Využití tržních nástrojů při ochraně biodiverzity vypadá jako kacířství. Ekonomická zainteresovanost obyvatel má však na populace zvířat blahodárný vliv
Mladého nadějného býka kaferského buvola vydražili v loňském roce za neuvěřitelných 65 milionů korun. Za desítky milionů se prodávají rovněž některé druhy antilop. Jako plemenná mají tato zvířata neskonale vyšší hodnotu než jako trofeje pověšené na zdi. Není divu, že se k chovatelům afrických kopytníků včetně „veterinárně čistých“ buvolů kaferských zařadil na svém ranči v provincii Limpopo i jeden z českých miliardářů.
Odvětví komerčního chovu divokých zvířat a jejich lovu (game ranching) rostlo v posledních patnácti letech o dvacet procent ročně a ještě nějakou dobu poroste. Na internetu najdete „investment proposals“ na odkup 49procentního podílu na specializovaném chovatelském ranči s buvoly nebo vranými antilopami docela běžně. Celý produkční řetězec v Jihoafrické republice podle oficiálních údajů znamená příspěvek ke zdejšímu hrubému domácímu produktu přes dvanáct miliard korun. A to je několikanásobek toho, co inkasuje tamní správa národních parků SANParks ze vstupného, jakkoli jsou jihoafrické národní parky turisticky přitažlivé.
Nebýt trhu, nebudou mít „kopyta“ nikdy takovou hodnotu. Využití ekonomické motivace, tržních nástrojů a kategorií, jako je zisk, při ochraně biodiverzity vypadá jako kacířství. Ale ve 21. století, kdy čelíme rychlému vymírání druhů, tyhle úvahy nemohou stát stranou. A to přestože jsou předmětem tvrdé celosvětové diskuse mezi fundamentalisty a pragmatiky.
POMOC OSN NEPOMOHLA
Sluší se začít u dvou Čechů, kteří v Africe strávili nejlepší část života, jeden lovem zvířat, druhý jejich odchytem a odvozem do zajetí. Profesionálním lovcem zvěře par excellence byl Bedřich Machulka, který za Rakouska-Uherska a ve dvacátých letech v tehdejším angloegyptském Súdánu pořádal lovecké výpravy pro bohaté turisty. To můžete odmítat z principiálních etických důvodů (ostatně autor tohoto článku v životě na nic nevystřelil a ani to nikdy neudělá), ovšem zákazem legálního lovu za poplatek působíme zvířatům nechtěnou, ale o to větší újmu. Pakliže divoká zvířata nepřinášejí ekonomický výnos, nejsou obyvatelé motivováni k udržování jejich stabilních populací.
Machulka před sto lety lovil na přítocích Modrého Nilu slony, nosorožce, žirafy a spoustu dalších druhů zvěře. Působil mimo jiné v oblasti, kde je dnes súdánský Národní park Dinder. Nosorožci z parku vymizeli nejspíš začátkem šedesátých let minulého století, sloni a žirafy o deset až dvacet let později. Jeden poddruh buvolce (tora) vyhynul úplně, některé gazely (Soemmeringova) zatím lokálně. Teď tam žije půl tuctu nejběžnějších druhů antilop v nevelkých počtech. Zůstali ptáci, paviáni, možná pár posledních velkých kočkovitých šelem. Park není navštěvován a bez ohledu na vysoké investice v dolarech od Organizace spojených národů do jeho rehabilitace postupně chátrá. Jaký div! Nemáte atrakce, nemáte návštěvnost.
Ani tam, kde je dobrá návštěvnost, nejde všechno jako po másle. Klasickým příkladem je Keňa, spolu s Tanganikou před druhou světovou válkou obvyklé místo lovecké turistiky.
Ostatně do Nairobi se z Chartúmu Bedřich Machulka ve druhé polovině dvacátých let minulého století přestěhoval. Pokud jste měli rádi Vzpomínky na Afriku – neboli příběh Dánky Karen Blixenové a Denyse Finche Hattona – pak vězte, že Machulka zažil Afriku stejnou jako oni. Navíc je krajně nepravděpodobné, že by se profesionálové jako Machulka a Finch Hatton v tehdejším maličkém Nairobi neznali.
DĚKUJEME
Druhou důležitou českou osobností zaznamenávající postupné vymírání velkých savců Afriky byl na konci šedesátých a začátkem sedmdesátých let minulého století Josef Vágner. Ten z provinční východočeské zoo vytvořil v době reálného socialismu největší kolekci afrických zvířat mimo Afriku na této planetě. Autor si pamatuje jeho přednášku ze začátku sedmdesátých let v pražském planetáriu. Už tehdy čelil obviněním, že „vylovuje Afriku“, ovšem jeho argument byl odzbrojující: „Počkejte, budete děkovat.“
Skutečnost je taková, že Vágner přivezl základ současného genofondu většiny sudoa lichokopytníků z Ugandy a Keni chovaných dnes na celém světě v lidské péči. A zároveň je třeba připomenout, že odlovy provedené Josefem Vágnerem neměly na stav tehdejších populací kopytníků měřitelný dopad.
Ugandská fauna dostala fatální ránu kvůli „vládě“ diktátora Idi Amina a občanské válce. Ani nesrovnatelně lépe spravovaná Keňa se však nevyhnula propadu, a to přes zákaz lovu zvěře v Keni po velkém suchu v roce 1973. Ten totiž nevedl k obnovení stavů, neboť vypukla éra masového pytláctví, především vybíjení nosorožců a slonů, jejichž rohy a kly nabízejí ohromný finanční zisk na mezinárodním černém trhu. V kombinaci s obrovským nárůstem počtu obyvatel v zemi se dostaly pod tlak nejen sloni a nosorožci, ale i velké šelmy a dříve běžné druhy kopytníků.
Velkoplošná ochrana, zvlášť když musí čelit intenzivnímu organizovanému pytláctví, je drahá a výnosy mimo turisticky nejnavštěvovanější parky a rezervace finančně nepokrývají výdaje související s údržbou a účinnou ochranou. Z hlediska ekonomických imperativů chudých zemí měl pravdu ten, kdo řekl, že příroda zůstane, pokud se zaplatí.
ANTILOPÍ MÓDA
Obnovit stavy velkých zvířat tam, kde již žádná nejsou, je kapitálově intenzivní byznys.
A nelze ho založit jen na klasické safari turistice v národních parcích. Excelentně to zvládla v podstatě jediná země: Jihoafrická republika, a to jak díky přítomnosti domácího kapitálu, tak především díky pragmatické politice založené na aukčních prodejích zvířat z dobře chráněných parků komerčním farmářům. Pro ně byl game ranching od šedesátých let alternativou chovu dobytka.
Průkopníky byli většinou ti, kteří již předtím na svých dobytkářských farmách divoká zvířata nejen tolerovali, ale i chránili, víceméně z osobních pohnutek a sympatií.
Jedním z největších paradoxů ochrany populací velkých kopytníků je fakt, že nejlépe se jí daří tam, kde funguje důsledná ochrana vlastnických práv, ochrana přírody a zároveň silný ziskový motiv. Takže na komerčních farmách.
Jednu z nejcennějších trofejí pro lovce představují v jižní Africe mohutné zahnuté rohy samců antilopy vrané, kteří jsou k vidění v zoo v Praze a ve Dvoře Králové. Jejich chov dává na ranči v provincii Limpopo v JAR vnitřní výnos 27,2 procenta oproti čtyřem procentům dosahovaným při stejné investici na dobytkářské farmě. Trofejní chovní samci se na aukcích prodávají v přepočtu za miliony korun, loni v září dosáhl nového rekordu býk s rohy v délce 127 centimetrů s aukční cenou v přepočtu 24 milionů korun. Tři roky předtím vynesl rekordní býk vrané antilopy čtvrtinu. Koneckonců i Číňané, kteří penězům dobře rozumějí, požadují za zapůjčení páru ikonických černobílých pand velkých do zahraničních zoo „jenom“ milion dolarů ročně.
V samotné JAR je dnes více divokých zvířat než před 150 lety, což o zbytku Afriky nelze říci ani náhodou. Přírůstek populací v posledních desetiletích jde přitom na vrub soukromých rančů. V roce 1960 bylo v JAR na soukromých pozemcích 600 tisíc kusů lovné zvěře, v roce 2007 neuvěřitelných 18 milionů, celková rozloha více než deseti tisíc rančů chovajících divoká zvířata představuje 16,2 procenta rozlohy země. V aukcích se dnes za vysoké ceny draží i výstavní exempláře antilopek velikosti zajíce. Je to „móda“, která daleko přerostla původní komerční byznys.
VLASTNICTVÍ POMÁHÁ
Vliv loveckých koncesí (nájmu území pro lovecké využití) a poplatkového lovu v režii koncesionářů na populace velké zvěře je nesporný. Na koncesních územích je často podstatně více zvířat než ve špatně chráněných, málo navštěvovaných parcích. Každý ekonom, který se kdy zabýval koncesemi, ale ví, že úroveň péče záleží na délce kontraktu a na tom, kolik času má koncesionář k dispozici.
Příliš krátké koncese nebo koncese těsně před vypršením doprovázejí perverzní stimuly. Jedním z nich je „všechno vylovit, dokud je čas“, což vyžaduje precizní formulaci kontraktu a odborný dohled.
Pokud jsou výnosy sdíleny s místními komunitami, má regulovaný poplatkový lov pro dané území a populace divoce žijících zvířat, jakož i pro místní obyvatelstvo prokazatelné výhody. Přináší příjem tam, kde jsou lidé odkázáni na subsistenční zemědělství či pastevectví. Přitom nepotřebuje velké kapitálové investice, infrastrukturu nemusíte dimenzovat na „velkou turistiku“ a přítomnost ceněných trofejních zvířat znamená perspektivu stabilního příjmu. Bez ekonomického angažování místních obyvatel nicméně lovecké koncese nefungují dobře.
Kromě JAR prosperuje zvěř v Namibii a dříve také v Zimbabwe, vzchopila se Zambie a Botswana. Jde o země, které se rozhodly využívat zvěře jako ekonomického zdroje a přiznávají práva nejen bohatým majitelům farem, ale i místním komunitám původních obyvatel.
Proč se však tato praxe významněji nerozšířila, když je nejen ekonomicky výnosnější, ale navíc zaměstnává podstatně více lidí než extenzivní pastevectví? Vůbec to není tím, že by ekonomicky atraktivními druhy byla obdařena jen jižní část kontinentu.
Možnost vlastnictví zvěře někým jiným než státem je první podmínka, druhou je regulované ekonomické využívání tohoto majetku investory i komunitami, a to včetně nákupu, prodeje a lovu. Třeba čeští přírodovědci, kteří se v západoafrickém Senegalu zabývají řadu let záchranou vzácné západní subspecie antilopy Derbyho, konstatují, že při zajištění odborné péče není její chov v rezervaci – fakticky ekvivalentu chovatelsky zaměřeného jihoafrického game ranche – nijak složitý. Důležitá je péče o genetiku, stálý veterinární dohled, udržování oplocení v bezvadném stavu a ostraha areálu.
Čistě ekonomicky vzato není antilopa Derbyho ze Senegalu „inferiorní zboží“ oproti faremním antilopám vraným z jižní Afriky. Právě naopak: její rohy jsou ještě impozantnější, je obrovská (samci váží přes 700 kilo) a její lov je velmi náročný. Podstatný rozdíl, který brání tomu, aby antilopa Derbyho přilákala velké finanční investice do svého chovu v Senegalu a zmnohonásobila svoje počty, spočívá v právu, v možnosti vlastnit a užívat. V tom je klíč k její záchraně. ZEMĚ
NIKOHO A NIČEHO
Nikde nedopadla velká zvířata hůře než na Sahaře a v přechodovém pásmu mezi Saharou a savanami zvaném sahel. Některé druhy vyhubil před téměř sto lety nástup kolonizátorů, kteří se chovali jako na dobytém území a stříleli po všem, co se hýbalo. Ale důvody katastrofálního vymírání po druhé světové válce jsou složitější. Vzhledem k suchu musejí zvířata i nomádi se svými stády migrovat na obrovské vzdálenosti za místy, kde zaprší a objeví se nová pastva. Dokud bylo lidí málo, nekonkurovala divoká zvířata pastevcům a jejich stádům. Nyní je to jinak. Jiným a decimujícím faktorem je dostupnost techniky, především motorových vozidel a střelných zbraní. Na velbloudovi s předovkou gazelu nedostanete, v toyotě s pohonem všech kol a kalašnikovem to jde snadno. Opravdovým technologickým morem na zbytky saharských antilop jsou motorové čtyřkolky „quady“, které umožňují zvířata prostě uštvat, aniž by se musela střílet.
Poté, co masivně přispěli k vyhubení nejen svých druhů, ale také značné části severovýchodní Afriky, začali bohatí Arabové z emirátů a Saúdské Arábie investovat nemalé zdroje do zvířecích sbírek. Neptejme se jak, ale dnes jsou jednoznačně chovy mnoha druhů kopytníků z Etiopie, Somálska, Keni a ze samotných arabských zemí, které vlastní arabští šejkové, zdaleka nejlepší, navíc s veterinární i chovatelskou péčí od prvotřídních odborníků.
Začali se starat také o návrat svých dříve téměř vyhubených druhů, opět se štědrými rozpočty. Saúdská Arábie například zřídila ohromnou oplocenou rezervaci v centrální poušti o rozloze několika tisíc kilometrů čtverečních pro znovu vysazené přímorožce arabské, zachráněné v šedesátých letech díky pár posledním kusům, gazely perské (marica) a další druhy. Příběh na lince „záchrana na poslední chvíli – namnožení v zajetí – znovuvysazení“ přesto skončil hrozně. Ukázalo se, že ani tak obrovské území není schopno vyhovět migracím zvířat za pastvou v pouštních ekosystémech. Po několika letech utěšeného rozvoje přišla rána: zvířata během mnohaletého sucha nemohla migrovat za potravou dostatečně daleko a většina jich pošla. Budou je tedy přikrmovat a napájet jako na velké farmě.
Naděje znovu obnovit populace kopytníků, kteří migrují na velké vzdálenosti v pouštních oblastech, je rovněž mlhavá, pokud nezajistíme dokonalou akceptaci obyvatelstvem.
Není problém je namnožit, problém je vrátit zvířata do přírody. Když přímorožce v Ománu pustili do neoplocených prostor, takříkajíc do volné přírody, byli přes jednoznačný zákaz sultána Kábúse a poměrně intenzivní osvětu důsledně vypytlačeni, jakmile se jejich počet zvýšil natolik, že „stáli za hřích“.
ZASLÍBENÁ AMERIKA
Chov na ranči nemusí probíhat přímo v Africe.
Ostatně i kvůli neustále zpřísňovaným veterinárním předpisům a zhroucení stavů v zásadě všechny africké kopytníky v lidské péči na Západě odvozujeme od „zakladatelů“, kteří pocházejí nejpozději ze sedmdesátých let minulého století.
Bylo jich často jen pár jedinců, jako v případě největších gazel daňčích (Gazella dama), kterých se dovezlo v jednom případě dvanáct z tehdejší Španělské Sahary (Río de Oro) do chovné stanice v Almeríi v jižním Španělsku v roce 1971, v druhém případě 22 kusů z Čadu do Spojených států v roce 1967. Do chovu se jich ovšem zapojilo ještě méně, což má vliv na genetiku. Obdobně všichni přímorožci šavlorozí pocházejí z Čadu z nepočetných dovozů ze šedesátých let a ve volné přírodě mezitím vyhynuli. Adax šrouborohý je na tom geneticky v zajetí podobně s tím rozdílem, že ve volné přírodě žije možná 200 kusů v Nigeru, možná pár desítek v Čadu.
Většina druhů kopytníků se v dobrých podmínkách množí jako o život, takže za dvacet let se v amerických zoo počet čadských daňčích gazel zdesetinásobil. Jenže kopytníci připomínají laikovi „kozy“ a vidět pětatřicet druhů afrických sudokopytníků vedle sebe běžné návštěvníky zoo nudí. I zoo ve Dvoře Králové, tvrdošíjně na kopytnících lpící, má z hlediska počtu druhů polovinu oproti dobám největšího rozmachu, kdy byla nejlepší v Evropě a po San Diegu druhá na světě.
V USA ovšem udělali něco úplně jiného než v Evropě. Zatímco na našem kontinentu zoo přestaly tato zvířata až na výjimky chovat, v Americe je prodaly soukromníkům, kteří měli zájem a platili. Kdo chce dnes vidět opravdu pěkná stáda mnoha druhů antilop ohrožených vyhubením, jede do Hill Coutry v jižním centrálním Texasu. Tam totiž exotické druhy můžete nejen chovat, ale hlavně, kdykoli si vzpomenete, také zastřelit (za velké peníze), zatímco místní druhy požívají sezonní ochrany a odstřely jsou množstevně limitovány. To generuje sezonně nezávislý příjem, což se cení.
Taková míra legislativní volnosti vůči lovu a chovu exotických druhů způsobila paradox.
Reintrodukce antilop do zemí původního výskytu jsou někde úspěšné, někde rizikové a někde vyloženě neúspěšné, ale v Texasu počet zvířat explodoval. Podle tamní asociace chovatelů (Exotic Wildlife Association of Texas) bylo v roce 1979 ve státě na farmách tak do tří tuctů přímorožců, dva adaxové a devět gazel daňčích (čadského poddruhu). V roce 2010 bylo přímorožců jedenáct tisíc, adaxů 5100 a gazel daňčích skoro 900. Ve všech případech mnohonásobně více nejen než v Africe, ale i ve zbytku světa dohromady.
Federální soudy v USA ovšem dospěly k závěru, že celosvětově ohrožené druhy živočichů musejí i v USA podléhat jisté ochraně, ačkoli pro chov v lidské péči v Texasu do té doby platily výjimky. Rozzuření farmáři začali oprávněně argumentovat, že zvířata nedovezli, nijak nepřispívají k jejich ohrožení v přírodě, ale naopak je pomohli svým chovem zachránit. Hrozí tím, že je přestanou chovat, pokud budou byrokraticky omezováni, protože se jim chov nevyplatí. Dlužno dodat, že jejich lobby posílila spolupráce s renomovanou organizací Sahara Conservation Fund, tedy čistokrevnými ochranáři, kteří věnovali většinu energie na návrat ohrožených druhů do africké přírody.
FARMA NA ROHOVINU
Mela dosud neskončila. Některé velmi nadějné projekty reintrodukce saharských kopytníků do zemí jejich výskytu totiž zasáhlo arabské jaro. S tím, jak se se starými režimy zhroutila ochrana rezervací, drasticky poklesly i stavy do té doby dobře prosperujících znovu vysazených druhů. Pytlačení nabylo takových rozměrů, že třeba v Tunisku se v některých parcích začne úplně znova. I poslední zbytky divoce žijících antilop se dostaly pod nový tlak. Když se to spojí se zhroucením státní moci a ekonomickými problémy, je katastrofa dokonalá. Na Sinaji v Egyptě se třeba dosud nikterak početné populace gazel v posledních letech naprosto zhroutily, totéž se děje v Libyi nebo Tunisu.
Nejtěžší ekonomický rébus nicméně představují nosorožci. Přes současnou pytláckou epidemii v jihoafrických národních parcích, hlavně v Krugerově parku, 90 procent všech nosorožců na planetě žije v JAR a roční přírůstek populace je pozitivní. A to jich před sto lety bylo pár desítek, podle některých zdrojů snad jenom dvacet.
Největší soukromý chovatel nosorožců na světě John Hume, který jich má skoro 800, chová bílé jižní nosorožce skoro jako krávy na svých farmách u jihoafrického Johannesburgu a u Krugerova národního parku. Hume uvažuje jako kapitalista: roh stojí 65 tisíc dolarů za kilo a jeden samec dovede vyprodukovat za svůj život podle Humeova odhadu 50 až 60 kilogramů stále dorůstajícího rohu, samice zhruba polovinu. Podle jeho propočtů to je asi desetkrát tolik, co dostane pytlák z jednoho nebohého zvířete, jemuž roh uřízne motorovou pilou. Jenže rohy nelze legálně prodat, leda jako trofej. A tak je Hume a ostatní chovatelé skladují a čekají. Ziskuchtivý hňup, řekl by někdo. Ale tenhle člověk zároveň „vyrábí“ 120 mláďat ročně, tedy nejméně desetkrát více než všechny zoologické zahrady na světě dohromady, kde tenhle druh platí za obtížného chovance.
Lidi jako Hume bychom měli brát vážně, i pokud jsme zapřisáhlí ochranáři. Některé živočišné druhy, které jsou klíčové v daném ekosystému, totiž zachráníme teprve tehdy, budou-li mít vysokou komerční hodnotu. Zastánci „sklízení a prodeje rohů“ přišli navíc s chytrým, takříkajíc etnicko-politickým argumentem.
Pro záchranu jihoafrických nosorožců je podle nich nezbytné, aby se nosorožci z národních parků přidělovali přednostně místním komunitám (tedy nikoli prodávali na aukcích za miliony dolarů) jako ekonomický zdroj. Obyvatelé tak získají aktivum, které nemusejí závidět soukromým, většinou bílým farmářům s nesrovnatelnou finanční sílou. Tato motivace legálního chovu i produkce by měla navíc zvýšit nabídku natolik, že vytěsní nelegální pytláctví, protože jeho náklady naopak silně vzrostou.
Předestřenému argumentu ekonom v principu rozumí. Akorát je tady jedna mikroekonomická podmínka, že komerčně produkovaný faremní nosorožčí roh bude trhem uznán jako „dokonalý substitut“ za „divoký“ produkt, tedy roh pralesních nosorožců ze Sumatry, Bornea nebo Jávy, kteří se počítají na poslední desítky kusů. Ti musejí být v každém případě tvrdě chráněni na každém kroku. Pokud farmy nabídnou nedokonalé substituty a ochrana „původních divokých“ zvířat bude laxní, přijdou i ti nejvíce ekonomií dotčení ochranáři o veškeré iluze. Tím by skončila veškerá naděje, že bychom snad mohli něco, na čem nejen zoologům záleží, s pokorným využitím tržních nástrojů zachránit.
Velkoplošná ochrana, zvlášť když musí čelit intenzivnímu organizovanému pytláctví, je drahá a výnosy mimo turisticky nejnavštěvovanější parky a rezervace finančně nepokrývají výdaje související s účinnou ochranou. V roce 1960 bylo v JAR na soukromých pozemcích 600 tisíc kusů lovné zvěře, v roce 2007 neuvěřitelných 18 milionů. Některé živočišné druhy, které jsou klíčové v daném ekosystému, totiž zachráníme teprve tehdy, budou-li mít vysokou komerční hodnotu.
O autorovi| Miroslav Zámečník • zamecnik@mf.cz
