Bankéř roku 1999
Ne každý český finančník je tunelář, zvláště střední managment skrývá řadu schopných lidí
Česká republika je rájem tunelářů, slýcháme ze všech stran, často i od politických představitelů. Nejen kvůli vykrádání, ale také pro podnikatelskou naivitu a politický tlak na financování privatizace jsou dnes právě domácí banky ukázkou toho, j ak se peníze polostátních institucí většinou přelily do kapes podnikatelů a podvodníků. Na ztrátách českých peněžních ústavů se totiž podílejí obě tyto skupiny. Ne vše, co se nevrátilo, bylo čistým příspěvkem na zvýšení životní úrovně šikovného podv odníka. Některé peníze pomohly k rozvoji nových firem, bohužel většinou ne těch, které byly úvěrovány.
Je to podivná a nestandardní cesta. Stejně nestandardní bylo i chování českých bankéřů v uplynulých deseti letech. Příčin je celá řada. Nezkušenost, podléhání politickým tlakům, nedostatečná kontrola ze strany majitelů, návyky z minu lého režimu říkající, že některé firmy nelze neúvěrovat.
Málo se však hovoří ještě o jednom možném faktoru neutěšeného stavu páteřních bank našeho finančního sektoru. Jde o nedostatečné zadání manažerům, o co mají vlastně svojí činností usilovat. V soukromé firmě je to jednoduché. Cílem po dnikání je zisk a jím se většinou měří úspěšnost manažera. Někdy je třeba zisk dočasně oželet, aby firma dosáhla o to větších výnosů z podnikání v budoucnosti. I v takovém případě je ale možné sledovat průběh činností, které vedou ke změnám a nakládání s investicemi z oželených příjmů pro majitele. Cíle jsou dlouhodobé, střednědobé a operativní. Některé určuje majitel sám, jiné navrhuje management.
Být na správných a správně definovaných trzích, správně je obsluhovat, správně se zachytit světových trendů a správně kontrolovat a řídit aktuální finační pozici firmy. Tak zhruba vypadají zadání pro manažery soukromých firem. U těch veřejně obchodovaných existuje větší tlak na tvorbu zisku a růst hodnoty pro akcionáře. Ve státních to bývá různé a složitější. Pokud manažer polostátní banky nedostane jednoznačné zadání, může za něj považovat společenskou objednávku a p ředmět politických tlaků - tedy financování privatizace a ekonomické transformace. Aniž by bylo třeba omlouvat účastníky „ementalizace bankovních aktiv, je třeba mít na paměti, proč a jak k této činnosti docházelo.
Je navýsost jasné, že z většiny šéfů kamenných českých bank v uplynulých deseti letech se nová elita na poli finančního podnikání nevyklube. Možná s výjimkou podnikání na vlastní účet. To dali najevo i ti, kteří vybírali v anket ě týdeníku EURO osobnosti české finační sféry. Najdeme-li mezi oceněnými české bankéře, buďto vůbec nejsou spojeni s minulými lety, nebo řídili ty banky, které problémy se špatnými aktivy potkaly v řádově menším rozměru než právě privatizované, respektive na privatizaci se připravující obry. Přitom i v těchto finančních ústavech můžeme najít schopné lidi.
Ne každý český bankéř je tunelář. Zvláště střední management skrývá řadu odborníků a lidí s vysokou pracovní morálkou. Jinak by nemohlo dojít k realizaci řady náročných programů a změn třeba v retailovém bankovnictví. Jsme sice ještě pěkný kus cesty za světem, nicméně také jistý kousek od startovní čáry roku 1990. A dirigenty těchto pochodů byli zřejmě spíše odborní ředitelé než představenstva. Možná bychom se dostali i dál, kdyby tito lidé měli volné ruce, podporu ve dení a know-how od majitelů.
Teď je kardinální otázkou, jaké bankéře bude nová česká budoucnost potřebovat. V hodnocení nezávislých poradců uspěly všechny typy: bankovní odborníci domácího i cizího původu stejně jako manažer z leasingové firmy, který se náhle ocitl v čele finačního ústavu. Řada firem vypracovala nespočet studií na téma, jak by měl vypadat manažer budoucnosti. V žádné se neobjevuje na prvních místech odbornost. Možná že pro bankovní kruhy to neplatí, i když ocenění Petra Šmídy z G E Capital Bank naznačuje, že schopný manažer obklopený odborníky nemusí být bez šance.
Ať již se ukáže jako lepší jakákoliv varianta, vždy je základem úspěchu podmínka, aby manažera jmenoval majitel. Ten mu totiž vždy dodá konkrétní zadání a kontroluje jeho plnění. Právě tuto funkci v minulých letech stát u českých bank nes plnil. Není divu, když si vlády, včetně té současné, vybraly jako své zástupce do statutárních orgánů politickou reprezentaci místo profesionálů. Poslední zpráva Světové banky dokonce považuje tento stav za jeden z důvodů špatného fungování celého sektoru.
