádky a bez nenapravitelné úhony 3349 mil na moři. Přes všechen trénink ale Mayflower nakonec za svým cílem zaostala.
Vyplula večer před Filipojakubskou nocí, tedy 29. dubna, z Plymouthu a o tři týdny později měla s velkou slávou dorazit do amerického hlavního města. Na širém moři ji však potkaly technické problémy, a tak to musela vzít přes kanadský přístav Halifax, kde se nechala od lidských mechaniků opravit.
IBM detaily neuveřejnila, ale pravděpodobně se jednalo o podobné potíže, které se vyskytly i v rámci prvního pokusu o samořízenou loď, jenž proběhl před rokem. Tehdy se vyčerpal lodní generátor, neboť jedna z jeho součástek se zkrátka rozbila na kusy. Následkem toho začalo plavidlo zpomalovat, až se nakonec zastavilo úplně, protože software si s problémem nevěděl rady. Inženýři se (ne zcela úspěšně) snažili vyvinout systém, který tomu předejde, celý další rok.
Obě společnosti už teď však plánují, jak by mohly Mayflower 400 dále vylepšovat, než vyšlou technologicky špičkové plavidlo na jeho další pouť. Hlavním smyslem atlantského výletu totiž bylo vychytat co nejvíc much před tím, než se pustí do výzkumu klimatu a oceánografie v nebezpečných oblastech nebo místech, kde by měla lidská posádka problém se zásobováním. Přesně pro tyto účely totiž byla stvořena především.
