PODNIKATELSKÉ KRACHY 90. LET Škoda Plzeň, ČKD a Poldi. Tyto tři průmyslové kolosy vynesly v devadesátých letech na výsluní jména tří manažerů - Lubomíra Soudka, Jiřího Marouška a Vladimíra Stehlíka. Stali se symboly své doby. Po jejich rychlém vzestupu však následoval neméně rychlý pád.
PODNIKATELSKÉ KRACHY 90. LET Škoda Plzeň, ČKD a Poldi. Tyto tři průmyslové kolosy vynesly v devadesátých letech na výsluní jména tří manažerů - Lubomíra Soudka, Jiřího Marouška a Vladimíra Stehlíka. Stali se symboly své doby. Po jejich rychlém vzestupu však následoval neméně rychlý pád. Jak dostat průmyslový gigant na lopatky? Své o tom vědí bývalí „kapitáni průmyslu“ z devadesátých let. Lubomír Soudek zatočil s plzeňskou Škodovkou, Jiří Maroušek zase s ČKD. Privatizace na dluh stejně jako megalomanské rozšiřování impéria a ne zrovna výhodné zakázky firmy totálně vyčerpaly. Navíc se v obou případech objevila i podezření z nekalé činnosti. Oba manažeři však v očích státních zástupců a soudů obstáli a dnes mají čistý štít. Stejný manažerský recept použili i Vladimír a Marko Stehlíkovi v kladenské Poldi. Ti však na výsledek soudního jednání teprve čekají. LUBOMÍR SOUDEK Báňský inženýr Lubomír Soudek, rodák z Ostravy, do sametového listopadu řediteloval textilku Elitex. Ředitelem ještě státního podniku Škoda se stal v roce 1990. Po roce byl odvolán. Na podzim 1992 ale zprivatizovala Škodu Plzeň jeho společnost NERo a Soudek byl zpátky. Tehdy stála Škodovka na pokraji krachu. Soudek v roli jejího generálního ředitele a předsedy představenstva plzeňský gigant vzkřísil. Výrazně tomu napomohly úvěry od bank, přišly nové zakázky. Soudek, který za své manažerské dovednosti dostal v roce 1995 titul Manažer roku, postupně nakupoval další akvizice - Liaz, Tatru. Opět s mohutnou podporou bankovních úvěrů. Export firmy, která v roce 1993 vyvážela zboží za necelé tři miliardy korun, představoval čtyři roky poté 17 miliard. Škodovka se stala Exportérem roku. Podle ekonomů však zakázky nebyly ziskové. Pak už přicházela jedna rána za druhou. V roce 1998 byla Škodovka už podruhé hluboko v červených číslech. Nebyly peníze na splácení úvěrů a banky ztratily trpělivost. O rok později musí Soudek z plzeňské Škodovky pryč. Za koncernem zůstávají několikamiliardové pohledávky. V roce 2000 přišlo obvinění z nezákonných finančních transakcí. Šlo o údajně nevýhodné úvěry z prostředků Škody Plzeň pro Soudkovu firmu NERo (ta vlastnila 23procentní podíl na plzeňském koncernu). Půjčky v letech 1995 až 1996 měly dosáhnout 300 milionů korun. Soudní proces v této kauze skončil v roce 2003. Soudek z něho vyšel očištěn. Soudkovy soukromé firmy skončily neslavně. První šla do konkursu NERo -na podzim roku 1999. Řízení skončila na přelomu loňského a letošního roku. Vyrovnání dopadlo pro věřitele špatně - za tisícikorunovou pohledávku dostali 11 korun. V březnu 2001 zbankrotovala firma Abram, v níž byl Soudek spoluvlastníkem. V květnu téhož roku vyhlásil soud konkurz na majetek další Soudkovy společnosti NERO (není totožná s NERo). Letos v březnu skončila v úpadku firma Skywalker, kterou bývalý plzeňský boss založil v roce 1999 po odchodu ze Škodovky. Pětadvacet věřitelů po ní požaduje přibližně 60 milionů korun. Další podnikatelské aktivity už Lubomír Soudek nevyvíjí. JIŘÍ MAROUŠEK Nižborský rodák Jiří Maroušek zastával v předlistopadovém Československu řadu významných funkcí ve strojírenských podnicích. Do ČKD přišel v roce 1994. Jeho firma Inpro získala kontrolní balík akcií ČKD. Tehdy výroba kolosu téměř stála. Hlavní dceřinky byly na pokraji konkurzu a zadluženost převyšovala roční produkci firmy. Začala restrukturalizace ČKD, přišla výroba novinek. Společnost produkovala tramvaje a vozy pro metro, vyráběl se prototyp rychlovlaku pro koridor. Také Maroušek začal nakupovat další firmy. Patřila k nim zadlužená Vagonka Studénka, DAKO Třemošnice či Carborundum Electrite. V roce 1996 se holding propadl do miliardové ztráty, o dva roky později to už byly dvě miliardy. V počátku Marouškova působení vykazovalo ČKD zisk, na konci nebylo na výplaty. Po pěti letech svého působení musel Maroušek své království opustit. Po jeho odchodu zůstaly holdingu dluhy téměř devět miliard korun. V roce 2000 strávil Maroušek několik týdnů ve vazbě. Důvod? Jeho Inpro získalo akcie ČKD od státu s tím, že pokud je někdy prodá se ziskem, přeplatek vrátí do státní kasy. O tři roky později skutečně přes dvanáct procent akcií za více než dvojnásobek kupní ceny firma Inpro prodala. Stát však ostrouhal. Maroušek totiž zapojil do transakce prostředníka, který předložil smlouvu na předkupní právo. Přirozeně za stejnou částku, za kterou je při privatizaci prodával stát. Policii se nepodařilo prokázat, že jde o podvod, a stát přišel o čtvrt miliardy. Inpro mělo také inkasovat půl miliardy korun za fiktivní správu akcií dceřiných firem ČKD a poskytování služeb. Vloni v létě navrhli policisté obžalovat Marouška a jeho společníky z podvodu. Už na podzim státní zástupkyně trestní stíhání zastavila a její rozhodnutí potvrdilo letos na jaře nejvyšší státní zastupitelství. Neprokázalo se, že by se obvinění dopustili trestného činu. Valná hromada společnosti Inpro rozhodla vloni o likvidaci. Maroušek není podle dostupných údajů z obchodního rejstříku nadále činný v podnikání. VLADIMÍR STEHLÍK**
Architekt Vladimír Stehlík byl podnikatel opravdu všestranný a diverzifikoval podnikatelská rizika do nejrůznějších oblastí. Ještě před kladenskou Poldi ovládl rožmitálské Agrostrojírny, výrobnu nábytku, pilu ve Věšíně, Zbrojovku v Březnici či hotel v Rožmitále. Jeho Bohemia Art vlastnila vedle Poldovky dýhárnu v Kralupech nad Vltavou nebo uměleckoprůmyslové ateliéry v Roudnici nad Labem.
O tom, že největší tuzemskou ocelárnu koupí otec Vladimír a syn Marko Stehlíkovi, se rozhodlo v roce 1993. Slíbili za ni 1,7 miliardy, které jim půjčila Komerční banka. V roce 1996, kdy Stehlík úvěr nesplácel, se sen o přeměně architekta v ocelářského magnáta rozplynul. Vladimír i Marko Stehlíkovi skončili na několik měsíců ve vazbě pro neplacení sociálního pojištění a daní z mezd svých zaměstnanců. Škoda činila 25 milionů korun. Ocelárny pak utrpěly ztrátu 67 milionů korun za bezúročné půjčky poskytnuté Stehlíkově firmě Bohemia Art. Dalších 113 milionů představovala škoda vzniklá kvůli neoprávněnému vkladu majetku oceláren do nově založené Poldi Steel. Státní zastupitelství předalo po sedmiletém vyšetřování kauzu soudu letos na jaře. Oběma Stehlíkům hrozí až 12 let vězení. Jednání komplikuje také zdravotní stav obou obviněných. Marko Stehlík prodal podíl v Poldi po propuštění z vazby v roce 1996 společnosti ProWin. Z oceláren začal mizet majetek za miliony a představitelé ProWinu byli stíháni za vytunelování Poldovky. Před několika týdny vrátil soud jejich případ k došetření.
Vladimír Stehlík žije v domku v Bilichově nedaleko Slaného. Občas funguje jako stavební dozor. Marko Stehlík, který se prý „zasloužil“ o krach kladenských oceláren mnohem více než jeho otec, trpí roztroušenou sklerózou a je v invalidním důchodu.
