Po minulém týdnu je jasné, že státní dluh budou systematicky odkupovat také centrální banky eurozóny v čele s Evropskou centrální bankou (ECB). Dosavadní zkušenost s obdobnými programy širokého odkupu aktiv ale dává tušit, že šéf ECB Mario Draghi se svým krokem ani tentokrát úspěch slavit nebude. Třeba však i navzdory tomu nakonec bude vnímán jako úspěšný muž.
Zkušenost s programy širokého odkupu aktiv není kdovíjak zářná. Kvantitativní uvolňování, jak se jim často přezdívá, vymysleli Japonci. Uvolňování poprvé aplikovali v roce 2001. Země přitom ještě 14 let poté zápolí s hospodářskou stagnací. Dopad kvantitativního uvolňování ve Spojených státech byl ve skutečnosti velmi chabý.
Alespoň pokud vezmeme za bernou minci závěry studie ekonomek Jing Cynthie Wuové z Boothovy obchodní školy Chicagské univerzity a Fan Dory Xiaové z Merrill Lynch.
Čtěte komentář Ilony Švihlíkové: Kvantitativní uvolňování - boj proti deflaci, nebo měnová válka?
Ty zkoumaly dopad expanzivní měnové politicky americké centrální banky v letech 2009 až 2013 (zahrnuly tedy nejen druhou a třetí vlnu kvantitativního uvolňování, ale i další nekonvenční měnověpolitická opatření typu). Kdyby všech těchto zásahů nebylo, míra nezaměstnanosti by v prosinci 2013 činila v USA 6,83 procenta. Ve skutečnosti dosáhla 6,7 procenta. Nepatrný rozdíl. Ovšem za cenu bilionů nově natištěných dolarů, potenciálních bublin na trzích aktiv a dalších možných neblahých dopadů.
Protikladné efekty v USA a Evropě
Neexistuje přitom žádný důvod domnívat se, že efekt Draghiho nově oznámeného programu by měl být jakkoli významnější než byl dopad amerického uvolňování. Třeba proto, že sklon domácností k zadlužování je v USA mnohem vyšší než v kontinentální Evropě. Zatímco v USA stlačené úrokové sazby ekonomice mohou pomoci, protože dlužníci je vítají, v relativně spořivé Evropě naopak vedou k ještě nižšímu úročení střadatelských vkladů a tedy k utlumení spotřebitelského apetytu.
V neprospěch evropského uvolňování působí také to, že v kontinentální Evropě nejsou tak běžné neúčelové úvěry zajištěné zástavním právem k nemovitosti, takže není příliš zvykem, že by nemovitost sloužila jako „bankomat“. Její vlastnictví (k němuž cestu může usnadnit právě uvolňování, skrze nižší sazby hypoték) tudíž nepodnítí spotřební výdaje tak jako v USA.
Draghimu však může pomoci štěstí. Levná ropa a slabé euro, které je z podstatné části důsledkem vzmáhání se americké ekonomiky a souvisejících sázek na zpřísnění tamní měnové politiky, se totiž snadno mohou stát těmi opravdu určujícími stimuly pro evropskou ekonomiku.
Draghi ani roztleskávači v barvách ECB nebudou pak muset vyvinout ani moc PR úsilí, aby si zásluhu na oživení připsali. Podobně jako když jeho kolegové v České národní bance připisují zásluhy na současném oživování tuzemské ekonomiky jejich předloňské intervenci.
Autor je hlavní ekonom finanční skupiny Roklen
Dále čtěte také:
David Marek: ECB – lepší něco nežli nic
