Po více než dvou letech se české bankovnictví opět stalo námětem článků na prvních stránkách deníků. Tuto diskusi sleduji se zájmem, a protože se můj názor mnohdy liší od pohledu nejčastěji prezentovaného, dovolil bych si upozornit na některé zajímavosti.
Hlavním tématem dneška se staly potíže největších tuzemských bank. Problémy, o kterých novinové komentáře hovoří, je možné rozdělit do tří základních skupin: privatizace, dramatický pokles cen akcií a narůstající problémy s nesplácenými úvěry.
Pokud jde o privatizaci bank, má se všeobecně za to, že prodej státního podílu přinese do státní pokladny tolik potřebnou hotovost. Obávám se, bohužel, že výsledek bude zcela opačný. Jsem přesvědčen, že diskuse o prodeji bank se nebude odehrávat v rovině toho, kolik za své akcie stát utrží, ale v rovině za kolik desítek miliard ztrátových aktiv bude muset vláda převzít záruku.
Z čeho vycházím? Jako příklad použiji Komerční banku, která (podle vlastních informací) vykazuje více než sedmdesát miliard klasifikovaných úvěrů. Významná část z toho jsou úvěry ztrátové. Oproti těmto úvěrům má banka vytvořeno přibližně čtyřiadvacet miliard korun rezerv. Prostým porovnáním těchto čísel zjistíme, že bance chybí k pokrytí svých problémů více než čtyřicet miliard korun. A to nehovoříme o potenciálních rezervách na přibližně 160 miliard dnes standardních úvěrů. Pokud by se jen pět procent z těchto úvěrů ukázalo jako špatné, znamená to potřebu dalších osmi miliard korun rezerv.
Vím, že nelze tento stav pouze matematicky porovnávat například s nedávným prodejem Agrobanky, nicméně - Agrobanka měla (podle údajů České národní banky) ke dni zavedení nucené správy ztrátu osm miliard korun. Za prodej její lepší části zaplatila Česká národní banka kupujícímu prémií ve výši dvacet miliard korun. Centrální banka totiž jako součást dohody upsala v nové bance dvě procenta základního jmění a za každou z deseti jednomilionových akcií, které koupila, zaplatila dvě miliardy korun. Ztrátu České národní banky z půjček, poskytnutých ztrátové části Agrobanky, lze zatím jen obtížně vyčíslit. I když předpokládám, že prodej velkých bank bude proveden méně nevýhodně, faktem přesto zůstává, že např. Komerční banka, která je přibližně šestkrát větší než Agrobanka, má také přibližně šestkrát větší finanční problémy. Očekávat z prodeje banky v takovém stavu pozitivní finanční tok, je tedy pro mne teorií z říše snů. Situace České spořitelny je naneštěstí velmi obdobná.
Pokud jde o druhý okruh diskutovaných problémů - pokles cen akcií, dozvěděli jsme se od nejvyšších manažerů obou bank, že se jedná o spekulace zahraničních subjektů, které souvisejí s blížící se privatizací. Bylo by asi naivní očekávat od představitelů obou bank ochotu připustit, že trh pouze reálně ocenil stav, v jakém se banky nacházejí.
Je velmi obtížné uvěřit, že by jakýkoliv zahraniční investor nejprve nakoupil mnoho set tisíc kusů akcií, v cenách pětinásobně vyšších, než jsou ty dnešní, a pak tyto akcie denně prodával na trhu za pětinu pořizovací ceny. To vše po dobu několika týdnů, přičemž by denně inkasoval ztrátu ve výši desítek milionů korun, a to bez sebemenší jistoty, kdy k privatizaci dojde, zda se cena prodávaného podílu bude odvíjet od ceny burzovní, a především bez špetky jistoty, že právě on bude tím, kdo banku získá. Nedokážu si představit vedení zahraniční banky, jak dává souhlas k takto hazardní operaci. Způsob, jak by ji vysvětlilo svým akcionářům, je pro mne opravdovou záhadou.
A to je zde další nelogičnost takového postupu. Prudký pokles cen akcií bank totiž vystrašil nejen jejich akcionáře, ale především jejich klienty. Logika toho, že nejprve za cenu vlastních ztrát snížím na trhu podíl subjektu, který kupuji, tím, že zmenším počet klientů, které obsluhuji a na kterých tedy vydělávám, je mi opravdu cizí.
Stručně a jasně: důvod propadu cen akcií je jednoznačný - investoři si uvědomili, jaké potíže mohou velké banky v blízké budoucnosti očekávat, a zachovali se podle toho.
Na závěr mi dovolte zamyšlení nad třetím okruhem problémů - kvalitou úvěrového portfolia. Stalo se obecným zvykem odůvodňovat špatnou kvalitu úvěrového portfolia velkých bank politickým tlakem, kterému měly být tyto banky na začátku 90. let vystaveny v souvislosti s privatizací. Přijmeme-li tento důvod, musíme si vzápětí položit logickou otázku - které banky byly pod tímto politickým tlakem? Odpověď je jednoduchá: Komerční banka, Investiční a Poštovní banka, Česká spořitelna a Československá obchodní banka.
Mohli by tedy propagátoři této teorie hodnověrně vysvětlit, proč Československá obchodní banka vykazuje rok co rok mnohamiliardové zisky? Proč neřeší stejné problémy jako ostatní banky? Vždyť ČSOB patřila státu snad nejvíce ze všech jmenovaných bank. V ní jediné má stát více než padesátiprocentní většinu a to z části reprezentovanou přímo Ministerstvem financí. Přesto ČSOB řeší pouze problémy spojené s nedobytnými pohledávkami po komunistické vládě a nikoli problémy špatných obchodů z počátku devadesátých let.
Nebyla snad ČSOB vystavena stejnému tlaku? Neměla snad pobočku v každém menším městě - pobočku, která potřebovala získávat nové klienty? Nepřicházeli do ní titíž podnikatelé s týmiž privatizačními záměry jako do ostatních bank? Proč je tedy ČSOB jedinou velkou bankou, která nikdy nemusela vyměnit své vedení, jedinou bankou, která nikdy nepožadovala peníze od státu na pokrytí vlastních chyb? Odpověď se zdá být jednoduchá: management této banky byl prostě schopnější. Dělal méně chyb, méně obchodů, které se později ukázaly jako omyl.
Mé názory mohou leckomu připadat jako velmi kontroverzní. Na tomto místě není možné podrobněji rozebírat jednotlivé problémy do detailů, zdůvodnit každé jednotlivé tvrzení. Přes některá zjednodušení však, bohužel, jde o realistický, snad až příliš otevřený pohled na současný stav českého bankovnictví.
