Mnozí ekonomové příliš snadno podléhají „duchu doby“, momentální společenské náladě a politickým zájmům. Na přelomu milénia, v době rozjezdu eura, to byl v ekonomických kruzích hojně skloňovaný pojem. Roseův efekt. Dostal se dokonce do učebnic. Andrew Rose, profesor Kalifornské univerzity v Berkeley, totiž v několika studiích tvrdil, že dopad měnové unie na vzájemný obchod jejích členských států je příznivý v opravdu masivním měřítku.
Tak třeba ve studii z roku 2002 spolu s kolegou Reuvenem Glickem dospěl k závěru, že „vzájemný obchod libovolných dvou zemí, které se připojí k měnové unii, se téměř zdvojnásobuje“. Právě tomuto vlivu členství v měnové unii na zahraniční obchod se začalo říkat Roseův efekt.
Celá řada ekonomů o něj opírala svoji argumentaci ve prospěch eura. Črtaly se růžové zítřky integrované evropské ekonomiky, apelovalo se za co nejvčasnější vstup Česka do eurozóny. Z Rosea se stal klíčový roztleskávač eura – ať už o tuto roli stál, či ne.
Takzvaní euroskeptici
Někteří jiní ekonomové – opět včetně českých – však v roztleskávaném rytmu jančit nezačali. Často to byli ti, které média zařadila k takzvaným euroskeptikům. Robert Holman, někdejší člen bankovní rady České národní banky, zpochybnil Roseův efekt ve vztahu k eurozóně v květnu 2007.
Připomněl tehdy, že v roce 2005 činil podíl dovozů a vývozů na hrubém domácím produktu v případě Česka, Irska, Portugalska a Řecka 105, 58, 42 a 17,5 procenta. „Zdá se tedy, že geografická blízkost má mnohem větší efekt než členství v eurozóně,“ dovodil.
[yop_poll id="1345"]
Uplynulo dalších osm let a za Roseův efekt staví zásadní otazník sám Rose. Své „mea culpa“ pronáší na stránkách studie, kterou počátkem letošního září publikoval americký Národní úřad pro ekonomický výzkum. Přiznává, že v roce 2002 učinil zásadní chybu, když předpokládal, že na zjištěný závěr – tedy potvrzení existence Roseova efektu – nemá vliv druh použitého výpočetního postupu.
Rozhozené výsledky
Když Rose nově použil také jiné postupy, výsledek z roku 2002 to „rozhodilo“. Tak zásadně, že se spoluautorem Glickem odevzdaně konstatují, „že alespoň trochu spolehlivý odhad dopadu existence měnové unie na celkový vzájemný obchod je momentálně za hranicí našich schopností“.
Kdyby postačilo jen přepsat učebnice, přiblížené „mea culpa“ bude jen dalším exponátem do pomyslného muzea omylů dějin ekonomického myšlení. Jenže Roseovy vývody na přelomu tisíciletí zásadně přispěly k utvoření tehdejšího „ducha doby“.
Zeitgeist
„Duchem doby“, který se vyznačoval přepjatým optimismem ohledně příznivých dopadů ekonomické integrace. Jak čas běží, ona přepjatost vyniká stále zřetelněji coby memento omylnosti ekonomů a dost možná i coby připomínka, že mnozí z nich až příliš snadno podléhají nejen „zeitgeistu“ a momentální společenské náladě, ale dokonce i politickým zájmům.
Je proto možné, že Rose není posledním z někdejších roztleskávačů eura, který si sype popel na hlavu. Stačí se začíst třeba do závěru jiné studie, publikované jen pár týdnů před tou Roseovou.
Harvardská ekonomka Gita Gopinathová spolu s kolegy uzavírá, že „jihoevropské země se po zavedení eura v roce 1999 potýkají s masivním odlivem kapitálu a nízkou produktivitou“. Konvergenční proces totiž prý vede ruku v ruce s horšící se efektivitou umísťování kapitálu k poklesu celkové produktivity států, jako jsou Španělsko, Itálie či Portugalsko.
I dalším někdejším roztleskávačům musí z takového čtení tuhnout úsměv.
Autor je hlavní ekonom finanční skupiny Roklen
Čtěte také:
Další rok se slabou korunou na obzoru
Ekonomové je vynášeli do nebes, dnes jsou země BRICS v průšvihu
