Stát prodal OKD a s ním i hornické byty bez soutěže, ačkoli existovaly nabídky za citelně vyšší cenu
Prodejem bytů OKD zahraničnímu investorovi se definitivně uzavřel příběh, který ani jinak skončit nemohl. A zatímco nájemníci na Ostravsku zůstanou na svém a jejich situace pod společností Round Hill Capital se nezmění, premiér Bohuslav Sobotka je na tom o dost hůře, protože svého dílu odpovědnosti za poškození zájmů státu se jen tak nezbaví.
Sociální demokraté s oblibou hájí svůj štít tvrzením, že základní chyba se stala již v roce 1991, když byly byty zahrnuty do majetku státního podniku OKD určeného ke kuponové privatizaci, při níž stát ztratil majoritu. To je však argument platný jen v okamžiku, kdy přijmeme jako fakt, že by bylo spravedlivé, aby horničtí nájemníci získali své byty skoro zadarmo. A tak to prostě není.
Vládní omyl
Především podobně byly podnikové byty zahrnuty i do majetků řady dalších privatizovaných podniků a jejich vlastníci s nimi pak nakládali podle vlastního uvážení. Vzdání se majority sice může být zpětně předmětem diskuse, ale tehdy to bylo legitimní rozhodnutí demokraticky zvolené vlády, která potřebovala odstátnit průmysl, aby začaly fungovat co nejrychleji tržní mechanismy. Navíc budoucnost černého uhlí nebyla až tak úplně jasná. A kromě toho privatizátoři tak nějak mlčky předpokládali, že budou moci i se 46 procenty akcií před doprivatizací firmu kontrolovat, protože se spojí s obcemi dotčenými těžbou, jež získaly přímým převodem od státu dalších pět procent akcií.
Jenže v roce 1997 proběhla divoká privatizace OKD, kdy za přímé účasti některých funkcionářů ČSSD firmu skoupením akcií z kuponovky a vykoupením podílů obcí ovládl kontroverzní ostravský podnikatel Stanislav Pros. Když Fond národního majetku zjistil pokus o nepřátelské převzetí OKD, jeho tehdejší šéf Roman Češka zkusil akcie obcí odkoupit a podal trestní oznámení, protože se obával znehodnocení státního podílu. Nejenže kvůli vlivu místních politiků u obcí neuspěl, ale naopak vyvolal protesty odborářů a po tlaku sociálních demokratů na Klausovu menšinovou vládu byl odvolán z funkce.
Pros pak na valné hromadě v srpnu 1998 obsadil představenstvo OKD svými lidmi, mezi nimiž byl kromě jiných i tehdejší místopředseda ČSSD Vladislav Schrom. A v dozorčí radě zasedl Petr Otava se svým spolupracovníkem Františkem Gajdošem.
OKD ovládnuté Prosem vzápětí koupilo sto procent akcií společnosti K. O. P. Jméno společnosti tvořily iniciály jejích vlastníků Viktora Koláčka, Petra Otavy a Jana Przybyly. Tato společnost kontrolovala v té době majoritní podíly v Českomoravských dolech Kladno a v Metalimexu a měla menší podíl v Sokolovské uhelné. Cena činila zhruba čtyři miliardy korun. Koláček, Przybyla a Otava za tyto peníze následně během složitých převodů získali od Prose společnost Karbon Invest, v níž byl zaparkován majoritní podíl v OKD.
V Bakalově režii
Celá transakce včetně prvotního skupování akcií byla tehdy financována Investiční a poštovní bankou (IPB) a k veškerým informacím se poté dostala ČSOB, když v roce 2000 převzala majetek zkrachovalé IPB. A k ČSOB měl vždy velmi blízko i Zdeněk Bakala, který tak mohl být ve výhodě, když se Viktor Koláček a jeho společníci po letech opakovaného vyšetřování a trestního stíhání rozhodli svých dolů zbavit.
Tento privatizační incest byl opakovaně a zcela marně vyšetřován policií v dobách, kdy byl ministrem vnitra Stanislav Gross. A v době, kdy byl premiérem, prodala vláda Karbon Investu i svých 46 procent akcií za čtyři miliardy korun, když zcela vědomě a záměrně ocenila 43 tisíc bytů průměrnou cenou 40 tisíc za kus. Zbývá dodat, že stát prodával předem určenému zájemci, tedy bez soutěže, ačkoli existovaly nabídky za citelně vyšší cenu. A prodávalo se ve skutečnosti již Bakalovi, který tajně kupoval Karbon Invest a jednání s vládou v pozadí řídil.
V té době byl ministrem financí Bohuslav Sobotka, který loni v lednu na serveru Parlamentní listy reagoval na kritiku autora tohoto článku slovy: „Nemělo smysl započítávat do ohodnocení společnosti tržní cenu bytů, pro byty měla být privatizace jen průtokovou operací. Přesněji: pokud měly být byty OKD prodávány nájemníkům za netržní cenu, nemohla vláda po kupci zbylého minoritního podílu státu chtít, aby za ně zaplatil tržní cenu obvyklou na trhu. Že smlouva o levném prodeji podnikových bytů jejich nájemníkům naplněna nebyla – a nic se nestalo? Kdo tehdy vládl? Co pro dodržení smlouvy s vládou udělal? Odpověď okamžitě vysvětlí, proč kritikovo – pravé – oko zůstalo v nejkritičtější chvíli zavřeno.“
Následné vlády však udělaly, co udělat mohly. Bakala v roce 2009 převedl byty z OKD do jiné své společnosti RPG Byty.
Úřednický ministr financí Eduard Janota vyhrál arbitráž s RPG, která v červenci 2010 konstatovala, že předkupní právo za zvýhodněnou cenu platí i pro tuto společnost. A vše šlo dál při starém. Jedinou cestou, jak donutit Bakalu k prodeji bytů nájemníkům, bylo řízení u Evropské komise pro nedovolenou podporu při privatizaci. Ta obchod dvakrát přezkoumala, ale nepovolenou pomoc nenašla. Jenže to mělo svůj důvod v podkladech, které dostala od ministerstva financí v době, kdy v jeho čele seděl nejprve právě Sobotka a pak Janota. Loni mluvčí ministra Babiše konstatoval, že „Evropská komise v roce 2011 nijak nepřezkoumávala informace, které jako reakci k otázce privatizace OKD obdržela od České republiky. Nyní zjištěné skutečnosti ukazují, že tyto informace byly zavádějící, či dokonce nepravdivé“. Lhůta, dokdy bylo možné případ znovu u Evropské komise otevřít, vypršela na konci loňského roku. Nastal tedy čas k definitivnímu zpeněžení privatizačního lupu. l
O autorovi| Pavel Páral • paralp@mf.cz
