Připusťme, že Lukašenko, který „vo vremja sovětskoj vlasti“ šéfoval kolchozu, ale předtím absolvoval učitelský ústav a má na historii učitelský diplom, se mohl k výkladu dějin a mezinárodního práva cítit svým způsobem povolán.
Těsně před návštěvou Vladimira Putina a kazašského vládce Nursultana Nazarbajeva v Minsku Lukašenko možná netakticky, ale nahlas říká, že nechce, aby Bělorusko dopadlo jako Ukrajina. Zrovna tak Nazarbajev nechce, aby se Rusko zahledělo na sever Kazachstánu, kde mají převahu etničtí Rusové. Jediné, na co se lze stoprocentně spolehnout, je to, že velmi zlomyslnou Lukašenkovu větičku „podle této logiky by Rusko muselo Kazachstánu a Mongolsku odevzdat většinu svého území, které svého času ovládali mongolští a tatarští chánové“, Putin rozhodně nezapomene. Spíš ji dříve než později po zásluze odmění. Lukašenko má tedy nejen obavu, ale samozřejmě i pravdu.
Ostaně trvání na smlouvách je něco, na čem by mělo velmi lpět i samotné Rusko. Co kdyby se jednou v budoucnu, až bude čínský nominální HDP nikoli čtyřikrát, ale třeba osmkrát větší nežli ruský, a budou tomu odpovídat i výdaje na armádu a zbrojení (zatím dvakrát vyšší), mohl nějaký Číňan rozpomenout, že koneckonců smlouva z Něrčinsku z roku 1689, která přiřkla Rusku levobřežní Amur a vše na sever od něj (pár milionů kilometrů čtverečních) je přes veškerá narovnávání pořád ještě nerovná?
Kdyby byly rakety, je i Krym
O tom, kdo bude silnější, nebude třeba diskutovat, a jediný odrazující prostředek tak bude ruský jaderný arzenál, tedy přesně to, čeho se Ukrajina vzdala výměnou za záruky teritoriální integrity, poskytnuté mimo jiné Ruskem.
Každému je snad jasné, že kdyby Ukrajina rakety měla, měla by i Krym. Tuhle chybu už nikdo nikdy neudělá, a naopak snaha získat odstrašující prostředek v podobě jaderné zbraně jako poslední pojistku zachování územní integrity může jen nabýt na síle. Napětí ve světě poroste, už kvůli tenčícím se zdrojům, energiemi počínaje a vodou konče.
S tím, jak Spojené státy v tomto století přestanou hrát roli globálního superpolicajta, který je nakonec schopen sjednat pořádek, stejně jako jí svého času přestala hrát Velká Británie koncem 19. století, je tohle opravdu dlouhotrvající a pro budoucnost lidstva strašně špatný výsledek ukrajinské krize. Nemusíte mít učitelský ústav, abyste k tomuhle závěru dospěli.
Další komentáře autora:
Německo, investice a česká volba
