„Jako mladá holka jsem chodila na jejich koncerty a teď jsem toho všeho součástí,“ říká s pokorou Black Angelika, které by úřednickou minulost tipoval jen málokdo. Na rozhovor přichází v teniskách a mikině, ze které ji vykukují výrazná tetování.
* Práce ve státní správě s sebou nese různé benefity. Nechybí ti dnes vizitka státní úřednice, jisté živobytí a pravidelný režim?
Nechybí. Naštěstí jsem neměla pracovní dobu od devíti do pěti. Pracovala jsem jako ředitelka kabinetu ministra, což znamenalo, že jeho program byl automaticky i programem mým. Pracovali jsme sedm dní v týdnu v kuse, bylo-li potřeba, a prakticky neustále jsme byli na cestách. Byla to zajímavá a náročná etapa a zároveň skvělá zkušenost. Časem mi ale začalo vadit, že nemůžu být úplně sama sebou a projevovat všechny své názory. Naopak, vyžaduje se skoro bezmezná loajalita. Spoustu věcí rozhoduje partaj ministra a čas od času musíš udělat i něco proti svému přesvědčení. Na prahu třicítky jsem došla k názoru, že tohle už v životě nechci, a státní správu jsem opustila. Dnes už věci proti svému gustu nedělám, cítím se svobodná a zodpovědná sama za sebe. Dřív jsem si myslela, že budu šťastná jako součást systému ve státní správě. Tedy ve světě, který má jasně stanovená pravidla, benefity i mantinely.
* Opustila jsi pozici, která by pro řadu lidí znamenala třeba i profesní vrchol. Co ti na to řekli nejbližší?
Rodiče mě celý život podporovali. Přáli si, abych vystudovala vysokou školu a budovala kariéru. Ostatně asi všichni rodiče bývají pyšní na to, když vidí, že se jejich děti někam dostaly a jsou z nich třeba generální ředitelé. Takže moje rozhodnutí máma v první fázi obrečela. Ani pro mě to nebylo jednoduché. Dumala jsem, jestli jsem udělala správně, a půl roku jsem se z toho rozhodnutí vzpamatovávala. Naštěstí jsem si na funkcích, vizitkách a útulných kancelářích nikdy moc nezakládala. Nakonec se kombinace byznysu a koníčku ukázala jako ideální řešení. Jsem šťastná, že jsem definitivně vyměnila lodičky za tenisky.
* V klubech jsi začala hrát společně s raperem Maniakem poměrně nedávno. Pamatuješ si, jaké to poprvé bylo vyměnit ministerstvo za pódium?
První hraní bylo fantastické. Hráli jsme s Maniakem v Brně. Bylo zrovna léto a město pořádalo venkovní akci přímo před Janáčkovým divadlem. Pod pódiem stály asi dva tisíce lidí a já jsem byla na začátku strašně nervózní. Nakonec to ze mě rychle opadlo a publikum reagovalo úžasně. Měla jsem radost z toho, že hraní naplňuje mě i všechny přítomné. Byla to euforie, která trvá dodnes.
* Představ si, že je šest ráno. Klub se zavírá, návštěvníky pomalu střídají uklízečky. Podle čeho zhodnotíš, že jsi podala dobrý výkon?
Vždycky s Maniakem hodnotíme naše vystoupení na škále od jedné do desíti. Já říkám třeba šest a on mi oponuje s tím, že to bylo minimálně na osm a půl z deseti. Takže jsem asi ta kritičtější. Dýdžejské výkony jsou u mě hodně o momentálním psychickém rozpoložení. Obecně ale platí, že když je na našem koncertu plný klub, je to vždycky lepší. Na druhé straně Maniak je typ interpreta, který dokáže udělat show v po strop zaplněném Roxy i v malém klubu s deseti lidmi na place. Má na to velmi zvláštní talent.
* Pamatuju si doby, kdy dýdžejové nosili trička s nápisy „DJ není jukebox“. Snažíš se lidem rozšiřovat hudební přehled, nebo hraješ de facto na přání?
Pořád se bavím hledáním nové hudby a vybírám si z ní to, co bych mohla lidem zahrát. Pro to, aby se daná skladba dostala do mého playlistu pro lidi, musí splňovat dvě kritéria. Musí mít dobrý beat a musí mi umět vyvolat husí kůži. Občas to lidem trochu trvá, než se chytí. A pokud se náhodou nechytí, oživím mix třeba starších věcí od Queenů nebo Dizzeeho Rascala.
* Co je pro tebe meta v dýdžejingu?
Dělám to z prostého důvodu, baví mě to. Dostala jsem se k tomu vlastně náhodou a nemám žádný dopředu stanovený plán. Neberu to tak, že bych si říkala, že za pět let budu vyhrávat soutěže v zahraničí. Nechci tlačit na pilu. Mou hlavní ambicí je posouvat se po technické stránce a začít hudbu vnímat i jinak než z perspektivy mixážního pultu. Začala jsem se učit hrát na piano.
* Na hudební scéně jsi jediná dýdžejka, která objíždí koncerty s raperem. Jak se cítíš v maskulinním prostředí?
Mentálně se cítím dobře, protože jsem si vždycky rozuměla víc s kluky. Respekt jsem si vydobyla poměrně rychle, takže je to asi oboustranné. Kryla jsem záda legendárním PSH, Sergei Barracuda mě vzal na turné a zahrála jsem si i s Milion+. Neplácáme se pořád po zádech, ale občas se po show navzájem pochválíme.
* Ve světě se stal rap důležitý, jako kdysi býval rock. V žebříčku nejhranějších skladeb jsou v USA Kendrick Lamar, Gucci Mane, Cardi B, Drake i Post Malone, v Česku rap v rádiích nedominuje. Naučili jsme se ho brát jako seriózní žánr?
Rap si pozici buduje a ušel už nějakou cestu. Ve srovnání s tím, co bylo před deseti lety, se dnes už dá rapem slušně vydělávat. Pro to, aby se interpret dokázal dobře uživit, musí fanouškům umět poskytnout jakýsi kompaktní balíček se samotnou hudbou, koncerty a merchandisingem. Zdaleka neplatí, že stačí vydat desku a užívat si slávy. Jenom z koncertů žít nemůžete, pokud nejste na tour celoročně.
* Do Česka zatím nejezdí příliš koncertovat ani velké žánrové hvězdy. Třeba Eminem loni odmítl poměrně štědrou nabídku
* Igora Rattaje na vystoupení na festivalu Aerodrome. Čím si to vysvětluješ?
Za vším hledejme ekonomické důvody. Promotéři si dokážou jednoduše spočítat, že trendy interpret typu Lil Pumpa jim O2 Arenu asi nevyprodá. Praha zkrátka není Berlín a české publikum miluje spíše lokální interprety, třeba Leoše Mareše. U něj je míra rizika minimální a nikdo se nemusí bát, že by aréna zela prázdnotou.
* K rapu patří poměrně neortodoxní móda. Jakou roli hraje pro tebe?
Když jsem se musela „navlíknout“ do šatů, byla jsem celá nesvá. Celý život jsem se zajímala o úplně jinou módu. Dnes můžu být daleko svobodnější. Když mě uvidíš na pódiu oblečenou jako „kanárka“ s kroužkem v nose, můžeš si být stoprocentně jistý, že mě stejně oblečenou potkáš po cestě na nákup. Nehledě na to, že rap a móda k sobě patří. Nestačí mít jenom talent. Interpret by měl nabízet něco navíc, ideálně synergii charismatu a stylu.
* Když si člověk prolistuje tvůj Instagram a fotky z koncertů, všimne si, že máš obzvlášť oblíbenou jednu ikonickou italskou značku.
Gucci! Když jsem se ptala na Instagramu na tři věci, které mě definují, dominovala právě tato značka. Dlouho jsem nosila v hlavě myšlenku, jak toho využít pro dobrou věc. Nakonec jsem jednu ze svých mikin od Gucciho vydražila pro účely dobročinné organizace Chance4Children. Ta stojí například za projektem Doktor Klaun, kdy děti chodí bavit do nemocnic slavné osobnosti. Mě zaujala hlavně myšlenka propojení dětí z dětských domovů se seniory z pečovatelských domů. Dětem rozdají Chance4Children tablety, na kterých seniorům pouštějí písničky a ukazují videa, které neviděli třeba třicet let. Technologie úžasně sbližují a pomáhají mazat generační rozdíly. Mrzí mě, že víc lidí ze scény neprodává třeba svůj merchandising pro dobročinné účely. Všichni rapují o tom, jak jedou „ballin“, vydělávají „rakety“, přitom by nebylo vůbec na škodu spojit své fanoušky a dát třeba jedno procento z limitované edice mikin na dobrou věc.
* Netajíš se tím, že jsi věřící. Kdy ses k víře dostala?
Až ve třiceti letech. Rodiče byli sice pokřtění a táta pocházel ze Slovenska, kde jsou lidé spjatí s vírou mnohem více. Stala se bohužel smutná událost, táta se doma zastřelil. V tu chvíli se v člověku smíchají deprese a zvláštní pocity. Hledáte odpovědi na otázky, na které odpovědi skoro neexistují. Cítila jsem, že to, co mě drží nad vodou, je víra, aniž bych v tu chvíli věděla, že to víra je. Společně se sestrou jsme vyhledaly faráře Jakuba Berku, který shodou okolností oddával její kamarádku. Najednou jsme stály v kostele v Nebušicích a pak už to šlo rychle. Katecheze, křest, biřmování.
* Nekřižují se babičky v kostele, když přijde potetovaná dívka na bohoslužbu?
U nás na faře v Nebušicích chodí kromě babiček do kostela i mladí. Předsudky tam neexistují, jelikož na ně v kostele není prostor ani čas. Naopak jestli mě něco v souvislosti s vírou a naším kostelem mrzí, tak je to fakt, že jsem tam dlouho nebyla.
* Daří se ti tedy skloubit víru se zdánlivě nezřízeným rapovým životem?
Nebudu lhát, stoprocentně to ruku v ruce nejde. Ale beru to tak, že rap je hlavně můj koníček, není to úplně hlavní náplň mého života. Takže pokud je člověk rozumný, lze s vírou kombinovat ledacos. Nejsem úplně ortodoxní věřící, v Bibli si nelistuji každý den a nedělní mše i kvůli hraní nestíhám. Víra pro mě znamená především přirozenou životní cestu a duševní hygienu. I proto jsem v kontaktu s farářem Berkou, který mě k víře přivedl. Bavíme se o životě a čas od času ho požádám také o svatou zpověď.
* Máš jako podnikatelka a věřící holka z rapové scény z něčeho strach?
Jednu dobu jsem se bála smrti a samoty, ale vývojem jsem se bát přestala. Strach tě omezuje ve vztazích, životě i profesi. Když se ti podaří přijmout sebe sama, strach se dost možná rozplyne. ¶
Kde se jí nejlépe hraje?
1. Festival Zámostí Třebíč je město, kde žije legendární americký raper Afua hlavně se tam koná tato party. Podobnou akci byste v jiném koutu republiky hledali marně.
2. Fléda Brněnský klub je domovskou půdou rapera Maniaka. Koncerty na Flédě mají i proto neopakovatelnou atmosféru.
3. Papírna V Plzni je skvělá komunita fanoušků a tamní klub číslo jedna je větší hipsteřina než Kreuzberg. Hrála jsem tam už několikrát a pokaždé se ráda vracím. Black Angelika a klíčoví interpreti
Diana Ross Po roce 1989 si rodiče koupili jako jedni z prvních hi-fivěž a spoustu cédéček ze Západu. Byla mezi nimi Madonna i George Michael, ale mě fascinovala hlavně Diana Ross. Hrála mi doma každou sobotu k úklidu.
Bedřich Smetana Co by to bylo za žebříček bez klasiky? I Bedřich Smetana mi připomíná dětství. Pamatuju si dobu, kdy mě hlídala babička, která poslouchala Český rozhlas. Když zazněla znělka, kterou byl Vyšehrad, první symfonická báseň z cyklu Má vlast, byla to láska na první poslech.
EPMD Když jsem začala poslouchat rap, bylo všude už hodně komerce, Puff Diddy i Notorious Big dělali hudbu do rádií. Kdežto EPMD, to byl pro mě ryzí underground. Erick Sermon a PMD definovali v této kapele rapovou syrovost.
O autorovi| Vladan Vaněk @kendrick_vladan
