Osud Spojeného království spočíval po několik listopadových dnů, aniž by o tom veřejnost měla ponětí, v rukou Geoffreyho Coxe. Prominentní pozici vynesla náměstkovi britského ministerstva spravedlnosti kombinace profesní zdatnosti a důvěryhodnosti s naprostým nedostatkem týchž vlastností u členů kabinetu, vrcholného exekutivního orgánu vlády Jejího Veličenstva Alžběty II.
Irské trable
Jestli vám to připadá zmatené, nejste sami. Popořádku: renomovaný právník Geoffrey Cox zastává funkci známou jako Attorney General. V britském úzu (v Americe je to zase něco docela jiného) je to víc úředník než politik. Jeho funkce kombinuje dohled nad různými typy státních žalobců se zastupováním státu na mezinárodním poli a poskytováním právního servisu ostatním ministerstvům.
Díky této pozoruhodné kombinaci má Geoffrey Cox v náplni práce vyznat se v nejrůznějších detailech smluv s EU. Proto si jej zavolali kolegové z kabinetu, aby jim vysvětlil, jak si stojí Británie ve věci hranice mezi Severním Irskem a Irskou republikou. Režim, jenž na této hranici zavládne po odchodu Británie v březnu příštího roku, je hlavním kamenem úrazu v jednáních mezi Bruselem a Londýnem.
Ten spor skrývá různá dramata, protože pro jeho jednotlivé strany znamená různé věci. Zaprvé je tu EU. Té jde oto, aby režim na irské hranici odpovídal principu, že Londýn si nemůže zachovat automatický přístup svého zboží na jednotný evropský trh, aniž by povolil automatický volný pohyb osob obráceným směrem.
Pak je tu Dublin, jenž má ze všech zúčastněných stran největší zájem na zachování průchodné hranice pro obchod; velmi podobný zájem má i Belfast. A konečně Británie chce… Inu, co chce Británie, je právě oříšek. Nominálně je Londýn pro zachování průchodné hranice, ovšem se zvláštním celním režimem. Ten chce Londýn zabezpečit „technologicky“, aniž by bylo známo, čeho přesně by měla jaká technologie dosáhnout, tím méně kdy by mohla být k dispozici.
Nesmysl, říká na to Evropská unie ústy šéfa týmu svých vyjednavačů o brexitu Michela Barniera. Navrhuje, aby na hranici platil režim celní unie, zhruba odpovídající režimu dosavadnímu; jestli s tím Britové mají nějaký problém, ať si ho řeší na hranici mezi Severním Irskem a Velkou Británií, tedy v Irském moři.
To je zapeklitější, než by se na první pohled zdálo. De facto by to sjednotilo Irský ostrov pod evropskou vlajku, z níž by nenápadně vykukoval cípeček irské trikolóry. Jestliže tedy všechny strany z různých důvodů a s různou intenzitou podporují propustnost hranice, na praktické dopady téhož mají názory nesmiřitelně protichůdné.
Záchranná síť
Britská ministerská předsedkyně Theresa Mayová během podzimu uznala, že požadavek budoucího technologického deus ex machina jen tak neprojde. Zrodila se proto taktika zarážky neboli backstopu (což je výhodné, protože termín pochází z baseballu, jenž se široko daleko nehraje, takže mu skoro nikdo nerozumí). Má sloužit jako záchranná síť pro případ, že generální dohodu o budoucích vztazích nebude možné uzavřít a nastane takzvaný „tvrdý“ (či „čistý“, jak říkají jeho proponenti) brexit. V eurobritské hantýrce to znamená stav, kdy Unie bude Británii brát prostě jako řadovou zemi mimo EU, stejně jako Malawi nebo Filipíny.
V takovém případě, aby byla propustnost hranice zachována, by součástí celní unie s Bruselem zůstalo celé Spojené království, ovšem s výhradou. Takový provizorní režim by byl časově omezen, nejlépe koncem roku 2021, říká Mayová. Do té doby by buď byla vytvořena dohoda o novém, trvalém režimu, nebo by nastal tvrdý brexit.
Nesmysl, opáčil znovu Barnier. „Takové časové omezení je pro Evropskou unii nepřijatelné“ oznámil suše.
Co teď? Inu, zavoláme Geoffreymu Coxovi, řekli si ministři ve Whitehallu.
Příběh, už tak zamotaný, se ještě víc komplikuje. Motorem celého brexitu je totiž od samého počátku především boj o moc v britské Konzervativní straně.
Vnitřní boj
Therese Mayové spadlo před dvěma lety vedení partaje a vlády do klína v podstatě proto, že favorité jeden druhého vyfaulovali. A dnes přežívá ve funkci především proto, že její protivníci čekají na vhodnou příležitost. Ta nastane ve chvíli, kdy budou moci prodat svým voličům představu, že Mayová jednání o brexitu nezvládla. „Teď ji tam ještě necháme“ řekl jeden z nich deníku The Independent. Za normálních okolností říkáme partě takových protivníků prostě opozice; v tomto případě však proti ministerské předsedkyni stojí její vlastní ministři, což orientaci zrovna neusnadňuje. Ministr pro brexit Dominic Raab, ministr zahraničí Jeremy Hunt, ministr vnitra Sajid Javid, ministryně pro zahraniční pomoc Penny Mordauntová, ministr pro životní prostředí Michael Gove a ministr dopravy Chris Grayling - ti všichni jsou v první linii těchto euroskeptiků (a samozřejmě Boris Johnson).
Právě poziční boj - před očekávanou volbou nového partajního šéfa - mezi těmito lidmi na straně jedné a ministerskou předsedkyní na straně druhé určuje za kanálem běh věcí. Proto přichází na scénu Geoffrey Cox: je jediný, kdo se v právničině kolem irské hranice dostatečně vyzná, a zároveň jediný, komu mohou obě strany věřit, protože sám na nejvyšší politické ambice nedosáhne.
Nejprve si jej pozvali euroskeptičtí ministři, aby jim řekl, jaké jsou šance na prosazení jejich tvrdé linie. Odpověď je nepotěšila: „Buďbude backstop podle Evropy, nebo tvrdý brexit“
Vzápětí si Coxe vzala k ruce Mayová, že si od něj nechá připravit návrh dohody o hranici pro Evropu a sama z něho kabinetu „předá výtah“. Euroskeptici se postavili na zadní a řekli, že žádný výtah, že chtějí výsledek Coxovy práce komplet.
V médiích totiž proskočily zprávy o tom, že by požadavek časového omezení backstopu měla nahradit formulace, podle níž „Británie očekává, že tento režim bude ukončen do prosince 2021“. To by znamenalo, že by Mayová nechala jaksi potají Barniera vyhrát.
Finančnická kapitulace
Už se vám z toho točí hlava? Není divu.
Problém s irskou hranicí je nekonečně komplikovaný - fakticky, politicky i emocionálně. To vše přestože je podstatně méně důležitý než jiná věc, která prošla prakticky bez povšimnutí. Je jím dohoda o poskytování finančních služeb, tedy nejsilnějšího britského exportu v odvětví, jež obstarává bratru desetinu celého britského HDP.
Vtip je v tom, že asi 5500 firem sídlících v londýnském City poskytuje finanční služby v celé Evropské unii; stačí jim k tomu britská licence. Britové původně požadovali, aby po odchodu z Unie platil režim vzájemného uznání, což by znamenalo, že vše zůstane při starém a oba systémy se budou vzájemně respektovat.
To se nelíbí především Francouzům, kteří by rádi udělali z Paříže finanční centrum Evropy. Prosadili tedy, že Unie namísto toho požaduje princip „ekvivalence“, tedy rovnosti. Tento režim funguje ve spolupráci Unie s mnoha třetími zeměmi a v praxi znamená hrozbu nekonečných administrativních průtahů.
Rovní a rovnější
Britové v reakci na to žádali zavedení režimu půvabně pojmenovaného jako „posílená rovnost“, což by bylo blíže nespecifikované zjednodušení řečených administrativních překážek. Unie ho přijala a otázka finančnictví, původně tipovaná jako kámen úrazu, je všeobecně považována za vyřešenou, byť jen dočasně.
Jak však vyšlo najevo, požadavek na posílení rovnosti byl jen rétorickým obratem. „Dohody jsme dosáhli tak snadno, protože nebylo, o čem se dohadovat,“řekl listu Financial Times jeden evropský diplomat.
Britové prostě vyklidili pozice; když to zjistili lidé z branže, už bylo pozdě.
Mezitím jde o čas. Britská libra i burza reagují jako splašené na každý náznak naděje na průlom v jednáních. Mayová doufá, že se jí podaří přimět Unii, aby na 22. listopad svolala mimořádný summit Rady EU. Na něm by chtěla dosáhnout uzavření dohody, která by zabránila tvrdému brexitu. Pokud se jí to nepovede, má poslední šanci 14. prosince. Pokud ani to nepůjde, vrátí se Británie do režimu splendid isolation, úžasné izolace; jen pro nikoho nejspíš nijak úžasná nebude.
