Předseda ČSSD Paroubek asi najde ve volbách dost hlasů pro sociální stát, který propaguje
Perex: Stalo se to v jedné televizní debatě. Snad aby uvolnil atmosféru, jal se „zelené“ poslankyni Kateřině Jacques vykat křestním jménem. A ona, mile se usmívajíc, ho pak oslovovala „pane Jiří“. Od té doby se takhle říká Jiřímu Paroubkovi v Lidovém domě, není-li zrovna přítomen. Nemá to totiž rád, anžto jako jiní „velcí šéfové“ má smysl pro legraci zejména tehdy, nedotýká-li se jeho osoby a lidí mu blízkých. Navíc je předsedou politické strany, která se značnou pravděpodobností zvítězí v květnových parlamentních volbách. A on, až sestoupí z volebních billboardů do Strakovy akademie, se stane předsedou vlády, jež nese břímě odpovědnosti za stát. Není to, vážení čtenáři, vlastně samo sebou, že v případě Jiřího Paroubka by měla jít každá legrace stranou?
Žel pro pana předsedu není tomu tak – a dokonce přičiněním jednoho z jeho nejvěrnějších, takto vedoucího sekce PR a marketingu ČSSD. Petr Dimun, jenž kdysi sloužil u pravicového ministra spravedlnosti Pavla Němce (US–DEU), chtěl nepochybně obhájit čest a důstojnost Paroubkovy rodiny, jenže se to jaksi nepovedlo.
„Ohrazujeme se proti dezinformacím bulvárních médií (Blesk, Aha! a MF Dnes), které se týkají sobotního křtu dcery Jiřího Paroubka. Jde o nechutný útok bulvárních médií na nejnižší pudy lidí,“ stálo v e-mailové demarši Lidového domu, rozeslané redakcím. „Oblečení včetně dětských bot, které měla na sobě dcera Jiřího Paroubka při křtu, byly darem kmotry Margarity Dellaporta právě pro tuto příležitost. Poukazovat na tomto příkladu na údajnou rozmařilost Jiřího Paroubka a jeho blízkých je nechutné. Vzhledem k míře nechutnosti útoků bulvárních médií upozorňujeme, že dalším darem kmotry ke křtu byl i krásný byzantský křížek.“
Nepřízeň médií
Křest dítěte je soukromá věc, ale nekonal se v tajnosti, nýbrž pod dohledem médií. Předseda ČSSD, jenž se před volbami prezentuje na způsob „táty českých pracujících“, nemohl nepočítat s tím, že botičky značky Dior (parafrázováno jeho slovy – kdo z nás je má?) a další luxusní součásti oblečení malé Margarity přejdou média bez povšimnutí a štiplavých poznámek. Nejsme na Slovensku, kde Paroubkův přítel a premiér Robert Fico zařídil takovou novelu tiskového zákona, že má od kdysi „nabroušených“ médií klid. Jsme v Čechách, a proto si Paroubkovi nenaklonili novináře ani Dimunem tlumočeným rozhodnutím, že „další dary, především oblečení a hračky, budou věnovány stejně jako peníze, získané za fotografie Margarity Paroubkové z porodnice, potřebným dětem“.
Pro Paroubka však představuje nepřehlédnutelná nepřízeň médií problém. Má svou přirozenou genezi. Čili není to žádné spiknutí proti Paroubkovi! Kořeny oné nepřízně nutno hledat v polistopadovém odchodu většiny střední a starší generace českých novinářů z oboru, v němž pak převážili mladí lidé názorově tíhnoucí doprava. Mnozí pak sice byli zklamáni „divokou transformací“ a krizí české pravice, ale „opozičněsmluvní“ komplot Miloše Zemana a Václava Klause a posléze Grossovo vládnutí jejich nedůvěru k ČSSD oživily. A co čert nechtěl! Když Paroubek na jaře 2005 převzal po Stanislavu Grossovi premiérské a posléze i stranické žezlo, příkop mezi médii a ČSSD ještě prohloubil. Čím? Býval sice stoupencem centristického „rakovnického proudu“ ve straně a přítelem jejího prvního polistopadového předsedy Jiřího Horáka, Čechoameričana značně liberálních názorů, ale svůj, pro většinu médií přijatelný image zničil tím, že ČSSD pod jeho žezlem začala ve sněmovně spolupracovat s KSČM, přestože ta byla před volbami 2006 v opozici a sociální demokraté naopak ve vládní koalici s lidovci a US-DEU.
Nepřiměřený příměr
Odciziv si liberální a pravicová média, Paroubek připravil nepochopitelně sám sebe a ČSSD i o spontánní podporu Práva, s vynecháním ortodoxně komunistických Haló novin jediného českého levicového deníku. Očekával od něj podporu bez výhrad. Emisaři Lidového domu ji chodili do redakce Práva vyžadovat natolik neodbytně, až se zatvrdila. Výsledkem bylo, že obsáhlých referátů o ČSSD a každém Paroubkově kroku v Právu výrazně ubylo. Nahradily je texty „méně vroucné“ a rozsahem úspornější. A v poslední době i nápadná pozornost k Zemanově Straně práv občanů – trucpodniku ČSSD. Lidový dům na situaci reaguje tím, že do Práva a dalších deníků zadává celostránkové placené inzeráty. Jejich efekt však stěží vyváží mnohamilionové částky, které taková inzerce spolkne. Podobně sisyfovskou snahou jsou pak tiskové zprávy, prohlášení a dementi, jimiž Lidový dům zasypává redakce. Paroubka, zdá se, zatím nenapadlo, že „méně bývá více“ a že by sobě a ČSSD posloužil, kdyby aparátu Lidového domu přikázal produkci tiskových zpráv omezit. Veřejnost se ostatně bez takového zpravodajství obejde, majíc k dispozici partajně nepřežvýkané informace odjinud.
Z přímých přenosů veřejnoprávní televize a rozhlasu se například 3. června 2006 několik hodin po uzavření volebních místností od Jiřího Paroubka dozvěděla, že „demokracie v této zemi utrpěla tvrdý zásah srovnatelný snad jen s únorem 1948 a jen s tím rozdílem, že hrozí modrá totalita. Pokud by občané uvěřili kampani ODS a jejím experimentům, jsou sami strůjci svého osudu a nelze nic namítat. Pokud volebního vítězství dosáhli nečestně, nemůžeme to v zájmu tohoto státu tolerovat,“ pravil rozrušený Paroubek. S nesportovním dovětkem, že vítězi voleb nepodá ruku. Paroubkovým příměrem volebního klimatu na jaře 2006 ke komunistickému únorovému puči 1948 byl tehdy kdekdo šokován. Prezident Václav Klaus obratem prohlásil, že jako hlava státu nedopustí, aby „demokracie a výsledky svobodných voleb byly pošlapány“ a aby „bylo hlasy voličů takto pohrdáno“.
Přítel Robert příkladem?
V červnových volbách 2006, lépe řečeno čtyři dny před nimi, však demokracie v této zemi opravdu utrpěla zásah. Nesrovnatelný sice s tím v únoru 1948, ale zásah zpochybňující výsledek voleb. V pondělí 29. května se indiskrecí několika poslanců ODS a KDU-ČSL, takto členů branného a bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny, dostala na veřejnost takzvaná Kubiceho zpráva o prorůstání organizovaného zločinu do politiky. Šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jan Kubice ji postoupil výboru v režimu zprávy důvěrné a dle nedávného verdiktu Vrchního soudu v Praze je z právního hlediska z obliga. Paroubek, jenž Kubiceho žaloval, se však chce odvolat do Štrasburku, protože trvá na tom, že mu byla způsobena vážná újma.
Možná ano, možná ne, ale téměř jistě byla způsobena tehdy vládní sociální demokracii! Proti nařčením v takzvané Kubiceho zprávě se čtyři dny před volbami ona ani osobně Paroubek neměli šanci se přiměřeně bránit, neřku-li její obsah věrohodně vyvrátit. Těžko soudit, kolik z oněch 163 648 hlasů, o které ČSSD skončila ve volbách druhá za ODS, padá na konto deziluze z „Kubiceho zprávy“. Nulový efekt na potenciální voliče ČSSD však určitě neměla. Zdůvodnivše to povinností informovat, takzvanou Kubiceho zprávu zveřejnila přední média. Nedivme se, že k nim od té doby Paroubek zaujímá superkritický, podezíravý, a k některým novinářům až nepřátelský postoj. Zatočí s nimi po volbách, bude-li mít příležitost a moc jako na Slovensku „přítel Robert“?
Paroubek versus Zeman
Z hlediska našeho zájmu o osobnost Jiřího Paroubka je však volební jaro 2006 zajímavé nikoli jen takzvanou Kubiceho zprávou. Šestého března vyšel tehdy v Právu článek Velká koalice by byla podvodem na voličích, spolupodepsaný dnes nepředstavitelnou dvojicí Jiří Paroubek a Miloš Zeman. „To nejtragičtější, co by se… mohlo stát, je případ, kdyby se obě strany spojily do velké koalice. Není většího omylu, kterého by se mohly… ČSSD a ODS dopustit. V takovém případě by se jim vládlo bezpochyby velice pohodlně.“ Ale „důsledkem by bylo faktické programové bezvládí, které by otevíralo prostor extremistům na obou okrajích politického spektra. Proto významnou roli bude hrát volební program, který bude jasný a zřetelný, který by nebyl rozmělněn programovými ústupky a shnilými kompromisy. Volby nevyhráváme pro to, abychom dosadili věrné straníky do rozhodujících pozic. Volby vyhráváme pro to, abychom prosadili zájmy našich voličů,“ zavázali se jménem ČSSD její tehdejší předseda Paroubek a bývalý předseda Zeman.
„Rozhodně se budeme snažit najít takové řešení, abychom se téhle variantě vyhnuli,“ pravil Paroubek letošního 3. ledna v televizním duelu s Mirkem Topolánkem. Při jiných příležitostech dodává, že kdyby po letošním 29. květnu volební výsledky jinou než velkou koalici neumožnily, asi „by u toho nebyl“. Třeba ne, ale třeba ano, jako málem po volbách 2006. Vyjednávání o vládě tehdy uvízla na mrtvém bodě a Paroubek o variantě velké koalice nakonec přece jen s Topolánkem vyjednával. Hájí se tím, že „patový“ výsledek voleb jednoho sta levicových ku jednomu stu středopravicových mandátů nastolil mimořádnou, téměř bezvýchodnou situaci. Už neříká, že k ní sám přispěl tím, že ačkoli ČSSD volby nevyhrála, licitoval ve snaze získat pro sebe premiérské křeslo. Zeman má však jasno. Paroubek porušil slib, který společně 6. března 2006 veřejnosti dali, a Zemana podrazil.
Zhruba rok nato se sice na chalupě bývalé Paroubkovy manželky sešli k pokusu o gentlemanský smír, ale ten vydržel jen krátce. Paroubek začal „dobrými radami“, vzkazovanými „důchodcem z Vysočiny“, ostentativně pohrdat. A Zeman proti němu zaktivizoval své věrné v ČSSD i mimo ni. Má se za to, že poslanci ČSSD Miloš Melčák a Michal Pohanka počátkem roku 2007 zběhli a umožnili vznik Topolánkovy vlády po konzultacích s Milošem Zemanem. Rok nato Zeman otevřeně podpořil prezidentskou kandidaturu Václava Klause. A Zemanův přítel Miroslav Šlouf pro Klause lobboval, přestože Paroubek a ČSSD chtěli na Hradě Jana Švejnara – či spíše natruc tomu. Poslední Zemanův kousek, jemuž Paroubek čelí, je založení Strany přátel občanů (SPO). Pokud by se SPO podařilo sebrat sociální demokracii drahocenných několik procent voličů, Paroubkova toužebná vidina, kterak coby příští premiér sestavuje vládu a zabydluje se ve Strakovce, by mohla vzít zasvé. Miloš Zeman přitom povede kandidátku SPO v témže Ústeckém kraji, v němž je lídrem sociálnědemokratické kandidátky Jiří Paroubek. Velmi prestižní Paroubek by asi těžce nesl, kdyby mu Zeman pokazil volební výsledek a třeba takový Michal Hašek či Bohuslav Sobotka dopadli ve „svých“ volebních krajích výrazně lépe než on v Ústeckém kraji.
Pragmatik
Jinak však není Paroubkovi – ostatně stejně jako předsedům jiných parlamentních stran – co závidět. Je lídrem ústecké krajské kandidátky a zároveň by měl jako lokomotiva táhnout „partaj“ v celostátním měřítku. Jedno i druhé si žádá své. Zatímco v kraji je Paroubek flexibilní, před tváří republiky musí být pevný jako žula a necouvnout ani o píď. Hezkým příkladem jeho flexibility je názor na těžební limity v severních Čechách.
Jiří Paroubek 8. února oznámil, že je osobně pro jejich prolomení, protože by to mělo zásadní dopad na snižování nezaměstnanosti v Ústeckém kraji a zároveň by to kladně ovlivnilo energetickou bezpečnost České republiky. O prolomení limitů by mělo rozhodovat krajské referendum, jehož uzákonění ČSSD prosazuje. „Jeho program bourat města a vesnice, odlesnit část Krušných hor, devastovat krajinu, pálit dalších čtyřicet let uhlí a vystavit obyvatelstvo Ústeckého kraje vyššímu znečištění jistě osloví ekologicky vnímavé voliče ČSSD,“ řekl na Paroubkovu adresu Martin Bursík, jenž kandiduje v Ústeckém kraji jako „jednička“ za Stranu zelených. Jenže vysoká nezaměstnanost je v kraji realitou a naděje, že by prolomením limitů těžby o něco poklesla, může být pro tamní voliče lákadlem. Paroubek jako pragmatik se specificky vyvinutým politickým čichem jim nabízí to, o čem si myslí, že zabere a přinese mu hlasy.
Karel Marx by zatleskal
Utáhnout jako „lokomotiva strany“ volební kampaň v celé republice, sestávající ze čtrnácti různorodých krajů, však předpokládá stylizovat se do jakéhosi jejich společného jmenovatele. V tomto případě jím je „personální unie“ osobnosti Paroubkovy a kolektivu ČSSD. Obří plakátovací plochy podél silnic už zabrala tvář Jiřího Paroubka, jenž „bojuje proti snížení mateřské“ a také „bojuje za vaše důchody“. A až se kampaň naplno rozběhne, bude bojovat ještě za kdekoho a kdeco. Nejen v Poslanecké sněmovně, ale i na jiných vhodných scénách však zároveň kolektivně bojuje sociální demokracie. Prosazuje vrácení mateřské na loňskou výši, takzvaný třináctý důchod, nemocenskou od prvního dne pracovní neschopnosti či zrušení poplatků ve zdravotnictví, i když z toho má ministr financí Eduard Janota preventivně kopřivku. A ODS, TOP 09 a zelení ve sněmovně obstruují, až se po třech marných týdnech a čtyřech schůzích raději rozchází.
Leč vraťme se k Jiřímu Paroubkovi. „Sociální demokracie vždy tvrdila, že člověk pro to, aby mohl uplatňovat svou skutečnou svobodu, nesmí být pauperizován,“ hřímá po marxisticku. A ujišťuje: „Není snahou sociální demokracie bez rozmyslu zadlužovat stát, naším cílem je zabránit propadu životní úrovně u širokých vrstev obyvatelstva a vrátit jim tím svobodu nakládat se svým životem bez hrozby nutnosti volit z důvodů ekonomického tlaku tak, jak by bez této hrozby nikdy nevolili.“ Socialisté jsou od toho socialisty, že mají socialistický program. Pro sociální stát, který Jiří Paroubek propaguje, asi najde ve volbách hlasů dost. Ten západoevropského typu je však společným dílem jak socialistů, tak křesťanských demokratů, a dokonce i liberálů. A svoboda v něm nenáleží pouze nepauperizovaným, jichž je i za hospodářské krize v západní Evropě a naštěstí také u nás většina. A není ani „poznanou nutností“ á la Karel Marx.
Média
Těžko soudit, kolik z hlasů, o které ČSSD skončila ve volbách 2006 druhá za ODS, padá na konto deziluze z „Kubiceho zprávy“.
Nulový efekt na potenciální voliče ČSSD určitě neměla.
Zdůvodnivše to povinností informovat, takzvanou Kubiceho zprávu zveřejnila přední média.
Nedivme se, že k nim od té doby Jiří Paroubek zaujímá superkritický, podezíravý, a k některým novinářům až nepřátelský postoj.
Zatočí s nimi po volbách, bude-li mít příležitost a moc, jako na Slovensku „přítel Robert“?
Flexibilita
Předsedovi ČSSD Jiřímu Paroubkovi není co závidět.
Je lídrem ústecké krajské kandidátky a zároveň by měl jako lokomotiva táhnout „partaj“ v celostátním měřítku.
Jedno i druhé si žádá své.
Zatímco v kraji je Paroubek flexibilní, před tváří republiky musí být pevný jako žula a necouvnout ani o píď.
Hezkým příkladem jeho flexibility je názor na těžební limity v severních Čechách.
Svoboda
Pro sociální stát, který Jiří Paroubek propaguje, asi najde ve volbách hlasů dost.
Ten západoevropského typu je však společným dílem jak socialistů, tak křesťanských demokratů, a dokonce i liberálů.
A svoboda v něm nenáleží pouze nepauperizovaným, jichž je i za hospodářské krize v západní Evropě a naštěstí také u nás většina.
A není ani „poznanou nutností“ á la Karel Marx.
