Navzdory nedávnému nezapomenutelnému stříbrnému příběhu v závěru světového šampionátu ve Falunu není stále jasné, jestli bude ikona českého běžeckého lyžování Lukáš Bauer v příští sezoně ještě závodit. Jeho zítřejší loučení se sezonou ve Švédsku na Arefjällsloppetu (75 km) tak může být jeho posledním vystoupením s číslem na hrudi.
Možností mám několik. Trochu přemýšlím o laufech, tedy dálkových bězích v seriálu Swix Ski Classic, ale zatím zcela nepřibouchávám dvířka ani světovým pohárům. Byť jsem už párkrát prohlásil, že se v tomhle seriálu nejspíš neobjevím. Ale kdoví? Třeba ve svěťáku zkusím jen pár závodů, zcela nevylučuji ani konec kariéry. Zatím jsem se skutečně nerozhodl.
E15: Už víte, jestli budete i příští zimu závodit?
E15: Nedávno se proslýchalo, že jste pokukoval po postu sportovního ředitele běžeckého úseku. Tahle práce by vás nelákala?
Myslím si, že tahle varianta v nejbližší době nebude aktuální. Na místo ředitele navíc nastoupil můj vrstevník Aleš Máslo, kterého jsem kdysi vyšoupl z juniorského mančaftu. I proto jsem si říkal, jestli mi to během sezony nespočítá… (směje se). S Alešem na tenhle post přišel i čerstvý vítr a já mu přeji, aby se mu podařilo prosadit všechny změny, o nichž přemýšlí.
E15: Na váš nedávný stříbrný padesátikilometrový maraton na mistrovství světa ve Falunu se asi jen tak nezapomene. Zvláště na poslední kilometry, kdy jste sám dirigoval vývoj závodu. Kde se ve vás najednou vzala po nepříliš povedené sezoně víra ve vlastní síly?
Asi 2,5 kilometru před cílem jsem si už začal říkat, že jestli nespadnu, vyhraju. V tom hlubokém sněhu jsem ale měl k pádu několikrát docela blízko. A k těm výsledkům… Ano, vstup do sezony se nepovedl. Jenže především kvůli mým nemocem. No a třeba v Davosu jsem sice dojel až 18., ale hlavně proto, že mi z kopce lyže jely hodně mizerně. V Östersundu mně zase závod pokazil pád.
Několikrát prostě výsledky neodpovídaly mé formě. A co se týče té sebedůvěry – ve Falunu mně nezbývalo nic jiného než vsadit všechno na jednu kartu. Navíc si myslím, že sebedůvěra mě víceméně doprovázela celou kariéru. Čímž ale samozřejmě nechci říct, že se považuji za nějakého boha (směje se).
E15: O víře ve vaše síly napovídal i fakt, že jste se v závěru závodu snad ani jednou neohlédl. Cožpak vás nelákalo zjistit, koho si na zádech vezete?
Mne skutečně nějak extra nezajímalo, kdo jede za mnou. K čemu by mi bylo, kdybych třeba zjistil, že je na mne nalepených sedmdesát lidí? Ještě bych se začal bát… Když jsem vjížděl na stadion, myslel jsem jen na to, že na druhé straně je cíl a že tam chci dojet první. Snažil jsem se maximálně koncentrovat a nevnímat během závodu třeba ani obrovský hukot od desetitisíců diváků. Často jsem se nabádal – Luky, vůbec je neposlouchej a jeď si to svoje.
Ještě mám doma fotografii, jak v cíli slavím s českou vlajkou v ruce a Petter (Northug) tam za mnou někde zvrací
E15: Nakonec vás přespurtoval norský fenomén Petter Northug. Jak vycházíte s tímhle svérázným chlapíkem, kterému před pár lety několik lyžařů chtělo dokonce nabančit?
S Petterem jsem nikdy neměl a nemám žádný problém. Což asi vyplývá i z mé povahy, protože se nikdy z nikoho nepodělám. Možná to souvisí i se silným zážitkem z jedné Tour de Ski, kterou jsem vyhrál. V předposlední etapě jsme s Petterem ujeli a já ho pak zničil snad o tři čtvrtě minuty. Druhý den při sjezdu ke stoupání na sjezdovku Alpe Cermis dokonce poctivě střídal, což u něj nebývá vždy zvykem, ale já mu pak stejně zamával pápá.
Ještě mám doma fotografii, jak v cíli slavím s českou vlajkou v ruce a Petter tam za mnou někde zvrací. Právě teď ve Falunu na stupních vítězů mi tyhle chvíle připomněl. Egoista asi do jisté míry skutečně je, ale řekl bych, že k Bauerovi respekt má… Já k němu samozřejmě také, což ale neznamená, že bych se mu musel klanět.
E15: Příběh vaší stříbrné padesátky začal vlastně už před rokem, kdy jste začal zvažovat, že po dlouhé době vypustíte na mistrovství světa štafetu. Jak složité bylo tohle rozhodování?
Protože jsem štafetu bral vždycky prestižně, rozhodování pro mne nebylo ani trochu lehké. Možnost, že štafetu nepojedu, jsem ale rozehrál za předpokladu, že bude dopředu zřejmé, že nejspíš dopadne průměrně až mizerně.
E15: Dá se předpokládat, že hlavně v lyžařském svazu z vašeho nápadu moc nadšeni nebyli…
Po pravdě vůbec se nedivím, že spousta lidí z vedení běžeckého úseku můj názor nesdílela. Pochopitelně i reprezentační trenér Míra Petrásek mě ve štafetě chtěl. Loni na jaře jsme měli sezení s Mírou, vedením Dukly Liberec a představiteli úseku, a tahle záležitost se otevřela. Přemýšlel jsem tehdy dost reálně i o tom, že pokud mi nevyhoví, nejspíš ukončím kariéru. J
á jsem totiž chtěl skutečně závodit dál hlavně kvůli téhle padesátce ve Falunu a přípravě na ni jsem hodlal obětovat absolutně všechno. Nakonec jsem zelenou dostal, ale s tím, že se definitivně rozhodne podle toho, jestli štafeta bude, či nebude mít šanci bojovat o dobrý výsledek. Jenže nezaznělo, co se myslí oním dobrým výsledkem.
| Lukáš Bauer (37) |
|---|
| První závod ve Světovém poháru odjel v roce 1997. Během své kariéry získal na olympijských hrách jednu stříbrnou a dvě bronzové medaile, ze světových šampionátů má dvě stříbrné. V seriálu Světového poháru vyhrál dvanáct závodů, v sezoně 2007/08 zvítězil i v celkovém pořadí. Dvakrát ovládl i prestižní Tour de Ski. Celou kariéru mu komplikovaly četné zdravotní problémy, většinou ho trápilo astma a záněty průdušek. Je ženatý a s manželkou Kateřinou vychovávají syna Matyáše a dceru Anetu. |
E15: V průběhu letošní sezony pak nic nenasvědčovalo tomu, že by štafeta mohla uspět. Takže se pro vás situace vyvíjela celkem příznivě, ne?
Před mistrovstvím jsem se navíc dozvěděl, že Aleš Razým s Martinem Jakšem nejsou zdravotně zcela v pořádku, takže jsem se definitivně rozhodl, že štafetu nepojedu. Jenže ještě při posledním svěťáku před Falunem jsme se pořád nedokázali domluvit. Pak jsem telefonoval s Alešem Máslem a snažil se mu vysvětlit svoje pohnutky, plány, pocity, prostě všechno. Druhý den mi už Míra Petrásek telefonoval, že se domluvili a vyhoví mi.
E15: Jak složité bylo jednání s Miroslavem Petráskem? Ptám se i proto, že ho trochu mrzel váš přechod k německému trenéru Janku Neuberovi.
Míru pořád považuji za velmi dobrého trenéra. Sice trénuji s někým jiným, ale Míra zůstal šéfem reprezentace, takže jsme logicky museli najít společnou řeč.
E15: Jenže česká štafeta zajela i bez vás velmi slušně a skončila na devátém místě. A hned leckdo začal propočítávat, jak by asi dopadla s vámi. Jak myslíte?
Dojeli bychom pátí, to je jasný. Klukům se štafeta podařila výborně a já i vzhledem k tomu, v jakém složení ji jeli, jsem před nimi musel smeknout a vyseknout jim hlubokou poklonu. Zároveň jsem se tímhle jejich výkonem ocitl pod silným tlakem. Věděl jsem samozřejmě, že když padesátku nezajedu dobře, řekne se, že jsem štafetu klidně odjet mohl. Navíc ani v televizi a v dalších komentářích mě právě kvůli štafetě nikdo moc nešetřil. Tím vším ten můj risk soustředit se především na padesátku vygradoval.
E15: Úvahy na téma kdyby většinou k ničemu nevedou, nicméně dá se říct, že kdybyste ke štafetě nastoupil, tak byste na padesátce druhý nedojel?
Takhle se věc zjednodušit nedá. Skutečně teď nemohu říct, že bych druhý v žádném případě nedojel. Ale podle zkušeností, které mám z předchozích šampionátů a olympiád, vím, že pravděpodobnost úspěchu by byla výrazně menší. Protože třetí start většinou pro mne znamenal slabotu.
E15: Jak komentovali vaše rozhodnutí lyžaři, co jeli štafetu?
Myslím, že mě pochopili. Neříkali, že mi to mají za zlé.
E15: Vaši úspěšnou sportovní kariéru do jisté míry limitovaly i zdravotní problémy, zejména astma. Neobáváte se, že vás bude trápit i v soukromém životě, až přestanete závodit?
Pokud mám dobré informace, astma se vyléčit nedá, ale potíže se dají samozřejmě korigovat. Mám navíc štěstí, že jsem se díky úspěchům ve sportu dostal k největším odborníkům v léčbě astmatu u nás. V současné době jsem v péči Vladimíra Koblížka z Fakultní nemocnice v Hradci Králové, takže mám špičkovou péči. I proto jsem přesvědčen, že se s tímhle problémem dá snad docela normálně žít. Kdoví, kdybych nesportoval, třeba by mé astma nebylo tak znát. Ale zase bych nejspíš neměl tak skvělou kontrolu. Autor je spolupracovníkem redakce
