Vyšetřování českých bank je přelomové - poprvé proběhne podle evropského práva
Přední český bankéř píše e-mailovou zprávu šéfovi druhé tuzemské velké banky: Od příštího roku zvedáme poplatky na naše produkty. Toto je samozřejmě zcela smyšlená informace. Kdyby něco podobného existovalo a Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) by na to přišel, byl by to jasný důkaz bankovního kartelu. Podobná komunikace je nepřípustná. Bankéři by však byli padlí na hlavu, kdyby něco takového dopustili.
Antimonopolní úřad se tentokrát pustil do velmi náročného vyšetřování. Podobnou akci již ÚOHS podnikl v případě stavebních spořitelen a jeho loňské rozhodnutí o pokutě ve výši téměř půl miliardy korun bylo založené právě na skutečnosti, že spořitelny mezi sebou komunikovaly. Úřad však nemůže očekávat, že najde důkaz nějaké komunikace rovněž u bank. Nemluvě o tom, že zatím nebylo potvrzeno, zda výměna informací mezi stavebními spořitelnami skutečné spadá do kategorie „nepřípustných“.
Vyšetřování českých bank je svým způsobem přelomovou kauzou. České soutěžní právo je dnes harmonizováno s legislativou Evropské unie. ÚOHS by měl jednat v souladu s rozhodovací praxí Evropské komise jako antimonopolního orgánu unie. Klíčová je judikatura Evropského soudního dvora. Nic na tom nemění ani skutečnost, že ÚOHS jedná na základě příslušného českého zákona, nikoliv Smlouvy o Evropském společenství. Důvod je jednoduchý. „Nepředpokládá se, že by chování českých bank mělo dopad na obchod mezi členskými státy Evropské unie,“ říká Václav Šmejkal, výkonný ředitel České asociace pro soutěžní právo.
Žádné citlivé informace!
Zmíněný příklad mailové komunikace mezi bankéři by byl učebnicovým selháním, které těžko nastane. ÚOHS však může využít i další způsoby, jak doložit nepřípustné jednání bank. Pochopitelně v případě, že by podobné jednání existovalo, což banky rozhodně odmítají. Podívejme se na teoretické možnosti antimonopolního úřadu.
V zásadě existují dva scénáře, jak prokázat bankám vinu, konstatuje Kateřina Jandová z advokátní kanceláře Gleiss Lutz, která se specializuje na soutěžní právo. ÚOHS buď může doložit, že banky uzavřely zakázanou dohodu nebo při stanovení výšky poplatků postupovaly ve vzájemné shodě. Nebo může dojít k závěru, že banky společně dominují trhu a tohoto svého postavení zneužívají. Ani v jednom případě to čeští strážci hospodářské soutěže nebudou mít jednoduché.
U prvního scénáře - kartelu - je nutné ukázat hmatatelný důkaz, uvádí Roman Oleksik ze stejné právní kanceláře. Tím může být přímá dohoda mezi účastníky kartelu - třeba o cenách bankovních služeb. Pokud taková dohoda neexistuje, postačí výměna citlivých informací, která indikuje, že podobné poplatky jsou výsledkem jednání ve vzájemné shodě. U nebankovních subjektů to mohou být také informace o objemu výroby, nákladech. U finančních domů lze hledat podobné paralely. Podezřelá by samozřejmě byla výměna informací o cenové politice či přípravě nových produktů. Václav Šmejkal dodává, že nepřípustné jsou jakékoliv schůzky mezi konkurenty (v našem teoretickém případě tedy mezi bankéři), u nichž nelze věrohodně vysvětlit jejich smysl.
Podobná výše bankovních poplatků však sama o sobě nestačí k přijetí závěru, že banky jednají ve shodě, říká Roman Oleksik. Dokládá to na příkladu ze Slovenska. O obvinění stavebních spořitelen ze stanovení poplatků ve vzájemné shodě uvažoval tamní antimonopolní úřad, nakonec však vydal stanovisko, že podobná výše poplatků je spíše výsledkem struktury trhu než dohody o cenách.
Jak prokázat zneužití.
Lze nicméně předpokládat, že čeští bankéři nastavená pravidla hospodářské soutěže dobře znají. „Nedokážu si představit podobnou výměnu informací mezi bankami, které se perou o klienty,“ uvádí navíc Jandová. Pokud je její odhad správný, antimonopolní úřad by mohl jít spíše druhou cestou: prokazováním společného dominantního postavení bank. V tomto scénáři není nezbytný důkaz o vzájemné komunikaci mezi bankami. Jandová však dodává, že v takovém případě je nutné doložit dvě věci. Za prvé, že banky skutečně ono dominantní postavení mají, a za druhé, že tohoto postavení zneužívají. Nutná je tedy ekonomická analýza trhu, svědectví o tom, že jednání bank má skutečně nepříznivý dopad na trh. Antimonopolní úřad přitom musí počítat s tím, že banky zapojí týmy expertů, aby případně podobnou argumentaci rozbily na kousky.
Václav Šmejkal vysvětluje, jak je teoreticky možné dominantního postavení zneužít. Nepřípustné jsou nepřiměřeně vysoké či nízké ceny. Pokud by tedy antimonopolní úřad prokázal, že na bankovním trhu funguje oligopol, musel by následně také doložit, že poplatky, jež si příslušné banky účtují za jednotlivé produkty, jsou příliš vysoké a neodpovídají nákladům. Týdeník EURO má informace, že jako kontroverzní by se mohl jevit například poplatek za rušení účtu, neboť náklady jsou v tomto případě minimální.
Problémem by teoreticky mohlo být takzvané křížové financování. Zkoumají se totiž náklady u každého jednotlivého produktu. „Není možné, aby banka díky poplatkům za jedny produkty dotovala jiné produkty,“ vysvětluje Šmejkal. Napadnutelné by byly balíčky různých služeb, jež banky nabízejí , pokud by některé produkty z balíčků nenabízely samostatně, nebo by je nabízely jen za příliš vysokou cenu (což by zákazníky svádělo k pořízení celých balíčků).
Schůzky v hotelu Bristol.
Prokázat společné dominantní postavení na trhu se může zdát na první pohled snazší než doložit kartel, ve skutečnosti ale tomu tak není. „Případy, kdy se podařilo dokázat společné dominantní postavení, lze i v rámci Evropské unie spočítat na prstech jedné ruky,“ tvrdí Václav Šmejkal. U retailového bankovnictví by to mohl být takový malý zázrak. Kauzu odhaleného bankovního kartelu však Evropská unie dobře zná. Jde o proslulou aféru takzvaného lombardského klubu v Rakousku. Před necelými třemi roky Evropská komise udělila pokutu osmi rakouským bankám v celkové výši téměř 125 milionů eur za to, že společně dojednávaly výši úrokových měr u půjček i účtů a dalších poplatků. Světový tisk tehdy psal o „jedné z nejvíce šokujících konspirací“ při stanovování cen, jakou kdy odhalily bruselské autority (citace listu Financial Times z června 2002).
Z dnešního pohledu se tehdejší pokuta nejeví nijak překvapivá. Sehnat důkazní materiál bylo bezesporu mnohem jednodušší než v současné kauze českých bank (v níž je nutné počítat i s variantou, že o žádný kartel ve skutečnosti ani nejde). Zástupci rakouských finančních institucí se totiž v letech 1994 až 1998 pravidelně scházeli ve vídeňském hotelu Bristol, kde řešili i otázky cenové politiky. Pro Čechy může být zajímavé, že mezi potrestanými bankami byl také dnešní vlastník České spořitelny - rakouská Erste. (Se současnou kauzou v Česku to však nemá žádnou souvislost.)
Časy se mění.
Příběh lombardského klubu má ovšem své kořeny v době dávno předtím, než Rakousko vstoupilo do Evropské unie. Schůzky zástupců bank byly v rakouském poválečném systému považovány za standardní, a dokonce je iniciovala tamní centrální banka. Existence klubu bankéřů nikdy nebyla tajemstvím. Vše se ovšem změnilo ve chvíli, kdy se Rakousko stalo členem unie a přijalo její legislativu. Chyba byla v tom, že bankéři včas nezareagovali. „Rakušané si mysleli, že mohou klidně pokračovat dál,“ poznamenává jeden pražský právník.
Bruselští vyšetřovatelé vtrhli do kanceláří členů lombardského klubu v roce 1998. Tehdejší komisař pro hospodářskou soutěž Mario Monti se prezentoval jako nesmlouvavý bojovník za férové prostředí. Výjimky dle odvětví nepřipouštěl, nebo se tak alespoň tvářil. „Banky by neměly pochybovat o tom, že jsou subjektem konkurenčních pravidel Evropské unie stejně jako jakýkoliv jiný sektor,“ prohlásil. Monti na svém postu vydržel až do loňského roku, kdy ho vystřídala nizozemská komisařka Neelie Kroesová. Bude vhodné sledovat, do jaké míry půjde v Montiho stopách. Opakování rakouského případu však není příliš pravděpodobné. Kauza lombardského klubu totiž přispěla k vyšší ostražitosti evropských bankéřů.
Ostatně už v době, kdy Brusel vyšetřoval rakouské banky, zkoumal zároveň podezření i v dalších zemích. Výsledkem však nebyly pokuty. V roce 2001 například Evropská komise upustila od obvinění vůči bankám v Belgii, Finsku, Irsku, Nizozemsku a Portugalsku kvůli nepřípustnému stanovování poplatků při výměně valut.
Zdražování není nutné.
Zájemcům o to, jak se postupně vyvíjelo evropské právo v této oblasti, lze doporučit, aby šli ještě dále do minulosti. Klíčový byl například rozsudek Evropského soudního dvora z roku 1987. Ten schválil postup Evropské komise, která napadla doporučení Německého svazu pojišťoven majetku svým členům, aby jednotně výrazně zvyšovali ceny kvůli stabilizaci pojišťovacího trhu. Pojišťovny sice argumentovaly, že takový postup měl zlepšit poskytované služby a povzbudit trh, ale soud dospěl k závěru, že dohoda o jednotné výši pojistného není nutnou podmínkou k dosažení cíle.
A čím vším se stane zajímavé současné vyšetřování českých bank zdejším antimonopolním úřadem? Zatím je to mimo jiné medializace v době, kdy šéfovi ÚOHS Josefu Bednářovi brzy skončí funkční období. „Mediální pozornost by se měla dostávat až pravomocnému rozhodnutí,“ říká Václav Šmejkal. Antimonopolnímu úřadu obecně vytýká, že informuje i o nepravomocných verdiktech.
