Rozpaky nad přijetím jednotné měny trvají
Euro Velká Británie nikdy nepřijme, prohlásil rozhodně před několika týdny Minoru Harada, prezident evropské divize společnosti Honda, která zatím nepodnikla žádné přípravy na zánik britské libry. Tuto předpověď Hondy nesdílí Ford, jehož evropské a britské vedení svou firmu na příchod nové měny již připravilo.
Představitelé Hondy se na euro nechystají i přesto, že by to jejich výrobkům prospělo a vstup Británie do eurozóny podporují. „Pokaždé, když vidím kamión naložení našimi Hondami Civic, které odjíždějí do Evropy, zatrne mi,“ řekl nedávno Ken Keir, výkonný ředitel Honda UK deníku Daily Telegraph. Je to narážka na skutečnost, že Honda jen stěží dosahuje zisku, když vyrábí v librách a prodává v eurech. Harada tvrdí, že euro prospěje výrobcům především proto, že měnové pohyby budou ještě méně výrazné než dnes. „Ovšem pokud Británie vstoupí do eurozóny v přepočtu silnějším než 1,5 eura za libru,“ říká Harada, „britští výrobci budou mít těžký život. A to jsem ve výrazech velmi umírněný.“
Nejistota, kterou odhaluje odlišný přístup Fordu a Hondy přesně charakterizuje stav, v jakém se nachází Velká Británie ve věci jednotné evropské měny: nejednoznačnost vlády a politického vedení země dopadá až na nejnižší úrovně britského ekonomického provozu.
Brity ty má každá rád.
Přítomnost Britů v eurozóně si přejí jak Němci, tak Francouzi (EURO 46/2002). Němci především proto, aby britské hospodářství pomohlo nést zátěž, jaká nyní dopadá na ekonomiku německou. Francouzi pak proto, že Británie se s přijetím eura stane nezpochybnitelným členem evropského klubu, což pomůže Unii jako celku stát se vlivným světovým hráčem.
Tony Blair dobře ví, že má-li mít Velká Británie v Evropské unii hluboký vliv, musí euro přijmout. Na druhou stranu: je to přesně to, co Británie chce? „Nebude-li to v zájmu Velké Británie, jsem bez zaváhání připraven izolovat se od Evropy,“ pravil britský premiér před několika dny. K tomu jej ostatně v Británii vybízí řada lidí. Konzervativní poslanec Boris Johnson například prohlásil, že nejde ani tak o ekonomiku, jako o problém demokracie: „Jaký má smysl volit poslance, aby určili hladinu daní, když nemají žádnou moc, protože se rozhoduje ve Frankfurtu a v Bruselu?“
Zdá se ovšem, že Blairův kabinet se na podobnou kritiku připravil. Zatímco doposud podmiňoval uskutečnění referenda pouze splněním pěti ekonomických testů Gordona Browna, nyní Tony Blair říká, že o konání referenda rozhodne směr, jakým se vydá právě připravovaná Evropská ústava. Posun od ekonomických kritérií k politickým lze ostatně pozorovat z výpovědí i dalších labouristů. Například člen horní sněmovny za labouristickou stranu, Lord Hastings, ve veřejné debatě připustil, že pokud vláda euro nepřijme, „pak jen a pouze z politických důvodů“.
Ony „politické důvody“, o kterých mluví Lord Hastings, se týkají zahraničně politické situace, a především stavu Evropské unie a možností Velké Británie v jejím rámci. Jsou ovšem také analytici, kteří tvrdí, že labouristé referendum nevypíší z důvodů vnitropolitických. Jejich argument je následující: vláda labouristů je tak silná, že jí mohou ohrozit pouze dvě porážky: neúspěch vojenské mise v Iráku a prohrané referendum o jednotné měně euro. Bob Worcester, předseda Mori International, v Guardianu napsal, že Tony Blair nebude riskovat. Má prý informace, že labouristé vyhlásí referendum až po vyhraných volbách v roce 2005.
Královna úkolovala.
Těmto předpovědím se ale zdá odporovat ještě jedna zpráva: královna Alžběta II. ve svém tradičním podzimním parlamentním projevu řekla, že referendum zůstává jasným úkolem vlády pro příští rok – a že o přijetí, nebo nepřijetí jednotné evropské měny rozhodnou ekonomická kritéria Gordona Browna.
Pravdou je, že britský ministr financí vede souboj o euro jak na domácí, tak na evropské úrovni; snaží se především přesvědčit Evropskou komisi, aby přijala tři základní fiskální pravidla platná v Británii: rozpočtová pravidla se kontrolují nikoli v rámci jednoho finančního roku, ale v rámci celého ekonomického cyklu; výše akceptovatelného rozpočtového deficitu by se měla individuálně odvozovat od celkového státního dluhu; a vládní půjčky by měly být možné pouze na investice do veřejných služeb a do infrastruktury.
Některé bruselské zdroje uvádějí, že postoje Britů a Evropské komise v této věci se sbližují. Pascal Lamy, evropský komisař pro obchod, řekl Financial Times, že jakmile Británie přijme euro, „britská sofistikovaná monetární a fiskální politika by se mohla stát rámcem i pro EU“. Podobně se vyslovil v deníku Independent také bývalý francouzský premiér Alain Juppé. Země Evropské unie mají o systému nových měnových pravidel jednat na jaře 2003, právě v čase, kdy se Blairova vláda musí rozhodnout, zda referendum vyhlásí, nebo ne.
Brownovy testy.
Zatímco politický vývoj uvnitř Evropské unie má v poslední době jistý dynamismus (vzpomeňme na nečekaný útok předsedy Evropské komise Romana Prodiho na pravidla Paktu stability a růstu), osud Brownových ekonomických testů nepřestává na britské domácí půdě žít svým vlastním životem. Připomeňme si, jak Brownovy testy z roku 1997 znějí:
1. Jsou ekonomické cykly a ekonomické struktury Británie a eurozóny natolik kompatibilní, aby všechny ekonomiky mohly pohodlně žít podle jednotné úrokové míry?
2. Pokud se objeví potíže, je evropský ekonomický systém natolik flexibilní, aby se s nimi vyrovnal?
3. Bude přijetí eura pro Británii znamenat vyšší růst, stabilitu a trvalý nárůst pracovních míst?
4. Bude přijetí eura znamenat lepší podmínky pro zahraniční společnosti, které chtějí v Británii investovat a pracují podle dlouhodobých strategií?
5. Bude mít přijetí eura pozitivní dopad na britské společnosti, které poskytují finanční služby?
Jedni je vynášejí do nebes, jiní je neberou příliš vážně. Skepse, že nemohou být splněny, však den ode dne roste. Deník Daily Telegraph se na počátku listopadu zeptal předních ekonomů dvaadvaceti významných společností z londýnské City, zda budou příští rok všechny testy ministra financí splněny. Patnáct z nich řeklo ne (mezi nimi zástupci Citigroup, Merrill Lynch, HSBC, Barclays Capital, Lloyds TBS a další); čtyři odpověděli, že ano (JP Morgan, Morgan Stanley, NIESR a Deutsche Bank), a tři přiznali, že neví (Goldman Sachs, Abbey National, Lehman Brothers).
Většina z těch ekonomů, kteří v anketě odpověděli ne, navíc silně argumentovala proti euru tím, že povaha britské ekonomiky a britského obchodu je odlišná od poměrů, které převažují v ekonomikách kontinentálních: britská pracovní síla i marketingové produkty jsou prý o mnoho flexibilnější a velký poměr hypoték na domy činí Británii mnohem senzitivnější na pohyby úrokových sazeb. A navíc: od té doby, co byla zavedena Evropská měnová unie, jak inflace, tak nezaměstnanost byly v Británii menší než na kontinentě.
Další z dotázaných, Michael Saunders ze Citigroup, říká, že v City panuje podezření, že Gordon Brown vystavěl svých pět testů schválně natolik dvojznačně, aby vždycky mohl říci, že nebyly splněny z politických důvodů. Jsme znovu tam, kde jsme začali: u otázky, zda se Blairův kabinet rozhodne pro politická, anebo pro striktně ekonomická kritéria.
Když přehlédneme všechny dosud známé argumenty, zdá se, že blíže pravdě může být v tuto chvíli spíše vedení Hondy. Rozhodnout se na základě politických kritérií znamená pro Británii jistojistě vědět, že se Evropská unie nestane rozplizlým politickým tělesem, které by ostrovní zemi na cestě mezi Evropou a Amerikou zatáhlo do „staré evropské bramboračky“ (výraz jednoho komentátora Timesů) a zničilo třeba i výlučné vztahy Britů se Spojenými státy. Navíc je zřejmé, že ekonomická data jsou již několik let proti zrušení libry, a tudíž by ono politické rozhodnutí postavilo vládu proti velké části britského byznysu. Jak říká Philip Shaw ze společnosti Investec – „Pokud ministerstvo financí oznámí, že testy jsou splněny, bude to velký šok a investoři se pokusí protestovat útokem na euro a nasazením soutěživého kursu libry.“ Málo kdo ví lépe než spojenec City Gordon Brown, že londýnský finanční trh disponuje silou 500 miliard dolarů, které denně protečou účty zdejších finančních institucí.
Přijetí eura je pro Velkou Británii rozhodováním jiného druhu, než jaké povahy bylo dilema Holanďanů či Němců. Není divu, že Blairova vláda váhá. Není divu, že firmy, jako Honda a Ford, zatím hádají každá jinak.
