V poli stojí opuštěný dům. Ruina. Má zdi z holých cihel a v oknech lehce blikají světýlka, jako kdyby se odrážela od skel. Vysoká hospodářská stavba se tyčí nad loukou a i přes vypadané červené cihly vypadá obydleně. Nikde nechybí ani kousek střechy a okna jsou čistá. Stavba by mohla lákat nezkušené urbexery, kteří by se ale šokovaně zastavili přede dveřmi se slovy, že tam snad někdo bydlí.
Navíc se v žádném případě nejedná o klasické obyvatele zapomenutých domů. Sem se jezdí na rekreaci. Dům v ruině je husarským kouskem architektonického studia ORA. Jan Hora s kolegy přetvořil starou sýpku ve stylové ubytování. Stavba se rekonstruovala čtyři roky a nyní funguje jako unikátní projekt, kde venkovní stěny tvoří stará budova a dovnitř autoři vestavěli druhý, nový dům.
Když architekti místo navštívili poprvé, stála v Zadním Arnoštově značně vykuchaná stavba ve stavu před demolicí. „Našli jsme znásilněný dům, bývalou usedlost, která byla za minulého režimu přestavěna na sýpku,“ píší v autorské zprávě. Původní zemědělský statek pochází ze 17. století a za svou dlouhou existenci stihl být školou, skladem obilí i chátrající památkou. Pak si ho všiml brněnský podnikatel Robert Matuška a okamžitě si objekt zamiloval. Protože chtěl vybudovat klidnou rodinnou vilu a zkušenosti s vlastnictvím historických budov nasbíral při provozování hotelu Anybody v paláci na Zelném trhu v Brně, rozhodl se ji koupit. Přestavbu místa svěřil do rukou znojemského ateliéru ORA.
Napětí mezi starým a novým
Na návrhu se podíleli Jan Hora s manželkou Barborou a Janem Veisserem. Rekonstrukci pojali jako manifest, jak zacházet se starými domy. Budova stojí mezi ovocnými sady a tyčí se do výšky tří pater. Před opravou měla pouze obvodové zdi a střechu. Architekti zavrhli jakékoli pokusy dům restaurovat a vracet do původního stavu. Nechtěli se vzdát romantické syrovosti ruiny ani z ní dělat moderní vilu. „Není nezbytně nutné přijít o autenticitu stáří, nemusíme demolovat, ale ani rekonstruovat dogmaticky památkářsky. Zároveň je i v takovém případě možné stavět ekonomicky za použití současných materiálů a dosahovat požadovaných parametrů,“ představují autoři dílo.
„Krajina je neobnovitelný zdroj a možnosti expanze našich sídel jsou omezené, je třeba svoji pozornost obracet právě už na existující stavby. Rekonstruovat je z principu udržitelné,“ říká Jan Hora. „Opravovat se dá různými způsoby. Objekt lze předělat tak, že se udržuje a obnovuje autenticita nějaké doby. To dává smysl u dobře zachovalých památek. Dále se může vytvářet iluze určité doby, což jsme nechtěli. Nebo se dům dá interpretovat úplně nově. Původní konstrukce buď můžete integrovat tak, že se v novém celku skryjí, anebo na ně naopak na ně kladete důraz. Nám šlo ale o to vytvořit mezi konstrukcemi napětí,“ vysvětluje Hora.
Do stavby vložili samostatný dům z pálených tvárnic, který vyhovuje všem energetickým požadavkům 21. století. Odpovídá nejpřísnějším ekologickým standardům i očekáváním hostů. Mezi starou a novou stěnou se nachází větraná mezera, která dovoluje oběma stavbám fungovat přirozeně. Okna domů na sebe přesně nesedí, takže do interiéru vizuálně strkají prsty původní cihly a skrz otvory ve zdech zase prosvítá ven novostavba.
Okno vede do zdi
Oprava jako taková byla poměrně složitá. Architekti se vrátili k původnímu dělení fasády a třípatrový objekt změnili na dvojpodlažní. Na několika místech museli vybourat velké kusy zdiva a odstranit dřevěné konstrukce. Zdravé trámy použili na stropy nebo jimi zaplnili díry v krovu. Říkají, že většina materiálu zůstala na místě, jen se přeskládala. Na vnitřní prostory použili moderní technologie a izolace. Přestavba se však neobešla bez komplikací.
„Při rekonstrukci se vždy objeví spousta skrytých vad a konstrukcí. V průběhu stavby jsme zjistili, že obvodové zdivo je místy v horším stavu, než jsme předpokládali. V jednu chvíli jsme se také dozvěděli, že jeden původní vyzděný otvor je v jiném místě, než jsme podle symetrie stavby přepokládali, ale vnitřní otvor byl již připraven. Způsobilo to zajímavý moment, který jsme se rozhodli ponechat,“ vypráví Hora.
V sýpce se nachází celkem pět koupelen. Foto: Boys Play NiceUvnitř ruiny vznikl jednoduchý interiér v přírodních barvách. Výška přízemního obytného prostoru sahá přes dvě patra a po straně vede schodiště do dalších čtyř pokojů. Sýpka má společný obývák s panoramatickým oknem ukazujícím výhled na okolní krajinu, plně vybavenou kuchyň, čtyři ložnice po dvou postelích a pět koupelen. Celkem sem může přijet devět hostů (včetně přistýlky) v šesti autech. Z vysokého stropu v přízemí visí výrazné světlo, stěny jsou natřené bíle a nábytek, stropy i dveře mají hřejivou texturu dřeva. Kulatý stůl ve společné místnosti ladí s venkovním dubovým nábytkem.
Zažít dům a poučit se
Majitelům se prý koncept líbil od začátku. Manželka investora pracuje jako zahradní architektka a návrh okolí vzala do vlastních rukou. V Arnoštově je prý nekonečný klid a ticho ruší jen bzučení včel v blízkém sadu. Neexistují zde žádné ploty, zahradní trávník od okolních luk oddělují pouze trosky suchých zídek a cortenová vstupní brána. Zahrada propojuje sýpku s okolní krajinou a sady, hlohy i luční kvítí sem přirozeně patří.
Matuškovi původně plánovali sýpku využívat sami, ale po čtyřleté rekonstrukci si ji prý nechtěli nechávat jen pro sebe a své známé. Rozhodli se unikátní stavbu nabídnout k pronájmu všem, kteří ocení klidný designový prostor. „Dokonce jsme tam sami strávili nějaký čas, abychom si dům zažili. Ne vždy se tahle příležitost naskytne a je to škoda. Je to totiž pro architekta zkušenost, ze které se dá skvěle poučit. Něco jiného je vytvářet návrh, pak zažívat stavbu, a pak to mimochodem zažívat při obývání,“ vypráví Hora.
Ačkoli sýpka reprezentuje jeho názor na rekonstrukce, podobný přístup nepovažuje za snadno reprodukovatelné univerzální řešení. Přiznává, že všechny prázdné domy sice zachránit nelze, ale kdyby se naskytla příležitost, bez váháni by šel do podobného projektu znovu.
