Hlavní provozovnu (dle živnostenského listu) mám v pronajatém bytě, který sice není mým trvalým bydlištěm, ale v němž rovněž bydlím. Je možné zahrnout část nákladů na nájem do účetnictví firmy? A v případě, že to možné je, za jakých podmínek?
Zdeněk Sedláček
Dle živnostenského zákona může být živnost provozována pouze v takových provozovnách, k nimž má podnikatel užívací nebo vlastnické právo. Na žádost živnostenského úřadu je podnikatel povinen prokázat vlastnické nebo užívací právo k objektům nebo místnostem provozovny.
Je-li provozovna umístěna v bytě a není-li podnikatel vlastníkem tohoto bytu, může v něm provozovat živnost pouze se souhlasem vlastníka, spoluvlastníka nebo správce bytu nebo nemovitosti, jejíž je byt součástí. K provozování živnosti v pronajatém bytě tedy potřebujete nejen řádnou nájemní smlouvu, ale i souhlas k provozování živnosti. Zda máte v místě provozovny zároveň i trvalé bydliště, není pro účely živnostenského zákona rozhodující.
Obdobně ani zákon o daních z příjmů nepodmiňuje nárok na uplatnění výdajů (nákladů) na provozovnu zřízením trvalého bydliště daňového subjektu v místě provozovny. Dle § 24 tohoto zákona má poplatník právo odečíst si výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, a to ve výši, kterou dovoluje zákon a on prokáže.
Z hlediska uznatelnosti výdajů jako daňových nákladů je nutné vždy zkoumat, zda byly vynaloženy v souvislosti s již zmíněným dosažením, zajištěním či udržením zdanitelných příjmů. Pokud daňový poplatník používá ke své podnikatelské činnosti i část bytu, ve kterém současně bydlí, je přípustné uplatnit jako daňový výdaj i poměrnou část nákladů souvisejících s pronájmem a provozem bytu. To znamená například část výdajů na spotřebu vody či elektrické energie a telefonní poplatky. Je na daňovém subjektu, jaký způsob výpočtu příslušné výše nákladů zvolí. Nejčastěji se používá poměr podlahové plochy určené k bydlení a plochy určené k podnikání nebo srovnání spotřeby materiálu a služeb před zahájením podnikání v bytě a spotřeby po zahájení.
V této souvislosti je nutné zmínit ustanovení § 25 zákona o daních z příjmů. To říká, že za výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů nelze pro daňové účely uznat zejména výdaje na osobní potřebu poplatníka. Prokazování skutečných nákladů spojených s podnikáním může být komplikované. Řadu statků typických pro osobní soukromou spotřebu totiž nejenže lze, ale často je i nutné použít pro podnikání. Tak jako jinde, platí i zde pravidlo všeho s mírou. Je dobré mít na paměti, že je na nás, abychom správci daně prokázali oprávněnost takových výdajů.
Poplatník však může požádat správce daně o závazné posouzení toho, zda si výdaje spojené s provozem nemovitosti používané zčásti k podnikatelské činnosti a zčásti k soukromým účelům vypočetl správně. Správce daně v takovém případě zkoumá, zda jsou uplatňovány pouze výdaje, které byly vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení těch příjmů, které jsou předmětem daně.
Dle již zmíněného ustanovení § 25 zákona o daních z příjmů nelze jako daňové náklady uznat výdaje vynaložené na opravu, údržbu nebo technické zhodnocení majetku sloužícího k podnikání, který není poplatníkem zařazen do obchodního majetku. Pronajatý byt, ale nelze logicky do obchodního majetku nájemce zařadit. Lze se však odvolat například na ustanovení § 24 téhož zákona, které umožňuje poplatníkovi odečíst výdaje vynaložené podle zvláštních právních předpisů. V tomto případě je tím předpisem občanský zákoník, který opravňuje nájemce bytu k provedení drobných oprav a běžné údržby bytu na své náklady.
Opět je ovšem nutné zdůraznit, že je na poplatníkovi, aby doložil oprávněnost takových výdajů. Uplatnění nákladů na údržbu a opravu pronajatého majetku je poněkud sporné a správce daně může v tomto případě posoudit takový náklad jako daňově neuznatelný.
Zákon o daních z příjmů v § 28 upravuje i odpisy technického zhodnocení pronajatého majetku. Nájemce, který provede technické zhodnocení majetku, může zhodnocení odepisovat pouze se souhlasem pronajímatele a jedině v případě, že pronajímatel zhodnocení nezahrne do svého obchodního majetku. Toto ustanovení ovšem již nelze použít v případě, že podnikatel má byt v podnájmu. Opět platí, že používá-li podnikatel pronajatý byt zároveň i k vlastnímu bydlení, může jako daňový výdaj uplatnit pouze ty náklady, které použil pro účely dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů.
Ing. Jaroslava Hanková, daňový konzultant APOGEO
