Sebevražedný pakt. Právě tak ekonomický nobelista Joseph Stiglitz nazval začátkem roku 2012 úsporná opatření, která tehdy aplikovala celá řada evropských ekonomik. Víkendové volby v Portugalsku jsou nejnovějším střípkem do mozaiky další – kolikáté už – Stiglitzovy mýlky. Ale nejen jeho. I řada dalších expertů dnes nevěřícně kroutí hlavou nad tím, že vlády, které úsporná opatření schvalovaly či zaváděly, zůstávají u vesla.
Portugalský premiér Pedro Passos Coelho ztratil parlamentní většinu, ale zůstává vůdcem nejsilnější strany v zemi. Přitom to byl on, kdo zvyšoval odvody od daně z příjmu po daň z dieselových vozů a současně snížil výdaje státu o 11 miliard eur. Žádná sebevražda se ale nekoná. Naopak – Coelho svůj „život po životě“ povede v prostředí oživující ekonomiky, která ve druhém čtvrtletí rostla stejným tempem jako Německo.
Coelho tak následuje britského ministerského předsedu Davida Camerona, jehož konzervativce v květnových volbách nepřipravilo o úspěch ani pět let rozpočtových škrtů. Pozici upevňují též stávající premiéři Španělska a Irska Mariano Rajoy a Enda Kenny. Obě země přitom podobně jako Portugalsko podstoupily náročné zeštíhlovací kúry v režii „trojky“ (čili MMF, ECB a Evropské komise).
Jedinou zemí, kde úsporné programy skutečně vedly k nástupu radikálů, zůstává Řecko
Jedinou zemí, kde úsporné programy vedly k nástupu radikálů, tak zřejmě i po skončení letošního roku zůstane Řecko. Jenže jeho staronový premiér Alexis Tsipras už také není tím radikálem, jakým býval. Podvolil se. Poté, co jeho vzdor proti „trojce“ nepřinesl kýžené ovoce, mu letos v červenci nic jiného nezbylo. Z enfant terrible evropské politické scény je tak nyní hlavně odstrašující příklad pro radikály z jiných zemí – vždyť svým půlročním dobrodružstvím vlastně nic nezískal. Stav řecké ekonomiky spíše dále zhoršil. Žádný div, že španělská strana Podemos, obdoba Tsiprasovy Syrizy, nyní prohlubuje svůj odstup za vedoucími partajemi hlavního proudu.
Přes to všechno nelze tvrdit, že by se na odporu vůči úsporným opatřením už v Evropě nedaly nahnat politické body. O tom nejvíce svědčí úspěch Jeremyho Corbyna, novopečeného šéfa britských labouristů.
Ten svým radikalismem Tsiprase a podobné leckdy dokonce předčí, avšak pokud se britské ekonomice bude dařit, nemá šanci. Je to totiž ekonomická mizérie, která radikálům nahrává. Skutečnost, že se Španělsku, Portugalsku nebo Irsku, které je aktuálně vůbec nejrychleji rostoucí ekonomikou EU, hospodářsky daří, je klíčovým vysvětlením, proč politici establishmentu zůstávají na výsluní. Dalším je to, že úsporná opatření nepředstavují zas až takové utažení opasků, jak jejich odpůrci včetně zmíněného Stiglitze vykreslovali.
Joseph Stiglitz sám ale ještě flintu do žita nehází. Jako Corbynův poradce bude moci nyní působit na britské veřejné mínění. Uvidíme, třeba zase vytáhne teze o sebevraždě. A třeba bude zase prostý voličský lid u urny moudřejší než slovutný ekonom.
Autor je hlavním ekonomem společnosti Roklen
Čtěte také:
Portugalsku se daří, ekonomika mu stabilně roste o 1,5 procenta
Cameron odmítl vyloučit možný odchod Británie z Evropské unie
Moscovici: Řecko a eurozóna se chtějí vyhnout dalšímu dramatu
