Kapitola XCII
Cizí peří * Těsně za Poláky * Ferdinandovy paradoxy * Příběh o chlebu a zpěvu
Cizí peří
Stačili jsme ji poznat jako spíše nesmělou a nenápadnou ženu, členku prvního Topolánkova kabinetu. Bývalá ministryně zemědělství Milena Vicenová si však našla novou parketu, méně nápadnou, která ji možná svědčí více než ta předešlá. V pozici jednoho ze čtyř generálních sekretářů v minulých měsících jednala o stamiliardách korun, které k nám mají do roku 2013 přitéct ze strukturálních fondů Evropské unie. Dle účastníků jednání se právě Vicenová osvědčila jako velmi tvrdá a agilní vyjednavačka, která zásadně napomohla tomu, že takzvaný Národní strategický referenční rámec byl konečně schválen. Chtělo by se říct, odpracovala možná nejvíce, ale dosaženými úspěchy se chlubil někdo jiný. Ministři. Ale za těch pár měsíců jistě pochopila, že tak už to v politice chodí.
Těsně za Poláky
V zádech trošku zamrazí při pomyšlení, co asi budou čeští odpůrci kandidatury Josefa Tošovského schopni proti němu udělat. Například skupinka permanentně revolučních lustrátorů opakovaně prokazuje, že publikuje a hovoří o věcech, které nedovedou důkladně posoudit ani domyslet v širších souvislostech. Nadto chování některých z nich nelze vysvětlit jinak, než že pořvávajíce po druhých zametají stopy především po své minulosti. Vrhnutá špína však zanechá stopy. To může bohužel platit i v Tošovského případě, přestože odborníci s mezinárodním kreditem, kteří se podíleli na jeho bezpečnostní prověrce, dodnes trvají na tom, že osvědčení dostal naprosto korektně a důvodně. Naštěstí případné poškození Tošovského pověsti v českých rozměrech nikoho v Evropě nezajímá, jen nás „důstojně“ řadí po bok obdobně řádících Poláků.
Ferdinandovy paradoxy
„To jsou paradoxy, co, Ferdinande?“ je jedna z variací sládka Pavla Landovského ve hře Václava Havla Audience. Možná že autora začínají jeho absurdní divadelní vtípky v životě dohánět, hlavně ty méně povedené. Jedním z nich se asi ukáže být pokus o novodobou pohádku o studentské sametové revoluci. Mýtotvorci se stále úporně snaží křísit už jen holou kostru této absurdní konstrukce kdečím. Například lustracemi má být dokázáno, kdo za tu naši „temnou minulost“ může (estébáci, agenti a komunisté) - a naopak, kdo je ten hodný (studenti, herci, ale i funkcionáři SSM). Víru v tuto podivnou teorii se snaží udržovat strašením, proto davu občas spektakulárně předhodí nějakého „pozitivního lustráta“ ku obecnému opovržení (jak je důležité míti Filipa!). Stejný Havel ovšem kdysi paradoxně pověřil sestavením vlády odborníka Tošovského, kterého mu titíž lustrující mýtotvorci posléze také „vylustrovali“ - a tak se kruh uzavřel. Havel by se konečně z toho mohl poučit a říct, jak to v tom listopadu 1989 bylo a co tomu předcházelo. Mohl by dát lidem posoudit tehdy (kolem listopadu 1989) možné varianty vývoje - klidný domluvený přechod moci, i když posléze napadnutelný z každého myslitelného směru, nebo revoluční lynčování až balkánské vyvražďování. Možná že by mu nakonec lidé s mnohými výhradami dali v zásadě za pravdu - a současně by si oddychli, že se už nemusejí „lustračně“ pitvořit a mohou se začít konečně chovat normálně. I s tím, že nebylo všechno před listopadem 1989 jen špatné a všechno potom jen dobré.
Příběh o chlebu a zpěvu
Deník MF Dnes uspořádal anketu o budoucím českém prezidentovi. Mezi dotázanými byl i bývalý ministr vnitra a senátor Jan Ruml.
První otázka: Volil byste za prezidenta znovu Václava Klause?
Ruml odpověděl: Ne.
Druhá otázka: Proč ano - proč ne?
Ruml: Za exkluzivitu extrémního názoru, který málokoho zajímá, šel by světa kraj.
Třetí otázka: Pokud ne Klause, koho byste volili?
Ruml se přiznal: Karla Schwarzenberga.
Čtvrtá otázka: Proč?
Ruml vysvětluje: Protože je noblesní, vzdělaný a má smysl pro humor.
Jo, a ještě chci říct: Volil bych ho proto, že je mým chlebodárcem. Tento dovětek měla ještě celebrita Ruml přidat. Nebo neměl do ankety vůbec chodit. Ruml totiž pracuje pro vydavatelství R-Presse (je předsedou dozorčí rady), které vlastní ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Ještě nějaké další otázky?
