Konec globalizace nečekám. Spíše její zpomalení. To mi před pěti lety řekl Michael Spence, laureát Nobelovy ceny za ekonomii. Prorocká slova. Zatímco v letech 1986 až 2005 rostl objem globálního obchodu dva až třikrát rychleji než celosvětový hrubý domácí produkt, v posledních letech dochází k dramatickému propadu – obchod dnes stoupá jen plus minus stejně jako výkon globální ekonomiky.
Celosvětově přímé zahraniční investice zase poklesly z předkrizové úrovně čtyř na pouhá dvě procenta globálního HDP. „Vlády totiž mají v krizích sklony k tomu, aby činily spíše jednostranně zaměřené kroky, jimiž své země zamýšlejí před ekonomickým útlumem chránit,“ řekl tehdy také nobelista. Přesně. Vždyť jen státy skupiny G20 zavedly od roku 2008 dohromady více než 1200 restriktivních opatření omezujících vývoz a dovoz.
Finanční krize a její důsledky zjevně otevřely dveře dokořán jakémusi neomerkantilismu. Ten zvláště v poslední době ještě vyhrocuje houstnoucí geopolitické napětí.
Prorocká slova
Neomerkantilismus ale na ony dveře klepal už před krizí. Studie Světové banky ze sklonku roku 2007 nazvaná Strach ze zhodnocování měny je i tak podobně prorocká jako Spenceova slova. Její autoři Eduardo LevyYeyati a Federico Sturzenegger rozebírají zásahy vlád spočívající v záměrném oslabování vlastní měny. O tři roky později se začne pro kompetitivní oslabování měn vžívat výraz měnové války. Ty jsou symptomatické pro současnou éru zpomalující globalizace.
Měnové války se nejpozději od listopadu 2013, od intervence České národní banky (ČNB), svým způsobem účastní i Česko. Svůj vstup do boje ale od počátku obhajuje argumenty, které jsou hodně vachrlaté. Opět to potvrzuje i zmíněná studie Světové banky.
Zatímco představitelé ČNB například hlásají, že oslabení koruny zprostředkovaně vede k oslabení motivů lidí ke spoření, studie dokládá pravý opak – celkové úspory v ekonomice v důsledku oslabení měny vzrůstají.
Nelze úplně otevřeně přiznat, ano, jsme v měnové válce; ano, záměrně oslabujeme svoji měnu
Představitelé ČNB také sem tam, byť možná trochu odlehčeněji, zmiňují určitý sociální aspekt své intervence, nejprosluleji asi radní Lubomír Lízal ve svém nedávném textu ČNB proti rentiérům střední třídy. Ani ten však studie Světové banky neprokazuje. Naopak. Dokládá, že oslabení měny vede k růstu profitability kapitálu na úkor práce. Jinými slovy, obohacuje bohaté kapitalisty, zatímco ochuzuje ty, kteří mají příjem čistě ze své práce.
Ale argumentace ČNB je zde uvedena pouze jako příklad. Zdá se, že podobně vachrlatě obhajují své současné kroky centrální banky v podstatné části světa. Ono se vlastně není čemu divit. Nelze úplně otevřeně přiznat, ano, jsme v měnové válce; ano, záměrně oslabujeme svoji měnu; ano, úmyslně následujeme strategii „ožebrač svého souseda“. Musí se to navlíknout jinak.
Proto centrální bankéři předkládají vysvětlení, která jsou vachrlatá a empiricky podporovaná ne zrovna neochvějně. Jenže přesně i tohle jejich jednání, uplatňované takřka globálně, bohužel zásadně přispívá ke zpomalení globalizace.
Autor je hlavní ekonom finanční skupiny Roklen
Čtěte také:
ECB přitlačí s nákupy dluhopisů
Varufakis: Nákup dluhopisů ECB způsobí neudržitelný růst akcií
Rusnok: Padl mýtus koruny jako stabilní měny, usnadní to zavedení eura
