Nejdéle sloužící člen Sněmovny lordů a člen šesti po sobě jdoucích britských kabinetů - lord Carrington (6. června 1919 - 10. července 2018) odešel minulý týden ve věku devadesáti devíti let. Svůj život spojil s Konzervativní stranou a prací pro vlast v době, kdy rezignace na ministerský post byly otázkou cti a odpovědnosti a nikoli stranického rozhodnutí. Byl pověstný svým smyslem pro zodpovědnost, diplomatickým chováním a velmi specifickým humorem, do kterého spadalo i imitování vládních kolegů.
Šestý baron Carrington se narodil do významné britské šlechtické rodiny a čekaly ho povinnosti s tím spojené.
Navštěvoval prestižní chlapeckou školu Eton a po ní Královskou vojenskou akademii v Sandhurstu, zapojil se do bojů ve druhé světové válce, ve které si vysloužil válečný kříž. Hned po válce, v říjnu 1945 zasedl ve Sněmovně lordů a v roce 1951 se stal jedním z nejmladších členů Churchillova kabinetu. Politickou kariéru si vybral jako jedinou možnou a o jiné ani neuvažoval. Válečné roky ho naučily hledat za všech okolností mírové řešení.
Dlouho se mu to dařilo, až do války o Falklandy. Prošel ministerstvem zemědělství, odkud se přesunul na ministerstvo obrany, stál v čele Sněmovny lordů a nakonec se stal ministrem zahraničí ve vládě Margaret Thatcherové, která si byla vědoma toho, že Carrington „nemá stejné smýšlení,“ ale oceňovala jeho styl, zkušenosti, chytrost i šarm, se kterým si dokázal každého získat. Po postu ministra zahraničí prý vždy toužil, ale nedoufal, že ho získá. Snad kdyby věděl, jak těžké období ho ve funkci čeká, přál by si nějaké jiné křeslo.
Osudnou se mu stala válka o Falklandy, kterou kabinet nedokázal předpovědět a zabránit jí. Přestože se za Británii postavily OSN i USA a Britové nakonec území Falkland proti Argentině uhájili, lord Carrington vzal odpovědnost za konflikt na sebe a funkce ministra zahraničí se vzdal. Přestože komise, která se následně zabývala vyšetřováním událostí, jež konfliktu předcházely, žádné jeho pochybení neshledala.
V letech 1984 až 1988 zastával funkci generálního tajemníka NATO a na počátku devadesátých let se jako mírový vyslanec EU snažil zabránit válce v bývalé Jugoslávii. V této misi bohužel neuspěl.
Během svého života se stačil vedle veřejných funkcí věnovat i byznysu. Stál v čele aukční síně Christie's, působil v orgánech Barclays Bank a Schweppesu.
Současní politici by se od lorda Carringtona mohli učit, jak lze politické i obchodní angažmá zvládnout se ctí.
Po postu ministra zahraničí prý vždy toužil, ale nedoufal, že ho získá. Snad kdyby věděl, jak těžké období ho ve funkci čeká, přál by si nějaké jiné křeslo.
O autorovi| Klára Donathová, donathova@mf.cz
