„Vybudoval jsem globální firmu, protože jsem ji chtěl. Přál jsem si inspirovat nejen své známé a okolí, ale co možná největší množství lidí se smyslem pro design, řemeslo, kulturu a věci, které jsou víc než hezké – tedy smysluplné a mají příběh,“ říká Leon Jakimič, usazený v křesle pod třpytivým lustrem, jenž se zvolna komíhá v neexistujícím průvanu. Nebo je to jen iluze odlesků? Právě práce se světlem jde totiž umělcům a řemeslníkům z jeho podniku nejlépe.
Ona firma se jmenuje Lasvit a pochází z takzvaného ,křišťálového údolí‘, což je oblast Libereckého kraje, kde se koncentruje na relativně malé ploše tolik různých sklářských technik jako snad nikde jinde na světě.
Svůj příběh začal Lasvit vyprávět v roce 2007 paralelně v Česku a v Hongkongu a pak postupně také v Singapuru, Dubaji, New Yorku, Paříži, Londýně… Dnes má na světě celkem 10 poboček a 320 zaměstnanců. Instalace Lasvitu se nachází v každém státě s výjimkou několika zemí v Africe a Jižní Americe, ale i na zaoceánských lodích a soukromých jachtách. „Ročně děláme 200 až 250 projektů na míru. Některé z nich mají třeba tři položky, takže se dá říct, že každý rok uděláme v průměru tisíc uměleckých instalací,“ vypočítává zakladatel společnosti.
A strop máte kde?
Nejčastějšími prostory, kam se umělecká díla umisťují, jsou soukromé rezidence a hotelové prostory – a to nejen tak ledajaké. Skláři a kováři z Čech mají na svědomí například výzdobu pařížského hotelu Ritz, kam jezdila i princezna Diana, nebo velkou část interiérů v nejužším mrakodrapu světa nazvaném Steinway Tower.
Ten se nachází v centru New Yorku naproti Peninsula Hotelu a nabízí se z něj výhled na Central Park. Byl otevřen v roce 1925, takže se na poměry Nového světa jedná o prastarou budovu, která zažila koncerty klavíristů Sergeje Rachmaninova a Vladimira Horowitze.
Česká firma na její rekonstrukci spolupracuje od roku 2016 a výroba kovových i skleněných děl, bezchybných do posledního milimetru, nekončí ani poté, co jejich počet překročil třicítku. „My tomu říkáme duet skla a kovu,“ popisuje Jakimič v návaznosti na dva použité materiály a inspiraci kulturně bohatou historií domu.
„Naše věci se stávají prvky architektury, protože například římsy byly dělané na míru. To znamená, že jsme museli přijet, vyměřit to na milimetry, a až potom se začal vyrábět kov. Instalovalo se za covidu, což byl samozřejmě problém, jelikož montáž kolegové dirigovali přes FaceTime na dálku. Jen naše palmy v lobby například měří devět metrů a váží 400 kilo,“ vypráví zakladatel.
Nedoceněné celebrity
Podobných výzev je samozřejmě mnohem víc. Kupříkladu občas prý nastane situace, kdy je obtížné vysvětlit zákazníkům v Indonésii či Indii, že aby mohlo být na strop instalováno svítidlo, musí budova napřed stát. Že ho opravdu nelze dočasně připevnit na lešení. A pak jsou tu výzvy technické. „Tou největší byli určitě dvacetitunoví draci na ostrově Saipan. Po rozvinutí měří každý z nich zhruba 50 metrů a oba visí ze stropu v seizmické oblasti, kde musí vydržet zemětřesení o síle osm z Richterovy stupnice. Zatím jsme to naštěstí v praxi neověřovali, ale získali jsme razítko amerického statika. Vyráběli se rok a lidé si při tom fakt sáhli na dno,“ přiznává Jakimič.
Právě zaměstnanci jsou pro něj ve firmě tím nejdůležitějším. Při jejich přijímání hledí vedle dokonale vytříbených schopností i na to, jak zapadnou do týmu. Protože najít uměleckého skláře není jen tak. Největší objekt skla, který zkušený sklář dokáže vyfouknout z jednoho kusu, je zhruba metrový lustr Neverending Glory za 60 tisíc korun.
„Skláři jsou nedoceněné celebrity, protože všichni znají designéry, Maxima Velčovského, značku Lasvit a zakladatele Jakimiče, ale neuvědomují si, že největší dík patří uměleckým řemeslníkům. Takoví lidé jsou vzácní, a když je člověk objeví, musí je inspirovat a platit tak, aby u něj zůstali ideálně celý život a po nich pokračovaly jejich děti,“ shrnuje podnikatel. I proto se mu tak vyplatí mít provoz v Lindavě a Novém Boru, kde se nové talenty rekrutují rovnou ze škol.
Jako Tančící dům na severu
V budově bývalého sklářského učiliště teď Lasvit koneckonců i sídlí. Dvě staré roubenky firma očistila od nánosů socialistické omítky a doplnila k nim další srub – skleněný. Šindele nové ,roubenky‘ jsou skutečně tvarovány z křišťálově průzračného materiálu. K těmto stavbám se přidal ještě ucelený vnitroblok na náměstí Nového Boru, který ovlivňuje architektonickou tvář města podobně, jako to činí Tančící dům v Praze.
„Dvě renovované a dvě staré budovy jsme otevřeli v roce 2019 a lidi to úplně nakoplo. Najednou je to začalo mnohem víc bavit, skoro nikdo od té doby neodešel ani nepracuje z domova, protože to má zkrátka genius loci. Každý pátek máme navíc den otevřených dveří a chodí se k nám dívat turisté z Německa, Polska i Česka. Zaměstnanci si zvykli a nevadí jim to,“ směje se Jakimič.
Propagace Česka ve světě je jedním z důvodů, proč ho baví vést Lasvit směrem, kterým nyní kráčí. Považuje se za patriota a zároveň za propagátora nových trendů – k těm v současnosti patří například kinetiky, tedy svítidla, která se pohybují za pomoci kladek, nebo díky speciálním programům vytváří dojem, že ožívají. Nejraději je mají Číňané, již jsou ochotni ve snaze dohnat Západ investovat i do věcí kontroverzních.
Sběratel dětských samopalů
Samotný Lasvit se inovace rovněž nebojí. „Nepřemýšlíme o tom, co teď lidé chtějí, ale co by teprve mohli chtít. Nikdo nám neřekl, jaké kolekce máme dělat. Zkusili jsme se dívat na osvětlení jinak, než že má jen svítit. Vyprávíme příběh a ten se stává trendem pro další firmy. Za boření hranic je u nás zodpovědný art director Maxim Velčovský. Spolupráce s ním je zábavná a výživně inspirující,“ popisuje Jakimič jednání s autorem díla Memento Mori – lustru ze skleněných lebek inspirovaného kutnohorskou kostnicí a sběratelem dětských samopalů či dálkových ovladačů, jichž vlastní plné sklady.
Ale Velčovský není sám, kdo se v poslední době věnuje sbírání krásných věcí. „V době krize lidé investují poslední drobné do umění, aby jim je inflace nesežrala. Letos čekáme velmi dobrý rok,“ komentuje podnikatel, ačkoli přiznává, že alespoň lehce zdražit musel. Má však štěstí, že na rozdíl od mnoha jiných českých firem neobchoduje s překupníky, a tak neprodává se ztrátou za předem nasmlouvané ceny.
„My sice taky jedeme na plyn, ale máme tak obrovskou přidanou hodnotu, že navýšení ceny plynu o 300 procent se v nákladech projeví jen lehce, protože cena skla tvoří sice 30 až 40 procent ceny daného kusu, jenže kus skla je zase jen malou částí finální instalace,“ objasňuje Jakimič.
Snaží se však povznášet uměním i lidi, kteří si nemohou dovolit vlastnit designérské dílo jen pro sebe – a sice tak, že zahlédnou instalace na veřejných místech. „Věříme, že když se lidé obklopí něčím, co je nejen krásné, ale i smysluplné a má to zajímavý příběh, tak jim to může zpříjemnit život, nebo je to dokonce změnit k lepšímu,“ shrnuje svoji vizi.
