Lucas Cranach GmbH

25. 11. 2005

Výstava německého malíře konce středověku a počátku novověku je událostí sezony

Správa Pražského hradu a Národní galerie připravily v hradní Obrazárně nejzajímavější pražskou výstavu starého umění od jara 2002, kdy se na Hradě konala výstava věnovaná dílu Jana Kupeckého. Co do počtu vystavených děl je Lucas Cranach a české země sice jen akcí střední velikosti, novostí tématu i pečlivostí zpracování však snadno zastíní i mnohem rozsáhlejší výstavy, jako byla třeba letošní přehlídka modernisty Václava Špály.

Lucas Cranach starší (1472-1553) je vedle Albrechta Dürera nejvýraznější postavou německého umění konce středověku a počátku novověku. Je též i jakýmsi Dürerovým antipodem. Zatímco jeho o rok starší kolega téměř ztělesňuje romantický ideál umělce jako osamělého a věčného hledače, Cranach reprezentuje starší, dnes však možná opět mnohem aktuálnější typ, totiž umělce, který pracuje pro trh a řídí se přáními svých klientů. „Cranach jako model umělce v sobě exemplárně spojuje ambivalentnost takových kategorií a pojmů, jako je umění a obchod, úpadek nebo genialita, tvůrčí svoboda a komerční úspěch založený na vstřícnosti k požadavkům estetického vkusu. Téměř se vtírá potřeba hledat v tomto konceptu umění jakýsi historický ekvivalent současné popkultury, kultury pro masy,“ píše v úvodu katalogu výstavy její kurátorka Kaliopi Chamonikola.

Cranach se narodil v hornofranckém Kronachu v rodině malíře Hanse Malera. Na počátku 16. století strávil několik let ve Vídni, většina jeho kariéry je však spojena s Wittenbergem a s tamním dvorem saských kurfiřtů. Jeho blízkým přítelem, jemuž byl za svědka na svatbě a se kterým si vzájemně byli kmotry svých dětí, byl Martin Luther. To mu však nikterak nebránilo, aby přijímal zakázky nejen od sympatizantů rodícího se luteránství, ale i z opačného tábora, od vysokých katolických hodnostářů. V českých zemích to byl například olomoucký biskup Stanislav Thurzo. V muzeích a galeriích po celém světě se dochovalo kolem tisícovky Cranachových děl, původní konvolut jeho díla přitom musel být ještě výrazně větší. Cranach měl běžně k ruce pět až deset pomocníků, a jak píše kurátorka Chamonikola, v současných pojmech bychom jeho dílnu mohli přirovnat k dobře fungující firmě a jeho signaturu v podobě okřídleného hada za dobový ekvivalent firemního loga.

Cranachův styl spojující dědictví středověkého umění s výdobytky soudobého nizozemského malířství a zprostředkovaně i s uměním renesanční Itálie se těšil široké popularitě v podstatě ve všech vrstvách tehdejší společnosti. Objednavateli jeho obrazů byli panovníci, šlechtici, duchovní i měšťané. Cranach maloval náboženské obrazy – v duchu katolické i luteránské věrouky –, mytologické scény i portréty a je též považován za jednoho z prvních německých krajinářů. Prostřednictvím syna Lucase Cranacha mladšího, který převzal otcovu prosperující dílnu roku 1550, i prostřednictvím mnoha dalších následovníků a napodobitelů přežíval „cranachovský“ styl v německém malířství ještě dlouhá desetiletí po jeho smrti. Pro české země, jak mimo jiné dokládá nynější výstava, byl jeho vliv rovněž mimořádně důležitý.

Výstava je uspořádána velmi přehledně a názorně a prezentované obrazy, zapůjčené z šestadvaceti různých sbírek, doprovází řada vysvětlujících textů, které diváka krok za krokem vedou k hlubšímu pochopení Cranachova díla. Poněkud abstraktně znějící uměleckohistorické pojmy zde nabývají reálných významů a jen trochu pozornější pozorovatel za chvíli začne sám rozpoznávat kvalitativní rozdíly mezi jednotlivými obrazy. Cranachova díla, byť vznikla ve zcela jiné době a jiném kulturním kontextu, navíc mohou být i velice aktuální. Obrazy, jako je moralistní anekdota Nerovný pár – mladice líbající se s roztouženým starcem a rukou při tom šátrající v jeho měšci –, totiž nezestárnou asi nikdy.

Setkání po třech stoletích
„A také krásný a velmi umě malovaný oltář naší milované Paní (Marie) v kapli sv. Zikmunda, který císař Ferdinand nebo Maxmilián nechal namalovat u vynikajícího malíře Lucase Cranacha, byl rozbit na kusy a odnesen pryč,“ líčí jeden z dobových svědků zničení takzvaného Pražského oltáře, který stával v katedrále sv. Víta a padl za oběť kalvínské „očistě“ chrámu o Vánocích roku 1619. V inventáři hradních sbírek, pořízeném o dva roky později, nalezneme zmínku o sedmi zlomcích tohoto oltáře. Dnes jich známe pět. V rámci nynější výstavy se je poprvé po více než třech stoletích, co byly rozptýleny po světě, podařilo dát znovu všechny dohromady.

V Praze se dochovaly dvě desky: přímo na Hradě reprodukovaná spodní část ústředního výjevu s modlícími se světicemi Kateřinou a Barborou a část pravého bočního křídla zobrazující sv. Kristinu ve sbírkách Národní galerie. Menší zlomek hlavní desky je ve sbírkách Bavorského muzea a část levého křídla v Kunsthalle v Karlsruhe. Poslední, pátý zlomek, další část levého křídla oltáře, se před dvěma lety nečekaně objevil na aukci společnosti Christie‘s v Londýně. Podle sdělení aukční síně pocházel z jisté švédské sbírky. Národní galerie ani Správa Pražského hradu na jeho koupi tehdy neměly prostředky, a tak nakonec putoval do Mnichova do sbírky Jana Wittmanna a Kerstin Ottové.

Oltář je nejkvalitnějším z Cranachových děl dochovaných na našem území a pozornost historiků umění na sebe poutá již od 30. let minulého století. V dataci se všichni víceméně shodují – kolem roku 1520. Předmětem debat je ale otázka, kdo mohl být objednavatelem takto exkluzivního díla. Kandidátů je několik v čele s Ferdinandem I. Hlavní spor se však vede o to, zda objednavatel patřil k Jagellonskému dvoru, nebo měl blíže k Habsburkům. Organizátoři nynější výstavy navrhují další jméno: dědečka Ferdinanda I. císaře Maxmiliána I., který svou chytrou sňatkovou politikou položil základ budoucí vlády Habsburků ve střední Evropě.

Zajímavým argumentem na podporu habsburské donace je identifikace jednotlivých členů dynastie v podobiznách zobrazených světic. Sv. Kateřina by mohla být Maxmiliánova žena Marie Burgundská, sv. Markéta jeho dcera Markéta Rakouská a tak dále. Jistá podobnost se známými portréty těchto žen tu nepochybně existuje. Praxe dávat světcům a světicím tváře významných současníků byla navíc v této době poměrně běžná. Na obraze Svatého příbuzenstva takto Cranach roku 1509 například vymaloval celou rodinu svého hlavního patrona, saského kurfiřta Fridricha III. Moudrého.