Plán ministra financí USA Henryho Paulsona přináší více otázek než odpovědí
Finanční systém Spojených států amerických má delší dobu problémy. Situaci podobného rozsahu a vážnosti americká společnost nepamatuje od Velké hospodářské krize ve třicátých letech 20. století. První problémy se objevily přibližně během srpna 2007. Až do září letošního roku se však mohlo zdát, že situace nebude natolik vážná, jak někteří lidé předpovídali. Bohužel se ukázalo, že jejich obavy byly oprávněné. V čem se však situace během posledního měsíce ve srovnání s předchozím obdobím natolik dramaticky změnila? Až dosud se totiž mohlo zdát, že se krize týká téměř výhradně finančních institucí. Tento pohled se změnil s pádem Lehman Brothers 15. září 2008.
Nyní je zřejmé, že se krize přelévá do reálné ekonomiky. Nedostatek likvidity a kapitálu finančních institucí zhoršuje dostupnost úvěrů pro nebankovní subjekty.
Význam úvěrového trhu
Proč je dostupnost úvěrů pro fungující tržní ekonomiku klíčová? Společnosti v USA zpravidla financují běžné operace (nákup zásob, platby dodavatelům, mzdy zaměstnancům a tak dále) bankovními úvěry, případně vydáváním krátkodobých dluhopisů. Dluh vyrovnají, když obdrží platby od odběratelů. Zamrznutí úvěrového trhu tento jednoduchý mechanismus zabrzdí. Pokud společnosti nemohou operovat s krátkodobými úvěry, musejí zpravidla omezit výrobu a propouštět zaměstnance, aby se vyhnuly bankrotu. Zablokování úvěrového trhu tedy v důsledku pravděpodobně povede k hospodářské recesi.
Zásadní otázkou dnes tedy je, co je třeba učinit, abychom se recesi, pokud možno, vyhnuli, případně její rozsah minimalizovali. Dvacátého září 2008 předložila svou představu zvládnutí krize odstupující Bushova administrativa. Přijetí tohoto plánu ministr financí USA Henry Paulson označil za nutnou podmínku stabilizace finančních trhů a obnovení důvěry ve finanční systém. Modifikovanou verzi nakonec američtí zákonodárci schválili.
Podívejme se na takzvaný Paulsonův plán záchrany blíže a zkusme odpovědět na otázku, jakou má naději na úspěch. Jde o důležitou otázku vzhledem k tomu, co by znamenal krach tohoto plánu. Již tak velmi otřesená důvěra ve finanční systém by dále poklesla. Důvěryhodnost vládních institucí (Fed, ministerstvo financí, Komise pro cenné papíry – SEC ) by výrazně utrpěla. Tím by se snížila i jejich schopnost provádět úspěšnou hospodářskou politiku. Jinak řečeno, problém by se oproti současnosti ještě zvětšil.
Příliš mnoho neznámých
Podstata schváleného návrhu je jednoduchá. Plán dává americké administrativě oprávnění k nákupu aktiv spojených s hypotékami v hodnotě 700 miliard dolarů. Návrh však obsahuje mnoho vážných nedostatků a po jeho přečtení zůstává více otázek než odpovědí. Podívejme se na některé nejdůležitější nedostatky a otevřené body podrobněji.
Za prvé, Paulsonův plán téměř vůbec nespecifikuje, jak přesně chce Bushova administrativa nákup aktiv uskutečnit. To je zásadní problém. Jak přesně chce ministerstvo financí oceňovat nelikvidní aktiva spojená s hypotékami (Wall Street to nedokázal)? Přirozeně že hodnota těchto aktiv je funkcí mimo jiné budoucích cen nemovitostí a podílu nesplácených hypoték v budoucnosti. Jak tedy bude ministerstvo financí tyto proměnné předpovídat? Budou tyto odhady (nebo model) veřejně dostupné? Od koho bude ministerstvo financí aktiva nakupovat? Budou to finanční instituce s relativním dostatkem kapitálu? Nebo naopak instituce na pokraji insolvence? Plán používá termín „finanční instituce“, aniž by je jakkoli definoval. Zahrnuje tento termín penzijní a podílové fondy? Na žádnou z uvedených otázek nenajdeme v Paulsonově plánu odpověď.
Za druhé, Paulsonův plán vůbec nezmiňuje kritéria jeho úspěchu. Jaké ztráty mohou daňoví poplatníci očekávat? Jak přesně se budou minimalizovat? Kdo bude zodpovědný, pokud překročí stanovenou výši? Opět žádná odpověď.
Za třetí, plán označuje za fundamentální příčinu současných problémů ekonomiky USA „krizi důvěry“. Zde je dobře vidět vůbec největší nedostatek plánu. Tvrzení o krizi důvěry totiž ukazuje, že americká administrativa vůbec nepochopila, v čem spočívá jádro problému. Obnovit důvěru je určitě důležité, ale příčinu problémů zde nenajdeme.
Další kroky Zmíněná krize důvěry je totiž pouze důsledkem špatných rozhodnutí z předchozích období. V tomto konkrétním případě velmi špatných úvěrů, které americký finanční systém generoval. Jádrem problému byl a je trh nemovitostí. Splasknutí bubliny na tomto trhu současnou krizi zahájilo. Pokles cen rezidenčního bydlení byl logickým a nevyhnutelným důsledkem toho, co se na hypotečním trhu dlouhou dobu dělo. Cílem smysluplné politiky proto nyní musí být nastolení cenové stability na trhu nemovitostí. Konkrétně jde o zastavení propadu cen, pokud možno, na fundamentální hodnotě (tu je bohužel obtížné stanovit) a nepokračování v sestupném trendu. Pokud totiž bude pokles cen pokračovat, bude se zvyšovat i počet vypovězených hypoték a následných konfiskací nemovitostí. To vytvoří další tlak na snižování cen. Tomu je třeba zabránit. Jak se s tím vypořádá Paulsonův plán, není jasné. Zdá se nepravděpodobné, že odkup aktiv v hodnotě 700 miliard dolarů povede k tomu, že špatné hypotéky najednou začnou být vnímané jako dobré. Faktem je, že tyto hypotéky byly udělené na základě nafouknutých cen, které klesají. Tomu Paulsonův plán nezabrání. Plán, jenž americké daňové poplatníky přijde na 700 miliard dolarů, se nevěnuje podstatě problému, kterou je trh nemovitostí. Je šitý hodně horkou jehlou a zcela ignoruje mnoho důležitých detailů, které je třeba znát. Ve svém důsledku také může zcela změnit vztah soukromého a veřejného sektoru v USA. Nejsem si jistý, zda změnu v tomto smyslu americký daňový poplatník uvítá. Je těžké si představit, jak takový nedomyšlený plán může uspět. Pokud nebudou následovat další kroky, Paulsonův plán sám o sobě ničemu nepomůže.
